Dcery politických vězňů

  • Proč tatínek v roce 1952 už není právník, ale je skladníkem na koksovně? Proč se pořád stěhujeme do menšího a menšího bytu? Proč maminka už není s námi doma, ale chodí do práce a někde roztlouká vzorky uhlí? Bylo mi 11 let, byla jsem „dcerou politického vězně“.
    Když jsem chodila do školy, se spolužáky jsem nemluvila o tom, že tatínek je zavřený jako politický vězeň. Spolužáci to věděli, ale nebavili jsme se o tom. Tatínkovo uvěznění jsem pocítila až po maturitě na jedenáctileté střední škole, když jsem hledala zaměstnání a nikde mne nechtěli přijmout. Až po velkých přímluvách mě vzali do firmy Vítkovické stavby, tedy do národního podniku. Zjistila jsem později, že tady našlo práci hodně politických vězňů, kteří po amnestii hledali zaměstnání. Byli to odchovanci z technického kriminálu v Opavě. A tak mne maturantku zaměstnali jako kresličku v projekci. Tam jsem vyslechla od komunistů výroky „máš chování jako tvůj otec“, přitom ho nikdo z nich neznal. Pociťovala jsem to jako nespravedlnost.
    Eva Vláhová, roz. Rettová
    Pokračovat ve čtení: Cestovatelka
    Cestovatelka

    Příběhy

  • Otec byl v celkem rychlém procesu odsouzen k 15 letům těžkého žaláře ztíženého měsíčně tvrdým ložem, propadnutím veškerého majetku. Mamince bylo umožněno, aby část jeho ošacení odkoupila. To bylo také jediné, co jsme po něm měli.
    Jaké blaho mi tehdy působilo zavřít se do skříně s jeho kabáty, obleky, čichat pach cigaret. Žily jsme na středočeské vesnici, tedy pod velkým drobnohledem poměrně nepřátelského prostředí, neboť i udavači byli z něho. Věděli jsme to, všichni z rodiny, ale na nic jsme se nezmohli. Mamince bylo 28 let, mně čtyři, sestře Evě dva roky. Moje matka zažila nátlak od „mocných“, aby se rozvedla a nás dala do dětských domovů. Maminka rozvod velmi rezolutně odmítla a ani nás od sebe nedala. Jen co jsem se naučila psát, opisovala jsem žádosti pro pány soudruhy prezidenty Gottwalda, Zápotockého, Novotného na udělení milosti pro mého tatínka. Každé výročí, které „oni“ oslavovali, jsme poslouchali rozhlas a doufali v amnestii pro otce. Bohužel, nikdy se na něj nevztahovala a odpovědi z prezidentských kanceláří zněly téměř unifikovaně, že postoj jeho k jejich socialistickému zřízení je záporný a že ještě nebyl převychován. Každý rok o prázdninách jsme měly povolenou návštěvu, která netrvala ani celou hodinu a kvůli které jsme jezdily do věznic, kde právě byl: Bory, Jáchymov, Valdice, Leopoldov, Iľava.
    Miroslava Bočková – Mezuliáníková
    Pokračovat ve čtení: Táta, já a kriminál padesátých let
    Táta, já a kriminál padesátých let

    Příběhy

  • Měla jsem štěstí, že jsem vyrůstala v rodině, kde platila pravidla chování založená na upřímnosti, pracovitosti, obětavosti, na lásce k lidem, k vlasti, k přírodě a na čestném chování. Dědeček byl předseda Klubu turistů ve Vyškově, pracoval jako knihař ve svém podniku, který s babičkou založili.
    V lednu 1949 byl malý rodinný podnik znárodněn a padesátileté úsilí celé rodiny zabavili komunisté. Bezstarostné dětství mně skončilo tatínkovým zatčením v roce 1953. Nebyl zatčen doma, ale byl předvolán na vojenské velitelství do Brna a od nádraží odvlečen. Týden jsme o něm neměli žádné zprávy. Maminka již druhý den tušila, co se stalo, protože ji otec upozornil, že je sledován. V roce 1948 byl jako skautský předák vyzván k emigraci, ale bez nás nechtěl odejít a s námi nechtěl riskovat.
    Věra Pytlíčková
    Pokračovat ve čtení: Neřvi, ten otec je darebák
    Neřvi, ten otec je darebák

