Jak
uvést vzpomínání Dcery, která se jednoho jarního dne objevila v kavárně
Savoy na Újezdě a která mi slíbila, že se pokusí vypsat ze svých
zážitků a pocitů? Jenže paní Mahula je žena velmi zaneprázdněná a já jsem musela
čekat.Trpělivost přinesla růže. Neváhejme a dejme se do čtení.
Někdy v sedmdesátych letech, už dávno v emigraci a coby vdaná žena, jsem se jednou před maminkou zmínila, že mám občas zlé sny o době, kdy byl tatínek v kriminále. Maminka reagovala podrážděně a prohlásila, že určitě přeháním. Dnes je mi jasné, že se jí poznámka, kterou jsem udělala docela nevinně a spontánně, osobně dotkla. Snažila se tolik — ale to jsem si jasně uvědomila až po letech vlastního mateřství — aby nás děti těch smutných a těžkých šest let co nejmíň poznamenalo. A mám pocit, že až do chvíle mojí poznámky tajně doufala, že se jí to celkem podařilo.
Nevím, jak bych se chovala dnes já v její situaci. Dávala jsem ve své vlastní rodině vždycky přednost otevřeným vztahům mezi rodiči a dětmi. Kladla jsem důraz obzvlášt v letech dospívání dětí na partnerství místo na autoritativní převahu rodičů. Jistě to nese určitá rizika, ale snad jsou naše děti méně naivní, ale také méně nevinné, než jsme byli my. Ale jsou tím lépe připraveny na svůj osud? Jakkoliv maminka doufala a všechno dělala pro to, abychom s bratrem zůstali nepoznamení tatínkovým vězením a dlouholetou existenční nejistotou, myslím si, že nás právě to nevyslovované, ale dětmi dobře vycítěné bezpráví a časté křivdy vyzbrojily pro život.
Když si vybavuji vzpomínky z dětství, automaticky se mi zjeví ty příběhy a dramatické události, které jsem prožila během dlouhých let bez tatínka.
Byl zatčen v srpnu 1954 v pět ráno, před odchodem do zaměstnání. Byl tehdy sám v Praze, maminka, můj mladší bratr a já jsme trávili prazdniny u maminčiných rodičů na jižní Moravě a tatínek se k nám měl v příštích dnech připojit.
Důvodů k jeho uvěznění bylo podle kritérií tehdejšího režimu nemálo; syn vládního rady v Brně a Rakušanky šlechtického původu, doktor práv, nadaný a mnohojazyčný. Hned po válce byl jako jednatřicetiletý jmenován Prvním sekretářem československého velkvyslanectví ve Vídni, ale po únoru 1948 zbaven funkce a propuštěn z ministerstva zahraničních věci, protože odmítl vstoupit do KSČ. Do roku 1952 jako právnik v Československých Aerolinkach ještě zastupoval společnost při jednáních s IATAou v cizině. Ale ani tam nemohl jako nekomunista zůstat a poslední dva roky před zatknutím už působil jen jako vedouci Sběrných surovin v Benešově u Prahy. Ani takový sestup ve slibně započaté profesionální dráze tehdejším mocipánům nestačil, a tak došlo k onomu srpnovému ránu 1954, kdy se život naší rodiny v základech změnil. Můj o pět let mladší, tehdy čtyřletý bratr zůstal další rok u babičky a dědečka na Moravě; já jsem se s maminkou vrátila do Prahy.
Byl konec bezstarostnému, šťastnému a radostnému životu. V prvních týdnech k nám opakovaně vrthli estébáci v kožených kabátech s hrubým chováním. Přeházeli pokaždé brutálně celý byt. Všude hledali a hrabali, křičeli na maminku a nakonec byli jasně vzteklí, že nenašli nic, co by umožnilo tatínka usvědčit z “poškozování republiky a ze zrady”. Co hledali, maminka nevěděla. Utkvělo mi ale v paměti, jak po první takové návštěvě ve své úzkosti a ustrašenosti vytáhla ze sejfu, kde měla odjakživa schované šperky, několik cizích papírových bankovek. Ty tam zůstaly z tatínkových cest a už se nedaly v pozdějších letech proměnit. Vložila je do malého hrnce a pro jistotu nechala shořet.
