-
Otec byl v celkem rychlém procesu odsouzen k 15 letům těžkého žaláře ztíženého měsíčně tvrdým ložem, propadnutím veškerého majetku. Mamince bylo umožněno, aby část jeho ošacení odkoupila. To bylo také jediné, co jsme po něm měli.Jaké blaho mi tehdy působilo zavřít se do skříně s jeho kabáty, obleky, čichat pach cigaret. Žily jsme na středočeské vesnici, tedy pod velkým drobnohledem poměrně nepřátelského prostředí, neboť i udavači byli z něho. Věděli jsme to, všichni z rodiny, ale na nic jsme se nezmohli. Mamince bylo 28 let, mně čtyři, sestře Evě dva roky. Moje matka zažila nátlak od „mocných“, aby se rozvedla a nás dala do dětských domovů. Maminka rozvod velmi rezolutně odmítla a ani nás od sebe nedala. Jen co jsem se naučila psát, opisovala jsem žádosti pro pány soudruhy prezidenty Gottwalda, Zápotockého, Novotného na udělení milosti pro mého tatínka. Každé výročí, které „oni“ oslavovali, jsme poslouchali rozhlas a doufali v amnestii pro otce. Bohužel, nikdy se na něj nevztahovala a odpovědi z prezidentských kanceláří zněly téměř unifikovaně, že postoj jeho k jejich socialistickému zřízení je záporný a že ještě nebyl převychován. Každý rok o prázdninách jsme měly povolenou návštěvu, která netrvala ani celou hodinu a kvůli které jsme jezdily do věznic, kde právě byl: Bory, Jáchymov, Valdice, Leopoldov, Iľava.Miroslava Bočková – Mezuliáníková
-
Stala jsem se nejmladším vězněm. Maminka, už jako těhotná, prošla vyšetřovací vazbou a byla odsouzena na 11 let a 6 měsíců. Na porod byla převezena pod přísným dohledem bachařek do civilní nemocnice v Českém Těšíně.Po třech dnech byla z nemocnice propuštěna domů, kde však strávila pouze jednu noc. Ráno přijelo auto StB a maminku odvezli zpět do věznice. Mne nechali doma. Až po otcově nátlaku si zřejmě uvědomili, že jejich jednání bylo nepřijatelné a ten samý den mne převezli k mamince. Strávila jsem ve věznici půl roku. Jelikož jsem však jako miminko ve věznici neprospívala, byla jsem dána do výchovy k tetě, kde jsem byla až do svých šesti roků. Vyrůstala jsem u tety, které jsem říkala maminko, ona neměla vlastní děti. Nikdo, ani otec, ani babička mi nevysvětlili, že moje maminka je někdo jiný. Že se s ní jednou setkám. Po propuštění se maminka velmi těšila na setkání se mnou, nakonec toto shledání znamenalo pro nás obě obrovský psychický šok. Najednou jsem stála tváří v tvář své mamince, která byla pro mě cizí ženou.Dagmar Sadowská, roz. Buryanová
-
„Když přišel otec z vězení domů, byl to pro mě zcela neznámý člověk.“ Zprávu o mém narození obdržel otec do tábora nucených prací Mírov. Jeho dočasné působiště bylo tedy uvedeno i v mém rodném listě. U kolonky „otec“ stálo „toho času v TNP Mírov“.Zločinem mého otce bylo, že bojoval na západní frontě jako stíhací pilot. Po válce se vraceli domů jako hrdinové, plní naděje na život ve svobodné zemi, ale po únoru 1948 přišel vyhazov z armády, nesměli létat. Otec odešel z Prahy do Nové Paky. Tam pracoval v truhlářské dílně jako dělník. V lednu 1950 byl přímo v práci zatčen a uvězněn bez soudu, a to jako „osoba štítící se práce“. I když otec ve vězení pracoval, vždyť to byl také tábor nucených prací, přivezl si domů za poskytovaný „servis“ dluh šestnáct tisíc korun. Byly jsme tři děti, a tak rodiče dluh dlouhá léta spláceli. Žili jsme velice skromně. Tolik uvězněných lidí kolem mě, už mně přišlo samozřejmé být ve věznici. Vždyť byl zavřený otec, strýc, děda, další strýc — manžel maminčiny sestry, jeho i Radkovi kamarádi. Já jsem vlastně v dětství jiné lidi nepotkávala.Eva Malá, rozená Hrubá
-