    Příběhy

  • Život byl veselý – až do roku 1952. Paní G. a její matka pracovaly tehdy na poli, když najednou přijelo auto, pak druhé a pak třetí. Zajela na louku, kde tatínek sekal trávu. Vyhrnuli se z nich příslušníci StB. Zatkli jej.
    O dva týdny později proběhl proces. Paní G. mluví o svědcích, kteří o tatínkovi lhali. Byli z té samé vesnice jako on – sousedé, kteří jej dobře znali. Poté, co byl tatínek odsouzen za kulactví, přišlo nařízení vystěhovat se z vesnice. Museli odejít a majetek byl zkonfiskován. Dozvídám se od ní většinou o bezútěšnosti tohoto odlehlého zemědělského kraje s několika doly poblíž. O nevyřčeném ponížení pak pouze z poznámek: „Dívali se na nás jenom jako na kulaky.“ Osud rodiny posloužil jako varování ostatním sedlákům. Byl to příklad pro ty, kdo nechtěli odevzdat pozemky a zapojit se do zemědělských družstev. „Čekali jsme někoho, kdo by řekl: ‚Prožili jste něco opravdu hrozného,‘ ale Bůh je mi svědkem, že nikdo takový se neobjevil. Je už příliš pozdě. Všichni jsme už příliš staří. Byla bych moc ráda, kdyby lidé věděli, jaké to bylo. Už by pak neříkali: ‚Za komunistů to bylo lepší.‘ “
    Jindřiška Grimová Biskupová
    Pokračovat ve čtení: Křičeli na ni: „Kulak“
    Křičeli na ni: „Kulak“

    Příběhy

  • Po tatínkově zatčení o něm maminka půl roku nevěděla. Soud byl tajný, pozvána byla jen na vynesení rozsudku. Maminka zůstala se mnou a starším bratrem bez prostředků. Pracovala jako domácí dělnice, pletla svetry, šila kožíšky, chodila uklízet. Navštěvovali jsme tatínka ve vězení.
    Moje vzpomínky na něj jsou z těch pár návštěv ve Vinařicích. Pokud nebyla návštěva povolena, jezdili jsme do Vinařic a z železniční trati jsme se dívali do tábora a mávali navzájem na sebe. Jednou, po vánocích jsme přivezli s bratrem tatínkovi dutou čokoládovou figurku ze stromečku. Mohli jsme mu ji předat, ale bachař ji před námi rozdrtil, snad aby v ní něco nebylo schováno. Když jsme jezdili do Vinařic, bratr celou cestu v autobuse počítal do tisíců a v závěru se pozvracel. Při další návštěvě ve Vinařicích jsme s bratrem mohli otci sedět na klíně. Návštěvy se odehrávaly u umakartových stolů, na jedné straně seděl otec, za ním stál bachař, na druhé straně jsme seděli my. O tom, že je otec nemocný, nám nikdo neřekl. Pozvali si maminku do věznice Pankrác, kde ji informovali, že otec zemřel. Pohřeb se mohl konat pouze s podmínkou, že nebude žádné parte, nikdo na pohřbu nepromluví a přítomna může být jenom rodina. Za knězem stáli dva estébáci. Pohřbu se zúčastnila navíc spolupracovnice StB z našeho domu.
    Ludmila Voříšková
    Pokračovat ve čtení: Jak je daleko z Paloučku na Pankrác? Pro smrt sedmnáct měsíců.
    Jak je daleko z Paloučku na Pankrác? Pro smrt sedmnáct měsíců.