Jinou hlubokou vzpomínkou je zatčení maminčino, jen několik týdnů po tatínkově odvlečení. Přišla jsem ze školy domů a tam mě čekala maminčina přítelkyně s manželem. Ty mohla maminka uvědomit. Věřili jsme pevně, že se maminka vrátí, neplakala jsem, ale snažila jsem se modlit tak, jak mě maminka naučila modlit se za tatínka. Ale moc jsem se tenkrát bála. Než jsem si dokázala plně uvědomit to ohromné nebezpečí ztratit i maminku, byla naštěstí po celodenním výslechu propuštěna s výhrůžkou, že to možná nebylo naposledy. Největším začátečním problémem bylo, že nikdo nechtěl nebo pro obavy o vlastní existenci nemohl maminku zaměstnat. Po nějaké době se přes známé našel hodný a statečný pan doktor zubař, který potřeboval pomocnou sestru.
Tak byla dosud výborně zabezpečená mladá dáma, zvyklá na pomoc v domácnosti, velice vděčná, že se směla denně za prací vláčet z jedné konečné zastávky tramvaje na druhou, nemluvě o dlouhé chůzi pěšky na obou konečných. Na doporučení zubaře se brzy zapsala do večerních kurzů pro zubní instrumentářky. Když je po osmnácti měsících úspěšně zakončila, dostala místo na poliklinice “dejvického kulaťáku”. Tam už to měla blíž, často sloužila dvanáctky, od sedmi ráno do sedmi do večera. Scházela pěšky skoro půl hodiny a zpět šplhala do kopce po dni stráveném na nohou, často ověšena taškami s nákupem. Byla velice statečná, nepřiznávala těžkosti, potlačovala stálou úzkost a snažila se být veselá a vést ten první rok jen se mnou a později s námi oběma dětmi co nejnormálnější život.
Já se však rychle naučila rozpoznat její opravdové cítění a bolelo mě, že jsem jí nemohla nějak význačně pomoci. A tak jsem se alespoň snažila být poslušná, dobře jsem se učila a pomáhala jsem v domácnosti a s nákupy. Převzala jsem, lépe řečeno si přisvojila zodpovědnost za mladšího bratříčka.
Občasné pochvaly od maminky a od příbuzných mě ujišťovaly, že tím mamince v lecčems ulehčím, a to mi bylo největší odměnou. V naší napjaté situaci se stávalo, že i drobné přestupky se snadno vyvinuly v obrovská dramata.
Jednou jsem se asi jako dvanáctiletá zdržela na Matějské pouti. Když jsem konečně až skoro za tmy přišla domů, maminka byla strachem bez sebe. Jindy jsem někde v parku blízko bydliště ztratila při hře klíč od domu, který nebyl k nalezení, a maminka si už představovala, jak nám někdo bude tajně prohledávat byt. Kromě dětských nemocí jsem v té době měla různé zdravotní potíže, které stačily, aby si maminka dělala velké starosti. Například jsem během delšího období často ráno omdlévala. Nikdy jsem sice nezůstala v bezvědomí dlouho, někdy mě našel zesláblou na zemi bratr nebo sousedka. Maminka se mnou obešla několik odborníků, kteří nic nenašli a prohlásili, že to je psychické.
Během těch let nám velice pomáhal dědeček, maminčin
otec, který si směl jako asi šedesátiletý okresní lékař podržet svoji dokonale vybavenou ordinaci
na úrodné jižní Moravě. Zásobil nás občas potravinami, především zeleninou
a ovocem, kterých bylo v Praze nedostatek či úplně chyběly. Vzpomínám si na naše
jásání nad čerstvými ořechy z jeho zahrady, ještě v zelené slupce, a na naše
černé ruce od vylupování. Od té doby zůstaly pro mě čerstvé ořechy jednou
z největších lahůdek. Většina našich početných příbuzných, převážně z Brna,
se k nám moc hezky chovala; snažili se hlavně nám dětem vynahrazovat různými pozornostmi
tatínkovu nepřítomnost. A tak jsme trávily velkou část našich prázdnin u jedněch
a druhých. Za jediný stín během těch návštěv považuji poznámky jednoho
z přiženěných strýců, přesvědčeného komunisty, že si za všechno může tatínek
sám. “Měl vstoupit do strany.”
