Když paní O. přichází do smluvené hotelové restaurace, mohli byste si ji lehce splést s americkou podnikatelkou, přicházející uzavřít nějaký obchod, na který neměla v náročném dni čas. K mému překvapení předkládá kopii rozsudku nad matkou ze září roku 1950. Vysvětluje: „Můžete potkat podvodníky tvrdící, že jejich rodiče byli vězněni.“
Jelikož jí byly dva roky, když zavřeli matku, a v době tatínkova zatčení ani ne čtyři, možná i ona sama má problém uvěřit následujícímu povídání. Dokument, který mi podává, má tři kolky a obvyklý nečitelný podpis přes text ‚úřad státního prokurátora‘, vytištěný psacím strojem. Jméno úředníka zde schází. V dokumentu se píše, že matka paní O. je ženou v domácnosti, narozenou roku 1921. Rozsudek zní na šestnáct let odnětí svobody, pokutu 10 000 korun, pět let zbavení občanských práv po propuštění a konfiskaci veškerého majetku. Je tu také napsáno, že odsouzení je nepodmíněné.Paní O. navrhuje začít od dětství. „Co se vám teď chystám říci, vím od své babičky. Já si nic nepamatuji, byla jsem ještě malé dítě. Tatínek byl členem antikomunistické skupiny. Jako lesník našel jednou v lese zraněného muže a vzal ho s sebou do hájovny. Poté, co tomuto muži, postřelenému státní bezpečností, poskytl první pomoc, přivedl dva doktory, kteří pak ošetřovali rány. Oba mladí doktoři byli za tuto pomoc krátce poté uvězněni a pověšeni.“
Když přišla státní bezpečnost uvěznit její matku, tatínek byl daleko od domova za pracemi v lesích. Zaměstnanci statku, patřícího k hájovně, utekli, a dvouleté dítě zůstalo samo. Poznamenává: „Naštěstí se tak stalo na počátku léta. Třetí nebo čtvrtý den poté, co všichni zmizeli, přijeli jako každý rok na prázdniny přátelé rodičů. Našli dobytek bučící hlady a taky mě. Vzali mě s sebou domů a zkoušeli najít moje příbuzné. O šest měsíců později našli babičku.“
Tatínka varovali přátelé a doporučili mu vyhýbat se domovu. Ukrýval se v lesích dva roky, než jej chytila státní bezpečnost. I když si nepamatuje nic ze zmizení rodičů, má nějaké dětské vzpomínky na své prarodiče. Opakovali mi: ‚Je to vina tvého taťky. Kdyby vzal celou vinu na sebe, jako pravý muž, tvoje mamka by byla volná.‘ Velmi je to ranilo; koneckonců byla to jejich dcera. Potřebovali viníka. Viníka? Prostě, potřebovali na někoho svalit vinu za tragédii dcery a v podstatě celé rodiny. Z těch dob si pamatuji určitou zatrpklost vůči otci.
Po tomto úvodu dodává: „Pak je zde jedna vzpomínka, která se mi stále vrací. Bylo mi sedm nebo osm. Před Vánocemi jsem napsala: Ježíšku, prosím, ať pustí moji mamku. Ale Ježíšek nepomohl.“ Babička řekla: ‚Tak napiš prezidentovi.‘ Ale prezident taky nepomohl. Mamku nepustili, a od té doby nevěřím ani na Ježíška, ani prezidentovi.Kolem devíti nebo deseti let ji vzala babička na prázdniny do hor. Během nich přijelo jednoho dne brzy ráno černé auto. Vystoupili z něj dva muži v kožených kabátech. Říká: „Ano, byli zrovna v takových dlouhých kožených kabátech, o jakých jste slyšela. Zeptali se babičky: ‚Jste paní V.?‘ Přikývla. A oni na to: ‚Pojďte s námi.‘ Samozřejmě jsem nevěděla, co se děje.“ Paní O. si pamatuje, jak ji a babičku po příjezdu do velkého města rozdělili. Odvedli ji do místnosti, kde byl jenom stůl, křeslo a muž, který se jí pořád ptal: „Řekni mi, o čem si dědeček a babička po večerech povídají.“ Vykládá, jak jej těžko přesvědčovala, že neví, vždyť chodili do postele o sedmé nebo osmé a vstávali o půl páté ráno. Přesto se stále dokola ptal. Celý den, noc a další den. Brečela jsem a chtěla za babičkou. Nechápala jsem, co chce. Měla jsem hlad a bála jsem se. Ten muž měl talíř se dvěma obloženými chleby. Stále je před sebou vidím. Ukázal mi je a řekl: ‚Máš hlad?‘ Odpověděla jsem: ‚Mám hrozný hlad.‘ A on na to, že si můžu vzít, až mu řeknu, o čem si děda a babička večer povídají. Byla to úplná hrůza. Psychická devastace. Už nevím, jak to skončilo. Nějak se mi to vymazalo z paměti. Bylo to asi v noci, vzali mě za ruku a strčili do auta. Moje babička byla v autě a hodně brečela. Hrůza. Najednou se otevřely dveře auta a na předním sedadle se objevil děda. Drželi jej někde jinde, ani jsme nevěděly, že byl také chycen. To bylo poprvé a naposledy, co jsem viděla dědu brečet. Takové jsou některé ze vzpomínek. Prostě strašné. A teď mi může tisíc komunistů tvrdit, jak to bylo za nich lepší. Nikdy.