    Příběhy

  • „Návštěva skončila!“ jen ta dvě slova, tvrdá, nesmlouvavá, která se zažírala do srdce. Na jedné straně stála maminka, sedmiletá Maruška a patnáctiletá Eliška v doprovodu dvou bachařů. Na tatínkově straně byli taktéž dva dozorci. Povolená čtvrthodinka rychle uběhla.
    Maminka zašla za jedním z dozorců a pokorně prosila, aby tatínkovi předali vánočku. Vždyť ji s láskou upekla, aby cítil kousek domova. „Venku máte poštu!“ vyštěkl na maminku, vědom si, že o Štědrém dnu pošta nefunguje. Zazvonily jsme v nedalekém domě na zcela neznámé lidi s prosbou o podání balíčku na poštu. Hle! Vánoce na tomto místě svou moc nepozbyly. Pomoc nebyla odmítnuta. Vracely jsme se domů potemnělou krajinou, z oken zářily vánoční stromečky a u nich se scházely šťastné rodiny. Pro nás byl největším dárkem tatínek. Viděly jsme ho a mluvily jsme s ním. A vánočka nakonec také našla svého adresáta, sice až po svátcích, ale tatínek prohlašoval, že to byla nejlepší vánočka v jeho životě…
    Eliška Vlčková, roz. Linhartová
    Pokračovat ve čtení: Nejlepší vánočka v životě
    Nejlepší vánočka v životě

    Příběhy

  • „TÁTO!“ zavolala jsem, když jsem svého otce zahlédla vystupovat z velkého zeleného antonu, který ho přivezl k soudu. Rozbrečela jsem se, bylo mi tehdy deset let. Vzápětí jsem dostala kamenem do hlavy. Kousek od oka. Dlouho jsem tam měla jizvu. Víc si nepamatuji.
    Táta byl zatčen roku 1952 za to, že pomáhal člověku, který měl údajně nemocnou ženu a potřeboval peníze a potraviny. Před zatčením se ukrýval v jedné rodině v Malíně. Byl to „protistátní zločinec“. Štěstí, že táta pomáhal málo. Dostal tři a půl roku. Odsouzení dostali tresty za velezradu, nadržování a neoznámení trestného činu. Otec a spoustu dalších lidí nastoupili do dolů, aby zadarmo těžili uranovou rudu pro Sovětský svaz. Výpovědi šly jak na běžícím pásu. V Čáslavi bylo odsouzeno 15 lidí, v Kutné hoře bylo z 52 lidí odsouzeno 34. S devíti dalšími osobami byl soud přímo v Malíně. Tady, a asi i v Kutné Hoře, a nevím, kde všude ještě, tento velezrádce vypovídal jako svědek proti všem, kteří mu pomáhali. Později jsem se dozvěděla, že to byl konfident.
    Jana Mundilová Havelková
    Pokračovat ve čtení: Jidáš v Malíně
    Jidáš v Malíně

    Příběhy

  • „Neměla jsem pocit, že otce postrádám, protože jsem ho neznala. Matkou a prarodiči jsem byla milována a můj život mi připadal normální.“ Co bylo nestandardní, byly návštěvy otce ve vězení. Poprvé to bylo v Jáchymově, než začala chodit do školy.
    „Pamatuji si, že to bylo v zimě, když jsme čekali s maminkou a dalšími lidmi před nějakým dlouhým srubem. Pak přivezli vězně a někde tam, říkala matka, že je můj otec. Vešly jsme do budovy za vězni a maminka mě podala přes přepážku mému tátovi. Byl to pro mne cizí člověk. Posadil si mě na klín a já se moc styděla. Museli jsme si na sebe zvykat. Další návštěva, asi za dva roky, byla na Borech. Vedli nás velkou chodbou přes několikeré zamřížované brány a stále odmykali a zamykali dveře. Můj táta byl po operaci prasklého slepého střeva, máma říkala, že utekl hrobníkovi z lopaty. Když se babička zeptala táty na zdraví, bachař ji okřikl, že nemá klást nevhodné otázky, jinak přeruší návštěvu. Babička, otcova matka se mimoděk v slzách zeptala znovu a bachař ukončil návštěvu a vykázal nás. Babička i maminka plakaly a já jsem jen vyděšeně koukala, jak se rodiče pokoušejí prsty dotknout jeden druhého přes hustou síť v okýnku v návštěvní přepážce.“
    Jarka Matoušková
    Pokračovat ve čtení: Děvče z Prahy
    Děvče z Prahy