Díky mé časté přítomnosti při diskusích mezi přáteli mých rodičů nebo mezi našimi příbuznými u mě postupně vzrůstal obdiv k lidem, kteří se nebáli být věrni svému přesvědčení. Neztratili důvěru ve spravedlnost, nenechali se zlomit a dokázali zachovat důstojnost v každé situaci. Takový obraz jsem si udělala o tatínkovi, který se pro mne stal opravdovým hrdinou. Každopádně tomuto období vděčím za svůj hluboce zakořeněný smysl pro spravedlnost a za snahu respektovat druhé, což se v mém každodenním životě projevuje až přehnanou potřebou férovosti a respektu jiných vůči mně.
Jak jsem vyrůstala, bylo mamince čím dál jasnější, že se nemusí bát, když se přede mnou otevřeně mluví o poměrech v naší zemi a o politice. Vycítila jsem velmi brzy, co si musím nechat z takových rozhovorů pro sebe. Bylo to období komunistického “brain washing” ve školách. Bez problémů jsem se učila hodně ochuzenému a různě upravenému dějepisu a zároveň se zájmem registrovala vyprávění přátel či příbuzných, kteří doma sledovali vysílání Svobodné Evropy a podobných stanic. Sice nás nechali nadále bydlet v jedné z hezkých vilových čtvrtí Prahy, ale byl nám přidělen podnájemník. Několik sousedů či spíš sousedek bylo pověřeno naším pozorováním. Možná ani pověřeny nebyly, ale rozhodně nás pozorovaly a co mohly, donášely na patřičná místa. Jen oblékla maminka něco nového, byť maličkost (většinou šlo stejně o přešité kousky šatstva ze starého) nebo nás navštívil či přivezl — odvezl někdo autem, nebo jsme vyrazili oblečeni na výlet, všechno se vědělo a bylo registrováno. O tom se mohla maminka přesvědčit při občasných předvoláních na úřad, nebo při návštěvě školy. Učiněné narážky ji způsobovaly pokaždé téměř fyzickou bolest, a taky panickou nejistotu, co by proti ní mohlo být použito.
Přestože jsem se lehce a dobře učila, pronásledovalo mě od čtvrté třídy několik „černých bodů“. Jedním z nich byly naše pravidelné návštěvy kostela. Mamince víra přirozeně pomáhala udržovat si naději na dobrý konec toho tvrdého období. Moje třídní učitelka ji tenkrát poradila, aby od chození do kostela upustila. Myslela to jistě dobře, maminka jí poděkovala. Do kostela jsme chodili dál, jen jsme je střídali. Během tatínkovy nepřítomnosti jsem sice ještě mohla jít k prvnímu přijímání, hlavně díky tomu že v podkroví našeho domu bydlel tehdy už starý kněz — říkali jsme mu Monsignore — ale pozdější biřmování mně bylo znemožněno. A propos Monsignore, neznala jsem jinou soukromou zahradu, ve které by byl minioltář s pannou Marií, jako u nás. Tím, že byl umístěn v zadním rohu zahrady, a byl obkopen keři, byl vidět až z bezprostřední blízkosti. Ta soška panny Marie měla na maminku uklidňovací efekt a i pro mě se stala symbolem naděje.
Majitelé sousední vily, dobří známí mých rodičů, se nedlouho po zatčení tatínka museli vystěhovat na venkov a místo nich se přistěhovala rodina vysokého funkcionáře KSČ. Nakupovali v obchodech pro státní úředníky, k lékařům jezdili do Sanopsu. Na pána, který údajně nevychodil ani obecnou školu, čekala každé ráno nablýskaná černá tatra se šoférem a odpoledne jej přivážela. Paní trávila velkou část na terase, ze které nás mohla nerušeně pozorovat.Dcera se stala mojí spolužačkou, a zřejmě protože se špatně učila, byla posazena vedle mne, jedničkářky. Opisovala ode mne ostošest. Dodnes cítím, jak ona a její bratr nám dětem šli na nervy svojí drzostí, nadřazeností a hloupostí, jak jim všechno prošlo a bylo to pro ně samozřejmé.