Nemůže. Prostě nemůže. Přivezli nás domů, vyhodili před vchodem. Vešli jsme dovnitř. Dům byl vzhůru nohama. Nic nezůstalo na svém místě.Až později zjistila babička paní O., že „soudruhům šlo o zlato.“ Před znárodněním majetku komunisty vlastnila rodina babičky dobře zavedený obchod se šperky. Když uvěznili matku paní O., babička vyměnila zbytek šperků, co zůstal po konfiskaci majetku, za jídlo, které zkusila poslat do vězení své dceři. Později zjistila, že jenom málo k ní našlo cestu. Přesto obsah balíčků mohl vzbudit pozornost. Se zvědavostí přišlo i podezření, že tímto zdrojem bude ukryté zlato. Paní O. dodává k této události, „Byla to úplná hrůza.“
Paní O. opakovaně používá slovo „hrůza“ během vyprávění, při kterém by ani nepotřebovala chvilky k nadechnutí. Zdůrazňuje: „Téma peněz bylo doma vždycky důležité, vždyť zabavili veškerý majetek mých rodičů, dokonce i domov babičky.“ Vždycky se probíral nedostatek peněz, ale podle paní O. nikdy nebyl nedostatek náklonnosti. S láskou vzpomíná na dědu, který byl babiččiným druhým manželem. Zbožňovala jsem ho. Oba mi věnovali spoustu lásky. Měla jsem nádherné dětství.“ Tak nějak věděla, že jsou její rodiče uvězněni, ale neví, jak se to dozvěděla. O tomto tématu se mluvilo pouze šeptem a prarodiče ji varovali: „Neříkej nikomu, že máš rodiče zavřené, může ti to hrozně ublížit.“
Po tomto babiččině varování, aby veřejně nikde nemluvila o svých rodičích, dostala strach z učitele ve třetí třídě, který se před dětmi zmínil o její rodině. Byla nejlepší ze třídy a učitel to komentoval slovy: ‚Jak může být dítě z tak zkažené rodiny tak dobrý žák? Co se to snažíš dokázat? Stejně se na žádnou školu nedostaneš!! A tak se taky stalo.
Její ambicí, jak to sama nazývá, bylo studovat humanitní vědy a stát se překladatelkou. Směje se sama sobě, když vykládá o překladu Defoa z angličtiny do češtiny. Aby se stala oficiální překladatelkou nebo novinářkou, musela by prvně promovat na vysoké škole. Když si ale podala přihlášku, nedostala žádnou odpověď. Má podezření, že ředitel školy její žádost ani neposlal, aby neriskoval vlastní kariéru. Dodává: „Jak věděl, dítě z takovéhle rodiny nebylo hodno toho, aby studovalo; tak to alespoň řekl. Můj děda se rozzuřil a udělal něco vyjímečného. Sám se ponížil a prosil, aby mě nechali studovat. Školní výbor poslal dopis, ve kterém se praví, že dítě z takovéto rodiny nemá právo studovat. Poté děda napsal dokonce i na ministerstvo školství, rozhodl se, že není co ztratit.“
Pár měsíců po začátku nového školního roku bylo „dítě z takového rodiny“ přijato na strojní průmyslovku, která ji vůbec nezajímala. S vědomím, že musí vystudovat za jakýchkoliv okolností, souhlasila a nakonec i maturovala. Zaměstnavatel měl všechny informace o minulosti její rodiny uloženy v osobních složkách. Během politických prověrek, po invazi sovětských vojsk v roce 1968 jenom díky charakternímu řediteli firmy a kolegům, kteří se za ni postavili, mohla zůstat.
