-
I já – Marie, mám vzpomínku z neděle před tatínkovým zatčením. Byli jsme na rodinném výletě na Lopeníku, maminka, tatínkova sestra, tatínek a já. Když jsme seděli u ohýnku, tatínek jakoby tušil, co ho čeká, říkal: „Buďme šťastni, že jsme všichni pohromadě.“ Tato věta se mi později mnohokrát vybavila.Ráno mne vzbudilo, když nějaký muž nahlédl do dětského pokoje, vyskočila jsem a budila Jiřího a Hanku, aby vstávali, že přijel strýc Sváťa. Běžela jsem do tatínkovy pracovny a s hrůzou zjistila, že všude jsou cizí lidé, kteří v celém bytě prohledávají skříně a šuplíky. V tatínkově pracovně jsem našla maminku s rukama na skříni a nějací chlapi se hrabali v tatínkových věcech. Maminka požádala estébáka, zda může dětem udělat snídani, odešly jsme do kuchyně i s hlídačem. Pak jsem utíkala do zahrady — před bytem stál esenbák se samopalem, namířil na mě, devítiletou holku a zeptal se, kam jdu, ale nechal mě projít. Na zahradě jsem ležela v trávě se psem a plakala — tušila co se stalo.Marie Janalíková, Hana Součková
-
Z dopisu na rozloučenou: Milovaná moje maminko, drahé moje děti. 29. 1. 1955 jsem byl odsouzen Nejvyšším st. soudem k trestu smrti. Milá maminko, milé děti, myslím na Vás neustále. Myslím na Lidunku, na tatínka, na bratry.Maminko, buď silná, statečná žena. Přimkni se ještě víc k dětem. V dětech je život. Jsem hrdý a šťastný, že Tys mojí maminkou, jsem hrdý a šťastný, že mám takového šlechetného tatínka, věrné bratry. Jsem hrdý a šťastný, že jsem měl ženu, která mě milovala celou duší, celým svým srdcem. Byla mně vším. Prosím, odpusťte mně, že jsem Vám tady v životě ublížil. Neuměl jsem být jinší, než jsem byl. Věřte mně, prosím, že jsem Vám chtěl dát vždy nejvíc lásky, štěstí, to nejkrásnější. Měl jsem Vás rád, ctil a vážil si Vás. Chtěl jsem být člověkem takovým, jako je můj tatínek — člověkem dobrým, spravedlivým, čestným a šlechetným! Lidunko a Radoušku, sladné moje děti, mějte se spolu rády, mějte rády stařenku. Nezapomeňte nikdy na Vaši krásnou maminku, na drahého stařečka, na strýce Vraťu a Zděnka. (…) S Bohem, maminko, s Bohem milé děti, tatínku, bratři.Václav Švéda, otec Ludmily Zouharové
-
Život byl veselý – až do roku 1952. Paní G. a její matka pracovaly tehdy na poli, když najednou přijelo auto, pak druhé a pak třetí. Zajela na louku, kde tatínek sekal trávu. Vyhrnuli se z nich příslušníci StB. Zatkli jej.O dva týdny později proběhl proces. Paní G. mluví o svědcích, kteří o tatínkovi lhali. Byli z té samé vesnice jako on – sousedé, kteří jej dobře znali. Poté, co byl tatínek odsouzen za kulactví, přišlo nařízení vystěhovat se z vesnice. Museli odejít a majetek byl zkonfiskován. Dozvídám se od ní většinou o bezútěšnosti tohoto odlehlého zemědělského kraje s několika doly poblíž. O nevyřčeném ponížení pak pouze z poznámek: „Dívali se na nás jenom jako na kulaky.“ Osud rodiny posloužil jako varování ostatním sedlákům. Byl to příklad pro ty, kdo nechtěli odevzdat pozemky a zapojit se do zemědělských družstev. „Čekali jsme někoho, kdo by řekl: ‚Prožili jste něco opravdu hrozného,‘ ale Bůh je mi svědkem, že nikdo takový se neobjevil. Je už příliš pozdě. Všichni jsme už příliš staří. Byla bych moc ráda, kdyby lidé věděli, jaké to bylo. Už by pak neříkali: ‚Za komunistů to bylo lepší.‘ “Jindřiška Grimová Biskupová
-
Měla jsem štěstí, že jsem vyrůstala v rodině, kde platila pravidla chování založená na upřímnosti, pracovitosti, obětavosti, na lásce k lidem, k vlasti, k přírodě a na čestném chování. Dědeček byl předseda Klubu turistů ve Vyškově, pracoval jako knihař ve svém podniku, který s babičkou založili.V lednu 1949 byl malý rodinný podnik znárodněn a padesátileté úsilí celé rodiny zabavili komunisté. Bezstarostné dětství mně skončilo tatínkovým zatčením v roce 1953. Nebyl zatčen doma, ale byl předvolán na vojenské velitelství do Brna a od nádraží odvlečen. Týden jsme o něm neměli žádné zprávy. Maminka již druhý den tušila, co se stalo, protože ji otec upozornil, že je sledován. V roce 1948 byl jako skautský předák vyzván k emigraci, ale bez nás nechtěl odejít a s námi nechtěl riskovat.Věra Pytlíčková
