Když jsme pokřtili knihu Osudová kaňka v Praze Emauzích, spadla ze mě tíha veliká, převeliká. Myslela jsem si, že, když už je dílo na světě, že budu už jen zažívat chvilky blaženého klidu. Člověk míní, ale lidé kolem něj mnohdy mění. Pochopitelně, žádný klid nenastal. Maja Jurčovičová mi oznámila, že osmého prosince je připravena autogramiáda u Dunaje.
Pro nás z Čech sice radostná událost, avšak místo poněkud z ruky. I když Moravanky z Uherského Brodu to měly vlastně jen přes kopec. My z Prahy jsme se vydaly do slovenské metropole tedy na dva dny, právě tak jako Maja Pešeková z Košic.
Ještě, než jsme vstoupily do Sveta knihy, kde celá akce měla proběhnout, jsme potkaly jednu Dceru, dceru novináře Julia Patúca. Jakási žena se u Prezidentského paláce ke mně řítila a volala: „Zuzanka, Zuzanka, ste to Vy?“ Ano byla to Julinka Brezinská. Zapadly jsme všechny — sedm Dcer — do kavárny na Obchodnej ulici a povídaly a povídaly. Dostaly jsme každá domácí perníčky vlastnoručně vytvřené Julinčinou rukou. Překvapila nás a překvapovala každou svou další větou. Pracuje pro občanskou společnost. Kloubouk, resp. klobouky dolů a hlubokou poklonu před takovou ženou. Je chudá, důchod má maličký, ale pro své aktivity je VZOR iniciativní a pracovité občanky demokratické země. Určitě ji pozveme do Prahy, aby nám o sobě a svých činnostech vyprávěla. Věřím, že ji pozorně vyslechneme a mnohému se přiučíme.
Čas se nachýlil, přejdeme pár desítek metrů společně debatujíce bez ustání a stojíme v Obchodné ulici před Svetom knihy. Vystoupáme, ale zdaleka nejsme první! Maja Jurčovičová a její suita pilně dolaďovala všechny prvky programu, aby celkový dojem byl bezchybný.
A máme tu začátek. Promlouvá Maja:
Vzácni hostia, vážené dámy a páni,
stretli sme sa tu dnes v tomto adventnom čase, čase na zamyslenie, aby sme uviedli do života knihu Osudová kaňka — príbehy detí československých väzňov 50-tych rokov, rokov takmer zabudnutých. Dovoľte aby som privítala vzácnych hostí, ktorí prijali naše pozvanie. Vítam medzi nami pána Michala Ryšavého, zástupca veľvyslanca Českej republiky na Slovensku, prvú vice primátorku hlavného mesta Slovenskej republiky pani Vieru Kimerlingovú, ktorá prijala záštitu nad týmto podujatím, riaditeľlku českého centra v Bratislave pani Janu Burianovú a zástupcov českého spolku v Bratislave, ďalej delegáciu občianskeho združenia Dcery 50-tych let z Českej republiky, zástupcov médií, vedy a kultúry a v neposlednej rade Vás všetkých, ktorí ste venovali svoj vzácny čas tomuto podujatiu. Ďakujem sponzorom Liptovská mliekareň, a.s. a MILEX Nové Mesto nad Váhom, a.s. za ich finančnú podporu.
Programom dnešného podujatia nás bude sprevádzať dcéra politického väzňa, pani Jana Šipošová.
Ano, paní doktorka Šipošová vzala do rukou moderování a první slova do mikrofonu byla tato:
Vážení prítomní, stretávame sa tu symbolicky dva dni pred medzinárodným dňom ľudských práv. Od 50-tych rokov minulého storočia uplynulo veľa času a dnes sme tu z bývalého Československa reprezentanti dvoch krajín EÚ. Preto prosím pána Ryšavého zástupca veľvyslanca Českej republiky o krátky príhovor.
Měla jsem možnost poté s panem RNDr. Ryšavým pohovořit. Téma jsme opravdu měli společné, protože příbuzní jeho manželky byli též v minulém století perzekvováni.
Následovala první náměstkyně bratislavského primátora paní ing. Kimerlingová. Všichni, kdo naslouchali jejímu projevu, měli pocit, že na lokální platformě se zajisté pohybují velmi schopní mladí lidé. Bohudíky.
A paní Šipošová uvedla dalšího z hostí: „adoptívneho otca, nás Dcér, Dona Srholca aby nás pozdravil. Don Srholec je čerstvý nositeľ Ceny vlády pre ľudské práva a národnostné menšiny.“ Uvědomili jsme si, že sbírat příběhy má zkušenosti zapadnout do hloubi dějin. Někam, kam se málokdo vypraví. Proto kniha tu bude a nabídne různé pohledy na hrůznou dobu. Opravdu nesmíme zapomínat a pohřbívat příběhy, vždyť na nich se nejlépe poznává historie, život našich předků a naše děti se z ní mohou, budou-li chtít, poučit.