Chvilku mlčí a pak hodnotí svůj život: „Po roce 1968 byl život celkem normální, ale dětství bylo šílené, bylo to jako černá nit, co se za mnou stále táhne. Hrůza! Hrůza!“ Rok po invazi se přidala ke „strašně antikomunistickému kamarádovi“, aby mu pomohla distribuovat letáky s nápisem: Vážený občane, bojkotuj první výročí 21. srpna 1968 pěším příchodem do práce. „Někomu se to nelíbilo, udal mě a dostala jsem dva roky. Naštěstí jsem byla těhotná a rozsudek byl s podmínkou.“ Podle ní byl rozsudek soudu rozsudkem nad jejími rodiči. Protože v každé větě byla poznámka: v jakém prostředí mohla vyrůstat tato osoba, když podrývá naše socialistické zřízení? No ano, její rodiče jsou oba zrádci, atd. Toto bylo probíráno během obžaloby. „Nic jsem neudělala. Chytili mne dříve, než jsem mohla rozdat první leták. Byl to rozsudek nad mými rodiči. I když jsem si myslela, že je všechno za mnou, pronásledovalo mě to celým životem.“
Vyprávění o setkání s vlastním možným uvězněním ji přivádí zpět k návštěvám matky ve vězení. Paní O. pokládá otázku, jestli se rozmluvy s matkou skrz vězeňské okno opravdu staly, nebo je má z nějakého filmu. Směje se při vzpomínce na noc strávenou v hotelu Zlatá štika, než dorazili další den ke hradu, přebudovanému na vězení. „Babička si vždycky přinesla noviny. Navlhčila a natáčela mi vlasy srolovanýma novinama, abych vypadala před mamkou krásně. Vězení bylo hrozně depresivní. Babička prostě celou dobu plakala. Mamka se snažila být optimistická, ale když se natáhla, aby mě pohladila, stráž mezi nás skočila a oddělila nás. Bylo to zakázané.“Po čase začíná paní O. hovořit o otci. Její hlas zesmutní, když mluví o velkém smutku, který cítí při vzpomínce na něj. Přála si jej navštívit, ale: „Nebylo to možné. Byl v Mírově a Jáchymově, nemyslím, že by bylo možné tam kohokoliv navštívit. Nevím. Opravdu nevím, jestli návštěvy byly možné. Moji prarodiče mi řekli, že návštěvy tam nejsou povoleny a prostě jej nemohu navštívit. Zkrátka mu nemohli odpustit, že se nezachoval k jejich dceři jako pravý muž, a že by pak nebyla možná uvězněna.“
Paní O. považuje návrat matky z vězení za neskutečně vzrušující moment. Popisuje ráno, kdy ji děda našel spící vedle domu na podlaze úklidové komory. Dveře sice byly odemčené, ale matka je nechtěla uprostřed noci budit. Pro paní O. to bylo jako sen. „Myslela jsem, že se probudím a maminka bude zase pryč. Neuvěřitelně hodná a milovaná babička celé ty roky hrozně trpěla. Najednou se bláznivě pustila do vykrmování mojí mamky, říkala jí, ‚Děvče, vypadáš příšerně. Ježiš, vypadáš tak vychrtle.‘ Byla opravdu strašně hubená. Vypadala jako malý vyděšený ptáček. Byla tak hubená. Ve vězeňských šatech jste to tolik nepoznali. Ale v civilních šatech vypadala hrozně. Ironií bylo, že po dlouhodobém hladovění nebyla schopna jíst. Babička ji nutila jíst všechny možné lahůdky, ale okamžitě je vyzvracela.“
Paní O. se najednou zarazí a omlouvá se, že mluví o sobě. Jak se ji snažím ujistit, její dosavadní povídání je krajně důležité a způsob podání souvislostí je bez chyby. Vrací se do doby těsně po matčině návratu z vězení. Podle ní se matka snažila zachytit ze života všechno, co jí v jejich třiceti šesti, po sedmi letech vězení, uteklo. Omluvně vysvětluje: „Možná ji mylně hodnotím. To máte tak. Nikdy mi nechtěla říct cokoliv o vězení. Samozřejmě se tu dobu snažila vymazat z paměti. Snažila jsem se to z ní dostat. Nikdy se mi to nepovedlo. Rozhodla se rozvést s mým tatínkem, který byl stále ještě ve vězení. Nikdy jsem jej neviděla. Rodina se ho snažila vymazat z mé paměti. Skoro se jim to povedlo. Kolik mi tenkrát mohlo být?“