-
„Návštěva skončila!“ jen ta dvě slova, tvrdá, nesmlouvavá, která se zažírala do srdce. Na jedné straně stála maminka, sedmiletá Maruška a patnáctiletá Eliška v doprovodu dvou bachařů. Na tatínkově straně byli taktéž dva dozorci. Povolená čtvrthodinka rychle uběhla.Maminka zašla za jedním z dozorců a pokorně prosila, aby tatínkovi předali vánočku. Vždyť ji s láskou upekla, aby cítil kousek domova. „Venku máte poštu!“ vyštěkl na maminku, vědom si, že o Štědrém dnu pošta nefunguje. Zazvonily jsme v nedalekém domě na zcela neznámé lidi s prosbou o podání balíčku na poštu. Hle! Vánoce na tomto místě svou moc nepozbyly. Pomoc nebyla odmítnuta. Vracely jsme se domů potemnělou krajinou, z oken zářily vánoční stromečky a u nich se scházely šťastné rodiny. Pro nás byl největším dárkem tatínek. Viděly jsme ho a mluvily jsme s ním. A vánočka nakonec také našla svého adresáta, sice až po svátcích, ale tatínek prohlašoval, že to byla nejlepší vánočka v jeho životě…Eliška Vlčková, roz. Linhartová
-
Po tatínkově zatčení o něm maminka půl roku nevěděla. Soud byl tajný, pozvána byla jen na vynesení rozsudku. Maminka zůstala se mnou a starším bratrem bez prostředků. Pracovala jako domácí dělnice, pletla svetry, šila kožíšky, chodila uklízet. Navštěvovali jsme tatínka ve vězení.Moje vzpomínky na něj jsou z těch pár návštěv ve Vinařicích. Pokud nebyla návštěva povolena, jezdili jsme do Vinařic a z železniční trati jsme se dívali do tábora a mávali navzájem na sebe. Jednou, po vánocích jsme přivezli s bratrem tatínkovi dutou čokoládovou figurku ze stromečku. Mohli jsme mu ji předat, ale bachař ji před námi rozdrtil, snad aby v ní něco nebylo schováno. Když jsme jezdili do Vinařic, bratr celou cestu v autobuse počítal do tisíců a v závěru se pozvracel. Při další návštěvě ve Vinařicích jsme s bratrem mohli otci sedět na klíně. Návštěvy se odehrávaly u umakartových stolů, na jedné straně seděl otec, za ním stál bachař, na druhé straně jsme seděli my. O tom, že je otec nemocný, nám nikdo neřekl. Pozvali si maminku do věznice Pankrác, kde ji informovali, že otec zemřel. Pohřeb se mohl konat pouze s podmínkou, že nebude žádné parte, nikdo na pohřbu nepromluví a přítomna může být jenom rodina. Za knězem stáli dva estébáci. Pohřbu se zúčastnila navíc spolupracovnice StB z našeho domu.Ludmila Voříšková
-
Stala jsem se nejmladším vězněm. Maminka, už jako těhotná, prošla vyšetřovací vazbou a byla odsouzena na 11 let a 6 měsíců. Na porod byla převezena pod přísným dohledem bachařek do civilní nemocnice v Českém Těšíně.Po třech dnech byla z nemocnice propuštěna domů, kde však strávila pouze jednu noc. Ráno přijelo auto StB a maminku odvezli zpět do věznice. Mne nechali doma. Až po otcově nátlaku si zřejmě uvědomili, že jejich jednání bylo nepřijatelné a ten samý den mne převezli k mamince. Strávila jsem ve věznici půl roku. Jelikož jsem však jako miminko ve věznici neprospívala, byla jsem dána do výchovy k tetě, kde jsem byla až do svých šesti roků. Vyrůstala jsem u tety, které jsem říkala maminko, ona neměla vlastní děti. Nikdo, ani otec, ani babička mi nevysvětlili, že moje maminka je někdo jiný. Že se s ní jednou setkám. Po propuštění se maminka velmi těšila na setkání se mnou, nakonec toto shledání znamenalo pro nás obě obrovský psychický šok. Najednou jsem stála tváří v tvář své mamince, která byla pro mě cizí ženou.Dagmar Sadowská, roz. Buryanová
-
