Patnáct slov. Kolotoč, jablko, dudlík, vnučka, domeček, zahrada, slunce, voda, srdce, motocykl, kombajn, štípačky, protéza, ovoce, bahno.
Před dávnými lety… jsem ležela na svém slamníku železné postele, vyčerpaná, udřená – obklopena dalšími ženami, které jakoby v KOLOTOČI běhaly sem a tam – s ručníkem na rameni, běžely do umývárny, kde tekla celoročně pouze studená VODA, drhly svá upracovaná těla, ale umyly také šněrovací boty plné bláta z řepného pole, kde den po dešti zapadal i KOMBAJN do mazlavého BAHNA. Z blízkého JZD přijel pracovník na MOTOCYKLU a přivezl nám v pytli kupu malých špičatých nožů na osekávání řepy, z toho jsme pochopitelně nějaké nože ukradly pro naše tajné ruční práce. Vyřezávaly jsme z plastu zubních past i jiných materiálů malé DUDLÍKY, OVOCE, pro naše drahé, někdo obdaroval svoji maminku, jiná VNUČKU, pokud návštěvy náhodou nebyly za drátem.
To vše mi probíhalo hlavou, čekala jsem, až v umývárně nebude nával… a tak jsem snila o DOMEČKU se ZAHRADOU kde mohu podle libosti utrhnout JABLKO, kytičku, kde SLUNCE vše pozlatí, kde bych byla doma.
Jenže z takového snu může bolet i SRDCE, nemám ŠTÍPAČKY na mříže v oknech, mám pouze velký optimismus a vím, že jednoho dne Pardubice opustíme.
Do mých nádherných myšlenek volaly holčičky kolem: „Filcung!“ To bylo zlověstné echo – honem rychle všechno schovat, co by bachaři mohli sebrat, házet na haldu, zničit. Vyhnali nás z cel na schodiště bloku A, stály jsme až dolů k uzamčeným dveřím… tam nás hlídal „Krutihlav“, vysoký, neohrabaný bachař, který se pootočil, aby raději neviděl, čím vším po schodech šmelíme – podávaly jsme si zakázané nůžky, nože, špačky tužek, ale lítaly doslova PROTÉZY. Škoda, že neexistují filmové dokumenty, situace STRACHU – bleskových pohybů jako u kouzelníka – abstraktních, přesto humorných situací.
Vše jsme přežily – vše jsme po filcungu uklidily – dávno jsme doma – ale paměť zapracovala patnáct daných slov do krátké vzpomínky.
Hana Truncová
úterý, 14. února 2012, přesně na Valentýna
K této vzpomínce mne navigovala Jana Mundilová, Dcera z Kutné Hory – Sedlce, navštěvuje Vysokou školu III. věku – psychologii – veškerá zadání směřuje na padesátá léta – její skoro dospělá vnučka se zeptala proč to dělá. Jana trefně odpověděla, že za komunistů bylo tolik nesmyslných nařízení, zákazů životních podmínek, že je nutné všude a vždy o tom znovu a znovu hovořit.
Patnáct slov do povídky, hororu či jiné formy vyprávění… má fantazie zapracovala.
Vzpomínka na Janu Mundilovou, která nás nedávno opustila.