Utkvěla mně také vzpomínka na jednu jízdu z Moravy autem, bylo to myslím po maminčině první návštěvě tatínka na Mírově. Maminka mě vzala tenkrát s sebou do Brna a jeden tatínkův přítel nás pak vezl autem zpátky do Prahy. Jela s námi také jeho dcerka o dva roky starší než já. Byla to krásná a hrozně milá holčička. Maminka vyprávěla o návštěvě a v jednu chvíli se rozplakala. Danica maminku zezadu objala, a tak ji držela a hladila po celou dobu, než se maminka uklidnila. Ta její schopnost projevit účast na maminčině bolesti na mě udělala velký dojem a hrozně jsem to obdivovala.
Ty
nejkrutější vzpomínky se týkají návštěv tatínka na Mírově, kam byl
převezen po několika měsících strávených na Pankráci. Maminka směla tatínka
navštěvovat každé tři měsíce. My děti jsme jezdili na Mírov jednou a později dvakrát
za rok. Cesta z Prahy tam byla obtížná, ale maminčin bratr, který působil jako lékař
v Olomouci, se pokaždé zařídil tak, aby ji mohl doprovodit, i když pak musel čekat venku. Dát
tatínkovi pusu přes kovovou síť bylo stejné jako dát pusu jen té síti, tak byla silná.
To byl první šok mé první návštěvy. Tatínek byl bledý, vyhublý a v tom
obrovském a strohém hradě a ještě za okénkem se sítí mi připadal úplně
cizí. Takových okének bylo v té místnosti několik a blízko od sebe;
na jedné straně vězňové, na druhé jejich manželky a někdy děti, na obou stranách
několik bachařů tvářících se nepříjemně a tvrdě. Nesmělo se šeptat, a byl slyšet
pláč.
Pokud si přál někdo předat balíček s jídlem, ovocem či něčím osobním, třeba i kresbou nebo jiným dětským výtvorem, všechno bylo prověřováno a často bezdůvodně vraceno. Maminka se při každé návštěvě snažila být i trochu veselá a vyprávět tatínkovi nějaké příjemné věci. Pamatuji si, jak při prvních návštěvách stojím jak zařezaná, potlačuji slzy a bojuji proti bezmocnému vzteku. Stálo mě velké úsilí odpovídat na tatínkovy otázky.
Až o několik let později se stal zázrak, okénka se sítěmi zmizela, mohli jsme sedět z každé strany nízké přepážky, a tak se tatínka i dotýkat. Na tyto návštěvy už se vzpomíná líp, odbývaly se díky naší blízkosti a trochu větší vzdálenosti bachařů mnohem příjemněji.
Co se odehrávalo ve vězení jsme se při návštěvách nedozvěděli. Pamatuji si ale na výjimečnou historku o tatínkově hře na klavír. Byl výborný pianista a milovník klasického jazzu. V jedné místnosti hradu prý stál zapomenutý klavír. Tatínek se jednou jen tak zeptal bachaře, zda by mohl zahrát a ten mu to překvapivě dovolil. Přestože byl klavír úplně rozladěný, se bachařovi jeho hra tak líbila, že mu slíbil zařídit, aby mohl při příští možné příležitosti zahrát zaměstnancům. A tak směl tatínek při oslavě jakéhosi státního svátku bachařům hrát staré české lidové písničky. Všichni, včetně tatínka, jsme se radovali, že si polepší svoji pozici coby dvorní pianista. To, že představení bylo jednorázové a že bachař, který to zařídil, brzy nato z Mírova zmizel, jsme se dověděli až po tatínkově návratu.
Jindy nám tatínek vyprávěl o svém úmyslu dosáhnout rekordu v množství vyrobených dřevěných metrů, to byla hlavní činnost vězňů na Mírově. Rekordu tatínek nedosáhl a nikoho z rodiny to ani neudivilo. Jako typický právník „měl obě ruce levé. Nicméně nějaký ten metr během těch let přece jen vyrobil a na svůj pobyt ve vězení něco vydělal…
Před ukončením osmé třídy jsem se spolu s dalšími spolužáky přihlásila k přijímacím zkouškám nejen na dvě různá gymnázia, ale také na uměleckou průmyslovku. Vzhledem k výbornému pololetnímu vysvědčení jsem ze zkoušek žádný velký strach neměla. Ale při něčem tak veledůležitém jako byly přijímačky mě přece jen provázela tréma; kvůli rodinné situaci jsem musela dokázat víc než většina ostatních. Lehce jsem se učila nazpaměť, rychle jsem chápala a moje hlava mě v těch letech téměř nikdy nezradila. Nicméně, výsledky byly všude stejné: přijímací zkoušky na obě gymnázia a dokonce i na průmyslovku jsem složila na výbornou, ale přijata jsem nebyla.