Pamatuje si, jak v jejich čtrnácti letech zazvonil domovní zvonek. Otevřela dveře a uviděla tam stojícího muže. Říká: „Věděla jsem, že je to můj tatínek. I když jsem jej vlastně neznala, byla jsem tak malá, když ho odvedli. Díval se na mě. Dívala jsem se na něj a řekla: ‚Ty jsi můj taťka.‘ Pak nastalo ve dveřích velké objímání. Myslela jsem, že mě udusí. Odvlekla jsem ho přes halu do pokoje. Pak nastal ten šok.“
Před popisem „toho šoku“ vysvětluje paní O., že se matka přestěhovala do velmi malého bytu nad špinavou a hlučnou hospodou. Pokračuje dále vykreslováním „výrazu hrůzy“ ve tvářích prarodičů, když uviděli tatínka. Babička jej zdvořile požádala, aby si sedl a nabídla mu kávu. Když přišel vhodný okamžik, řekla mi babička: ‚Tohle nemůžeš dělat, vodit ho sem. On sem nepatří.“ Směje se, jak se cítila uražená, protože si tatínek vykládal s prarodiči v němčině, aby jim nerozuměla. Dneska sice umí anglicky, ale shazuje na tento zážitek vinu za svou neschopnost naučit se německy a znovu se směje. Po této debatě v němčině tatínek vstal a odešel. Pamatuje si: „Úplně jsem si vyplakala oči, tak jsem toužila, aby byli rodiče zase pohromadě. Tolik jsem je oba chtěla.“
Paní O. usrkne těch pár kapek, co zůstaly ve sklenici. Je skoro půlnoc a nemáme možnost objednat si něco na pokoj, určitě ne v tomto tříhvězdičkovém hotelu. Se smutkem v hlase říká: „Ještě jsem neřekla to hlavní. Bohužel, opakuji bohužel, má mamka a já jsme k sobě nikdy nenašly cestu. Obě jsme si to uvědomovaly. Milovala jsem babičku, která mě vychovala. Bylo mi dvacet jedna, když umřela. Bylo to tak hrozné; myslela jsem, že to nepřežiju.“
Tatínka neviděla mnoho let. Jednoho nedělního odpoledne paní O. navrhla navštívit otcovu rodnou vesnici. Našli jeho dům, ale on nebyl doma. Nechala mu vzkaz: “Něco mě táhlo, abych jej našla. Zavolal. Začali jsme se navštěvovat. Řekla jsem mu, jak mi příbuzní bránili jej hledat a co proti němu mají.” Odpověděl: ”Víš, děvče, to byla příšerná doba. I kdybych to vzal všechno na sebe, nic by se nezměnilo. Byla mojí ženou a oni věděli, jak jí dokázat, že o všem věděla. Jakmile tě mají v osidlech, nemáš žádnou šanci. Uvěznili každého, kdo se se mnou jakkoliv setkal, ať byl daleko, nebo blízko. Důkazem jsou ti dva doktoři. Byli popraveni, protože pomohli cizímu člověku, protože jsem je k němu přivedl.‘
Paní O. vysvětluje: „Samozřejmě jsem změnila názor na něj a celou tu věc. Předtím jsem dostávala jednostranný pohled od dědy a babičky. Ten jejich pocházel ze zlomeného srdce.Teď to vidím i z tátova pohledu a musím přiznat, že měl zřejmě pravdu a mí příbuzní, byť jsem je měla tak ráda, se mýlili.“Tatínek zemřel krátce potom, co u něj zjistili rakovinu tlustého střeva. Paní O. se vrací ke vztahům se svou vlastní matkou. Ta zmizela z jejího života, když jí bylo jedenáct nebo dvanáct. „Navštěvovala nás o sobotních nebo nedělních odpolednech. Hodně jsme spolu mluvily, ale nikdy o minulosti. Maminka mi chtěla mluvit do vdavek, ale já jsem jí opáčila, že ona mě nevychovávala, že si svého vyvoleného vezmu, i když je starší o osmnáct let.“