V našem dětství se zdál být svět kolem nás v pořádku. Pozdější proměnlivé politické systémy, ve kterých jsme žili, se podepsaly na každém, tak i na naší rodině, která byla tolerantní, pěstovala dobré lidské vztahy bez rozdílů náboženského či národnostního přesvědčení.Nic neodradilo naše rodiče pomáhat tam, kde bylo zapotřebí, penězi, potravinami, hlavně radou. Za našim otcem přišlo hodně přátel před svojí deportací neznámo kam… v letech 1938/39, před vyhoštěním z vlasti po 2. světové válce, před emigrací po roce 1948 předával otec energii a sílu do života. Nebál se pomáhat při naší protistátní činnosti a stanul jednoho dne v listopadu 1951 se mnou a dalšími obviněnými před státním soudem v Praze na Pankráci, byl odsouzen za velezradu a špionáž na 10 let odnětí svobody, ztrátu majetku, k peněžitému trestu, ztrátě občanských práv. Já byla odsouzena na 13 let odnětí svobody, ztrátě majetku i občanských práv, k peněžitému trestu, za stejné paragrafy. Otec a dcera se mohli u soudu pohladit pouze pohledem, žádné loučení nebylo dovoleno, ani pozdější korespondence.Hana Truncová – Johnová
-
„Neměla jsem pocit, že otce postrádám, protože jsem ho neznala. Matkou a prarodiči jsem byla milována a můj život mi připadal normální.“ Co bylo nestandardní, byly návštěvy otce ve vězení. Poprvé to bylo v Jáchymově, než začala chodit do školy.„Pamatuji si, že to bylo v zimě, když jsme čekali s maminkou a dalšími lidmi před nějakým dlouhým srubem. Pak přivezli vězně a někde tam, říkala matka, že je můj otec. Vešly jsme do budovy za vězni a maminka mě podala přes přepážku mému tátovi. Byl to pro mne cizí člověk. Posadil si mě na klín a já se moc styděla. Museli jsme si na sebe zvykat. Další návštěva, asi za dva roky, byla na Borech. Vedli nás velkou chodbou přes několikeré zamřížované brány a stále odmykali a zamykali dveře. Můj táta byl po operaci prasklého slepého střeva, máma říkala, že utekl hrobníkovi z lopaty. Když se babička zeptala táty na zdraví, bachař ji okřikl, že nemá klást nevhodné otázky, jinak přeruší návštěvu. Babička, otcova matka se mimoděk v slzách zeptala znovu a bachař ukončil návštěvu a vykázal nás. Babička i maminka plakaly a já jsem jen vyděšeně koukala, jak se rodiče pokoušejí prsty dotknout jeden druhého přes hustou síť v okýnku v návštěvní přepážce.“Jarka Matoušková
-
Proč tatínek v roce 1952 už není právník, ale je skladníkem na koksovně? Proč se pořád stěhujeme do menšího a menšího bytu? Proč maminka už není s námi doma, ale chodí do práce a někde roztlouká vzorky uhlí? Bylo mi 11 let, byla jsem „dcerou politického vězně“.Když jsem chodila do školy, se spolužáky jsem nemluvila o tom, že tatínek je zavřený jako politický vězeň. Spolužáci to věděli, ale nebavili jsme se o tom. Tatínkovo uvěznění jsem pocítila až po maturitě na jedenáctileté střední škole, když jsem hledala zaměstnání a nikde mne nechtěli přijmout. Až po velkých přímluvách mě vzali do firmy Vítkovické stavby, tedy do národního podniku. Zjistila jsem později, že tady našlo práci hodně politických vězňů, kteří po amnestii hledali zaměstnání. Byli to odchovanci z technického kriminálu v Opavě. A tak mne maturantku zaměstnali jako kresličku v projekci. Tam jsem vyslechla od komunistů výroky „máš chování jako tvůj otec“, přitom ho nikdo z nich neznal. Pociťovala jsem to jako nespravedlnost.Eva Vláhová, roz. Rettová
![](data:image/svg+xml;utf8,<svg xmlns="http://www.w3.org/2000/svg" width="23" height="42" viewBox="0 0 23 42" fill="none"><path d="M21.3579 1.64209L2 21L21.3579 40.3579" stroke="black" stroke-width="2"/></svg>)
![](data:image/svg+xml;utf8,<svg xmlns="http://www.w3.org/2000/svg" width="22" height="42" viewBox="0 0 22 42" fill="none"><path d="M1.07373 40.3579L20.4316 21L1.07373 1.64209" stroke="black" stroke-width="2"/></svg>)
jsme dcery politických vězňů z padesátých let
Některé z nás se zúčastnily výzkumu psychologických vlivů na děti v rodinách pronásledovaných komunistickým režimem. Bylo nás původně dvanáct. Tak vznikla skupina žen, nás Dcer, která se postupem času rozrostla až na šedesát členek. Scházíme se dvakrát ročně, z mnohých z nás se staly přítelkyně.
Nejnovější příspěvky
-
PF 2025
Všem našim milým přátelům, příznivcům a známým