Naštěstí
se tenkrát začal měnit systém základní školy z osmiletky na devítiletku. Jedna
z prvních škol, která založila zkušební devátou třídu, byla ta moje. To byla pro mne
možnost odložit pokus o přijetí na studia o další rok. Třídu tvořila zajímavá
skupina pouhých dvaceti pěti, dvaceti osmi dětí z různých končin Prahy 6; hodně jich šlo
do deváté třídy ze stejných důvodů jako já. Mám na ten rok hezké
vzpomínky, třída měla nadprůměrnou úroveň, byli jsme všichni jaksi dospělejší a většina
učitelů s námi podle toho zacházela. Vzájemně jsme se navštěvovali, a tak začali lépe
poznávat různé části Dejvic, ale také různé rodinné zvyky. Mnozí z rodičů byli
umělci, výtvarníci, profesoři apod. Mezi spolužáky jsem měla několik budoucích nadaných muzikantů,
fotografů a snad i spisovatelku. Dnes vidím, jak mě okolnosti té nucené devítky obohatily
a pomohly vyvinout společenské i intelektuální zájmy. Jistě nebylo záměrem
tehdejšího režimu, aby právě jím vyřazené děti s podobnými osudy se sblížily
a vzájemně si pomáhaly. Ale stalo se.
Po vyhlášení amnestie v květnu 1960 a vlastně těsně před mým ukončením deváté třídy se konečně nám tatínek vrátil. Radost byla nepopsatelná. Přišel domů před šestou hodinou ráno. Když jsem vzbudila brášku, abych mu oznámila, že je tatínek doma, ať honem vstane, zmohl se ve svých deseti z počátku je na „kecáš, kecáš, kecáš.“
Měli jsme samozřejmě velké naděje, že se nám život znormalizuje. Prvním zklamáním bylo, že tatínek nemohl najít zaměstnání. Překvapivě mu bylo nabídnuto členství ve straně, na které samozřejmě nepřistoupil. Dalším zklamáním byla skutečnost, že přes opětně úspěšné přijímací zkoušky jsem nikde přijata nebyla. Negativní kádrový posudek setrvával. Mamince, která se po té špatné zprávě vypravila k jakési komisi pro radu a informace ohledně možností vyučení, se podařilo dostat pro mě dvě nabídky; buď jsem se mohla učit kominíkem (kominicí?) nebo pokrývačem (pokrývačkou?). Kdyby to nebylo tak smutné, byl by to, zvlášť na moji útlou postavu, dobrý šprým. Situace to ovšem byla pro patnáctileté děvče docela beznadějná. Náhodou to maminka, spíš jako špatný vtip, vyprávěla jedné pacientce a ukázalo se, že ta dáma byla ředitelkou módních závodů. Přestože komunistka každým coulem měla srdce na správném místě a vzkázala, ať se jí přijdu představit. Tak jsem měla to štěstí, že místo slézání střech jsem se „směla“ učit dámskou krejčovou. Já, měla-li jsem někdy nějakou dvojku, tak byla z ručních prací! Patřičně jsem tedy svoji výuku, ale hlavně to šití nenáviděla, nenáviděla jsem také to celé prostředí, připadalo mně nejen nezajímavé, co dělám, ale také strašně nespravedlivé, že nemám jinou možnost. Ale bylo odjakživa v mé povaze tak lehce se nezdávat. Vypěstovala jsem si naději, že po vyučení půjdu na průmyslovku a že se mi přece jen podaří vystudovat. Mým prvořadým a samozřejmým cílem bylo stát se právničkou jako tatínek. Že se tak nakonec nestalo mě mimochodem dodnes mrzí.