    Příběhy

  • Z dopisu na rozloučenou: Milovaná moje maminko, drahé moje děti. 29. 1. 1955 jsem byl odsouzen Nejvyšším st. soudem k trestu smrti. Milá maminko, milé děti, myslím na Vás neustále. Myslím na Lidunku, na tatínka, na bratry.
    Maminko, buď silná, statečná žena. Přimkni se ještě víc k dětem. V dětech je život. Jsem hrdý a šťastný, že Tys mojí maminkou, jsem hrdý a šťastný, že mám takového šlechetného tatínka, věrné bratry. Jsem hrdý a šťastný, že jsem měl ženu, která mě milovala celou duší, celým svým srdcem. Byla mně vším. Prosím, odpusťte mně, že jsem Vám tady v životě ublížil. Neuměl jsem být jinší, než jsem byl. Věřte mně, prosím, že jsem Vám chtěl dát vždy nejvíc lásky, štěstí, to nejkrásnější. Měl jsem Vás rád, ctil a vážil si Vás. Chtěl jsem být člověkem takovým, jako je můj tatínek — člověkem dobrým, spravedlivým, čestným a šlechetným! Lidunko a Radoušku, sladné moje děti, mějte se spolu rády, mějte rády stařenku. Nezapomeňte nikdy na Vaši krásnou maminku, na drahého stařečka, na strýce Vraťu a Zděnka. (…) S Bohem, maminko, s Bohem milé děti, tatínku, bratři.
    Václav Švéda, otec Ludmily Zouharové
    Pokračovat ve čtení: Václav Švéda, člen odbojové skupiny bratří Mašínů, byl můj tatínek
    Václav Švéda, člen odbojové skupiny bratří Mašínů, byl můj tatínek

    Příběhy

  • „Když přišel otec z vězení domů, byl to pro mě zcela neznámý člověk.“ Zprávu o mém narození obdržel otec do tábora nucených prací Mírov. Jeho dočasné působiště bylo tedy uvedeno i v mém rodném listě. U kolonky „otec“ stálo „toho času v TNP Mírov“.
    Zločinem mého otce bylo, že bojoval na západní frontě jako stíhací pilot. Po válce se vraceli domů jako hrdinové, plní naděje na život ve svobodné zemi, ale po únoru 1948 přišel vyhazov z armády, nesměli létat. Otec odešel z Prahy do Nové Paky. Tam pracoval v truhlářské dílně jako dělník. V lednu 1950 byl přímo v práci zatčen a uvězněn bez soudu, a to jako „osoba štítící se práce“. I když otec ve vězení pracoval, vždyť to byl také tábor nucených prací, přivezl si domů za poskytovaný „servis“ dluh šestnáct tisíc korun. Byly jsme tři děti, a tak rodiče dluh dlouhá léta spláceli. Žili jsme velice skromně. Tolik uvězněných lidí kolem mě, už mně přišlo samozřejmé být ve věznici. Vždyť byl zavřený otec, strýc, děda, další strýc — manžel maminčiny sestry, jeho i Radkovi kamarádi. Já jsem vlastně v dětství jiné lidi nepotkávala.
    Eva Malá, rozená Hrubá
    Pokračovat ve čtení: V rodném listě mám v kolonce otec: „toho času v táboře nucených prací Mírov“
    V rodném listě mám v kolonce otec: „toho času v táboře nucených prací Mírov“

    Příběhy

jsme dcery politických vězňů z padesátých let

Některé z nás se zúčastnily výzkumu psychologických vlivů na děti v rodinách pronásledovaných komunistickým režimem. Bylo nás původně dvanáct. Tak vznikla skupina žen, nás Dcer, která se postupem času rozrostla až na šedesát členek. Scházíme se dvakrát ročně, z mnohých z nás se staly přítelkyně.

Pokračovat ve čtení

Nejnovější příspěvky

  • PF 2025

    PF 2025

    Všem našim milým přátelům, příznivcům a známým