Paní O. vysvětluje, jak ráda by vzala zpět zraňující poznámky, kdyby mohla. Stala se vdovou dříve, než matka zemřela na rakovinu. „Ke konci jejího života jsme se často navštěvovaly. Neměla jsem žádné závazky, byla jsem sama. Náhodou jsem u ní strávila noc. Jednou — jenom jednou — asi půl roku před její smrtí, jsme odpočívaly v posteli vedle sebe. Poprvé v životě podržela mou ruku ve své a řekla něco jako, ‚Moje dítě, celý život jsem snad ani nevěděla, že jsi mou.‘ Obě jsme celou noc proplakaly.“
Když paní O. vyprávěla svůj příběh muži, zhruba stejného věku, kterého považovala za „inteligentního“, jeho odpověď byla: „Ani minutu jsi doufám nečekala, že bych ti věřil. Všechno je to propaganda, aby´s mohla pomluvit cokoliv, co zde bylo dobré za komunistů.“ Popisuje svou reakci na tato slova: „Chtělo se mi brečet. Opravdu, cítila jsem, že se rozbrečím. Měla jsem sevřené hrdlo. Jako bych se dusila. Pak jsem mu řekla, že už nemám co říct. Šla jsem pryč. K této debatě nebylo co dodat. Takový hlupák. A není sám. Ti, co nezažili ve svých rodinách něco podobného, nebo nemají takovouto zkušenost, nevěří. Nevěří tomu. Opravdu tomu nevěří. Myslí si, že přeháníme.”
Stále je rozčilená, když o tomto incidentu mluví. Poznamenává, jak ji zrovna před týdnem deprimovalo, když dcera nic nenamítala proti televiznímu seriálu zobrazujícímu příslušníka dřívější státní bezpečnosti jako hrdinu. Dcera jí odpověděla: „Mamko, podívej se kolem sebe. Koho to zajímá?“ Paní O. začíná přemýšlet, jestli ona a manžel nepochybili ve výchově dcery. Ptá se sama sebe, proč chtějí děti vidět, jak policista státní bezpečnosti kope do nevinného člověka? Kdykoliv jsme mluvili před dětmi o politice, vždycky to bylo proti komunistům. Dnešní děti a mladí lidé jsou přesvědčeni, že kdokoli je u moci, popadne, co může, a když už nic nezůstane, přenechá místo někomu jinému.“
Paní O. je spokojená se svým profesním životem, přes den je státním zaměstnancem, a večery naplňuje prací konzultanta pro privátní finanční firmu. Zdá se být velmi hrdá na své úspěchy. Miluje zahraniční dovolené strávené s vnoučaty. Vždycky si přála být finančně zajištěná. Vyjadřuje obavu ze stáří a závislosti na jiných. Je po půlnoci a paní O. se omlouvá za pozdní čas. Snažím se ji přesvědčit, že je pro mě čest sdílet s ní její životní příběh. Na to odpovídá, „Jsem v životě spíše pragmatická. V tomto ohledu jsem spokojená s věcmi takovými, jaké jsou.“
Než se dostane k autu, zaparkovanému už na prázdné ulici, říká mi, jak Češi nesnášejí ty, kteří emigrovali po invazi Sovětů v roce 1968. Pohlížejí na emigranty jako na zbabělce a na sebe jako hrdiny nebo oběti, trpějící pod komunistickým režimem. Ona, její manžel, automobilový mechanik, a ještě jedna rodina, také plánovali opustit v roce 1968 Československo. Obě rodiny se domluvily, že emigrují do Kanady, ale s jednou podmínkou, ze budou umět alespoň trochu anglicky. Vyučovala jsem. Můj muž se nenaučil ani jediné slovo. Ztratili jsme odvahu. Po pár měsících byly hranice tak jako tak uzavřeny.“
Rozloučily jsme se. Zpoza okna auta mi zamávala. Nikdy na její příběh nezapomenu. Ptám se sama sebe, jestli bude někdo tomu příběhu věřit.