„Naše podujatie nám spestrí hrou na husliach žiak deviatej triedy Miško Řežucha, pravnuk politicky prenasledovaného kapitána československej armády. Zahrá nám gavotu od od Johana Sebastiana Bacha a hebrejskú modlitbu …“ uvádí paní doktorka Šípošová dvoumetrového houslistu.
Chlapec se vytáhl, sklidil bouřlivý potlesk.
Po Miškovi jsem se dostala na řadu a pověděla jsem o knize, o její historii, o Janě Švehlové a její úloze pro vznik spolku, o sbírání příběhů, o jejich autenticitě, o tom, jak přirozená chuť soutěžit nás přivedla do Bratislavy na tuto autogramiádu, že taková soutěž je legitimní a produktivní především pro diváky, kterých přišlo na tuto akci nepočítaně, jak si vážíme tohoto pozvání a že jsme vlastně napořád československé Dcery s příběhy druhé půlky minulého století.
A už tu: „pani Vaďurová prečítala svoj list s povestnou machuľou a priblížila nám jeho príbeh. List je aj na zadnej strane obalu knihy.
Za slovenské Dcéry prečítala svoj príbeh „Cesta do Ilavy“ pani Mária Pešeková. Je to dcéra gréckokatolíckeho kňaza , ktorý bol v rámci akcie P- pravoslávie uväznený a po odpykaní trestu musel opustiť rodné Slovensko a bol prinútený presídliť so svojou rodinou do českého pohraničia.
Vyvrcholením nášho kultúrneho zážitku bola báseň od Vojtecha Beláka „Za deti cezpoľné“ zo zbierky Zápočet z poníženia, ktorú nám predniesol člen SND pán Štefan Bučko.
A poslední číslo: představte si virtuální virbl a netradiční závěr, kniha byla položena na stůl, „kalamár s modrým atramentom“ držela Maja Jurčovičová a „pero s rúčkou“ Rudolf Dobiáš. Na čistý papír se pak rozstříkla krásná MACHUĹA, tedy česká kaňka. Jenom pro doplnění, inkoust je atrament. Spisovatel a bývalý politický vězeň Rudolf Dobiáš se zhostil svého úkolu výborně. Na závěr pověděl též pár slov.
Večerní Bratislava nás okouzlila. Vnitřní město je krásně opravené. Maja Jurčovičová ,„Českoslovenka“, její babička a dědeček pocházeli z Chrudimi, resp. děd z Moravy. On odjel v roce 1919 založit expozituru Moravské banky do Bratislavy. Maja občas utrousí nějakou vzpomínku, např. že vyrostla na českých pohádkách od Erbena a Němcové, že chodí na univerzitu třetího věku, zajímá o památky, takže procházka byla vedena tou nejpovolanější osobou. Ukázala nám, kde byla upálena v roce 1602 čarodějnice — bosorka, mohli (to už s námi byl i jeden syn politického vězně Milan Kempný) jsme vidět Kostel svaté Trojice, katedrálu, Hrad, vánoční trh, který bzučel dávno po deváté hodině.
Bryndzové halušky a vinná pálenka neměly chybu, i když Slováci se nechali slyšet, že zas tak úžasné ty halušky nebyly. To je věc výběru a možnosti porovnání. Sedíce s milými lidmi v příjemném prostředí studentského klubu jsme my návštěvnice z Prahy zářily spokojeností.
Druhý den jsme zasvětily prohlídce nové Bratislavy. Maja se opět ujala průvodcování. Viděly jsme na vysokém podstavci československého lva, který upomíná na legionářskou tradici. Pod ním stojí socha Milana Rastislava Šteránika v nadživotní velikosti, kterou vytvořil Bohumil Kafka, např. autor Žižky na koni na pražském Vítkově. Dunaj, řeka mohutná a spíš zelená než modrá, nás svou čistotou uchvátil. Škoda, že je prosinec. Modrost řeky inzerují ve Vídni. V Bratislavě je ale dno spíš do zelena. Pak jsme došly ještě k modrému secesnímu kostelíku zasvěcenému sv. Alžbětě, takový cukrkandlový architektonický počin nedávno opravený. V „Mini Europě“ v Bruselu zastupuje Slovensko, i když architektem je Maďar. (Za nás tam je Staroměstská radnice s orlojem). A hurá do kavárny a pomalou procházkou směřujeme k nádraží. Sbohem, Bratislavo. Bylo to skvělé. Rády se vrátíme. Děkujeme.
A na závěr musím uvést ještě toto oznámení, které mi poslala Maja:
Bola som dnes v kníhkupectve doladiť faktúry za prezentáciu a videla som, že kniha je zaradená ako TOP TÝŽDŇA.Veľmi ma to potešilo.