Jednu pěknou stránku ty tři roky měly. Ve vedlejší místnosti učňovské dílny jsem totiž objevila dívku v podobné situaci. Znaly jsme se z útlého dětství, když naše rodiče ještě s dalšími spřátelenými manželskými páry střídavě hostili nedělní rodinná setkání. V těch se pokračovalo, i když jen sporadicky a ve velice skromném vydání také během těch let, která tatínek a dva jiní muži z této skupiny trávili v kriminále. Bylo nás tehdy asi osm až deset holčiček a dva malí kluci. Nedávno jsme na tu dobu s moji tehdejší kolegyní a dodnes drahou přítelkyní vzpomínaly.
Bylo dojemné, jak se manželky uvězněných mužů vzájemně podporovaly, dodávaly si odvahu a udržovaly dobrou mysl. Jedna z těchto žen a maminčiných přítelkyň se mně stala obzvlášť drahou a to hlavně po maminčině předčasném úmrtí v jejich pětašedesáti letech. Stojí také za zmínku dvě další přítelkyně a jejich manželé, kteří nám byli po tu těžkou dobu neobyčejně nápomocni. Jejich ochota přetrvala i po naší emigraci v roce 1968, kdy rodičům umožnili zachránit všechny jejich cennosti.
Nakonec jsem se skutečně dostala s doporučením zaměstnavatele na oděvní průmyslovku. Nebylo to sice to, co jsem si přála, ale přesto jsem byla i za to vděčná. Na jaře 1967, ještě před maturitou, jsem složila zkoušky na Vysokou školu ekonomickou a byla přijata. Odjela jsem tehdy s lehkým srdcem hned po maturitních zkouškách do Londýna, na studijní prázdninový pobyt. Ten mi umožnil tatínkův mladší bratr, který se odmítl v roce 1948 vrátit do republiky. Ze tří měsíců se nakonec stal rok. Pan rektor povolil odklad začátku studia a byl tu 21. srpen 1968. Byl u mě právě na návštěvě bratr a začátkem září jsme se měli oba vracet do Prahy.
Tatínkovi se podařilo nám vzkázat, ať se nehýbeme a čekáme na další zprávy. Kontakt nebyl tenkrát vůbec možný. Až koncem října vyrazili rodiče na strýcovo pozvání do Salzburgu a přes maminčino namítání se rozhodla rodinná rada, že zůstaneme venku. Rodiče s bratrem se usadili v Curychu. Já jsem zůstala ještě několik měsíců v Londýně, který jsem si velice oblíbila, než jsem také požádala o azyl ve Švýcarsku.
Dodnes mi zní v uších tatínkovo prohlášení z té doby: „Dveře naší země se za námi zavřely a je možné, že se nám už nikdy neotevřou. Nesmíme se proto dívat zpět, ale musíme vynaložit veškerou energii k pohledu dopředu. Nikdy ale děti nezapomeňte, odkud pocházíte a zůstaňte na svůj původ hrdi“. Ta zdánlivě patetická slova se ale ukázala klíčová a pomohla nám všem se v novém domově relativně lehce a rychle integrovat.
Tatínkovi bylo tenkrát pětapadesát roků a emigraci volil především proto, aby umožnil svým dětem lepší budoucnost. Díky své píli a odhodlanosti dosáhl sám ještě obdivuhodné kariéry. Přestal pracovat až ve svých sedmdesáti osmi letech. Dokonce se mu otevřely dveře jeho země, když byl pověřen v roce 1991 zastupovat důležitou švýcarskou firmu při jednáních v Praze. Měli jsme z toho tenkrát všichni velkou radost. Takový návrat byl pro něj určitým triumfem a zadostiučiněním. Dočkal se i rehabilitace. Maminka se bohužel roku 1989 nedožila, dodnes to bolí. Jak bratr, tak já s rodinami navštěvujeme české země pravidelně a s velkou radostí. Moji synové se narodili venku, mluví výborně česky a hlásí se ke svému původu.
Je to skoro až neuvěřitelné, ale báječné, že jejich bratranci a sestřenice v Česku jsou dnes svobodní lidé, mohou vést normální život a vychovávat děti bez doktrín a bez strachu.
Mahula Sláma