Život byl veselý – až do roku 1952. Paní G. a její matka pracovaly tehdy na poli, když najednou přijelo auto, pak druhé a pak třetí. Zajela na louku, kde tatínek sekal trávu. Vyhrnuli se z nich příslušníci StB. Zatkli jej.O dva týdny později proběhl proces. Paní G. mluví o svědcích, kteří o tatínkovi lhali. Byli z té samé vesnice jako on – sousedé, kteří jej dobře znali. Poté, co byl tatínek odsouzen za kulactví, přišlo nařízení vystěhovat se z vesnice. Museli odejít a majetek byl zkonfiskován. Dozvídám se od ní většinou o bezútěšnosti tohoto odlehlého zemědělského kraje s několika doly poblíž. O nevyřčeném ponížení pak pouze z poznámek: „Dívali se na nás jenom jako na kulaky.“ Osud rodiny posloužil jako varování ostatním sedlákům. Byl to příklad pro ty, kdo nechtěli odevzdat pozemky a zapojit se do zemědělských družstev. „Čekali jsme někoho, kdo by řekl: ‚Prožili jste něco opravdu hrozného,‘ ale Bůh je mi svědkem, že nikdo takový se neobjevil. Je už příliš pozdě. Všichni jsme už příliš staří. Byla bych moc ráda, kdyby lidé věděli, jaké to bylo. Už by pak neříkali: ‚Za komunistů to bylo lepší.‘ “Jindřiška Grimová Biskupová
-
Měla jsem štěstí, že jsem vyrůstala v rodině, kde platila pravidla chování založená na upřímnosti, pracovitosti, obětavosti, na lásce k lidem, k vlasti, k přírodě a na čestném chování. Dědeček byl předseda Klubu turistů ve Vyškově, pracoval jako knihař ve svém podniku, který s babičkou založili.V lednu 1949 byl malý rodinný podnik znárodněn a padesátileté úsilí celé rodiny zabavili komunisté. Bezstarostné dětství mně skončilo tatínkovým zatčením v roce 1953. Nebyl zatčen doma, ale byl předvolán na vojenské velitelství do Brna a od nádraží odvlečen. Týden jsme o něm neměli žádné zprávy. Maminka již druhý den tušila, co se stalo, protože ji otec upozornil, že je sledován. V roce 1948 byl jako skautský předák vyzván k emigraci, ale bez nás nechtěl odejít a s námi nechtěl riskovat.Věra Pytlíčková
-
„Řeknu vám, jak to bylo. Celou dobu, co byl pryč, jsem si myslela, že můj tatínek je princ z pohádky. Nemohla jsem žít u své babičky bez toho, abych nesnila o otci, jak přijde a osvobodí mne.“„Jak vidíte, neměla jsem ponětí o tom, čím prošel, jak političtí vězni byli mučeni, než je poslali do uranových dolů, a jak se to zapsalo na naši rodinu.“ Její maminka krátce po otcově uvěznění těžce onemocněla a poté zemřela. Tatínek byl propuštěn po jedenácti letech otrocké práce v uranových dolech, jak paní Eva vzpomíná, v krásný den. „Bylo mi šestnáct, když se vrátil. Byl to pro mne neznámý člověk. Nějaký trochu malý a podivný muž.“ I když si připouští tehdejší odpovědnost dospělých příbuzných, kteří jí nevysvětlili pozadí tatínkovy dlouhé nepřítomnosti, o době jeho návratu říká: „Budu si do smrti vyčítat, jak tragicky to dopadlo mezi mým tatínkem a mnou. Byla to ale i jeho chyba, že mi nic neřekl o svém uvěznění, dokonce ani o politickém pozadí jeho odsouzení.“ Její babička byla rozhodnuta ji nekompromisně od něj oddělit. Až na pár dopisů tatínek a jeho jediné dítě ztratili spojení.Eva Langrová
-
Z dopisu na rozloučenou: Milovaná moje maminko, drahé moje děti. 29. 1. 1955 jsem byl odsouzen Nejvyšším st. soudem k trestu smrti. Milá maminko, milé děti, myslím na Vás neustále. Myslím na Lidunku, na tatínka, na bratry.Maminko, buď silná, statečná žena. Přimkni se ještě víc k dětem. V dětech je život. Jsem hrdý a šťastný, že Tys mojí maminkou, jsem hrdý a šťastný, že mám takového šlechetného tatínka, věrné bratry. Jsem hrdý a šťastný, že jsem měl ženu, která mě milovala celou duší, celým svým srdcem. Byla mně vším. Prosím, odpusťte mně, že jsem Vám tady v životě ublížil. Neuměl jsem být jinší, než jsem byl. Věřte mně, prosím, že jsem Vám chtěl dát vždy nejvíc lásky, štěstí, to nejkrásnější. Měl jsem Vás rád, ctil a vážil si Vás. Chtěl jsem být člověkem takovým, jako je můj tatínek — člověkem dobrým, spravedlivým, čestným a šlechetným! Lidunko a Radoušku, sladné moje děti, mějte se spolu rády, mějte rády stařenku. Nezapomeňte nikdy na Vaši krásnou maminku, na drahého stařečka, na strýce Vraťu a Zděnka. (…) S Bohem, maminko, s Bohem milé děti, tatínku, bratři.Václav Švéda, otec Ludmily Zouharové
-
„TÁTO!“ zavolala jsem, když jsem svého otce zahlédla vystupovat z velkého zeleného antonu, který ho přivezl k soudu. Rozbrečela jsem se, bylo mi tehdy deset let. Vzápětí jsem dostala kamenem do hlavy. Kousek od oka. Dlouho jsem tam měla jizvu. Víc si nepamatuji.Táta byl zatčen roku 1952 za to, že pomáhal člověku, který měl údajně nemocnou ženu a potřeboval peníze a potraviny. Před zatčením se ukrýval v jedné rodině v Malíně. Byl to „protistátní zločinec“. Štěstí, že táta pomáhal málo. Dostal tři a půl roku. Odsouzení dostali tresty za velezradu, nadržování a neoznámení trestného činu. Otec a spoustu dalších lidí nastoupili do dolů, aby zadarmo těžili uranovou rudu pro Sovětský svaz. Výpovědi šly jak na běžícím pásu. V Čáslavi bylo odsouzeno 15 lidí, v Kutné hoře bylo z 52 lidí odsouzeno 34. S devíti dalšími osobami byl soud přímo v Malíně. Tady, a asi i v Kutné Hoře, a nevím, kde všude ještě, tento velezrádce vypovídal jako svědek proti všem, kteří mu pomáhali. Později jsem se dozvěděla, že to byl konfident.Jana Mundilová Havelková
-
„Neměla jsem pocit, že otce postrádám, protože jsem ho neznala. Matkou a prarodiči jsem byla milována a můj život mi připadal normální.“ Co bylo nestandardní, byly návštěvy otce ve vězení. Poprvé to bylo v Jáchymově, než začala chodit do školy.„Pamatuji si, že to bylo v zimě, když jsme čekali s maminkou a dalšími lidmi před nějakým dlouhým srubem. Pak přivezli vězně a někde tam, říkala matka, že je můj otec. Vešly jsme do budovy za vězni a maminka mě podala přes přepážku mému tátovi. Byl to pro mne cizí člověk. Posadil si mě na klín a já se moc styděla. Museli jsme si na sebe zvykat. Další návštěva, asi za dva roky, byla na Borech. Vedli nás velkou chodbou přes několikeré zamřížované brány a stále odmykali a zamykali dveře. Můj táta byl po operaci prasklého slepého střeva, máma říkala, že utekl hrobníkovi z lopaty. Když se babička zeptala táty na zdraví, bachař ji okřikl, že nemá klást nevhodné otázky, jinak přeruší návštěvu. Babička, otcova matka se mimoděk v slzách zeptala znovu a bachař ukončil návštěvu a vykázal nás. Babička i maminka plakaly a já jsem jen vyděšeně koukala, jak se rodiče pokoušejí prsty dotknout jeden druhého přes hustou síť v okýnku v návštěvní přepážce.“Jarka Matoušková
-
I já – Marie, mám vzpomínku z neděle před tatínkovým zatčením. Byli jsme na rodinném výletě na Lopeníku, maminka, tatínkova sestra, tatínek a já. Když jsme seděli u ohýnku, tatínek jakoby tušil, co ho čeká, říkal: „Buďme šťastni, že jsme všichni pohromadě.“ Tato věta se mi později mnohokrát vybavila.Ráno mne vzbudilo, když nějaký muž nahlédl do dětského pokoje, vyskočila jsem a budila Jiřího a Hanku, aby vstávali, že přijel strýc Sváťa. Běžela jsem do tatínkovy pracovny a s hrůzou zjistila, že všude jsou cizí lidé, kteří v celém bytě prohledávají skříně a šuplíky. V tatínkově pracovně jsem našla maminku s rukama na skříni a nějací chlapi se hrabali v tatínkových věcech. Maminka požádala estébáka, zda může dětem udělat snídani, odešly jsme do kuchyně i s hlídačem. Pak jsem utíkala do zahrady — před bytem stál esenbák se samopalem, namířil na mě, devítiletou holku a zeptal se, kam jdu, ale nechal mě projít. Na zahradě jsem ležela v trávě se psem a plakala — tušila co se stalo.Marie Janalíková, Hana Součková
![](data:image/svg+xml;utf8,<svg xmlns="http://www.w3.org/2000/svg" width="23" height="42" viewBox="0 0 23 42" fill="none"><path d="M21.3579 1.64209L2 21L21.3579 40.3579" stroke="black" stroke-width="2"/></svg>)
![](data:image/svg+xml;utf8,<svg xmlns="http://www.w3.org/2000/svg" width="22" height="42" viewBox="0 0 22 42" fill="none"><path d="M1.07373 40.3579L20.4316 21L1.07373 1.64209" stroke="black" stroke-width="2"/></svg>)
jsme dcery politických vězňů z padesátých let
Některé z nás se zúčastnily výzkumu psychologických vlivů na děti v rodinách pronásledovaných komunistickým režimem. Bylo nás původně dvanáct. Tak vznikla skupina žen, nás Dcer, která se postupem času rozrostla až na šedesát členek. Scházíme se dvakrát ročně, z mnohých z nás se staly přítelkyně.
Nejnovější příspěvky
-
PF 2025
Všem našim milým přátelům, příznivcům a známým