Dcery politických vězňů

  • Otec byl v celkem rychlém procesu odsouzen k 15 letům těžkého žaláře ztíženého měsíčně tvrdým ložem, propadnutím veškerého majetku. Mamince bylo umožněno, aby část jeho ošacení odkoupila. To bylo také jediné, co jsme po něm měli.
    Jaké blaho mi tehdy působilo zavřít se do skříně s jeho kabáty, obleky, čichat pach cigaret. Žily jsme na středočeské vesnici, tedy pod velkým drobnohledem poměrně nepřátelského prostředí, neboť i udavači byli z něho. Věděli jsme to, všichni z rodiny, ale na nic jsme se nezmohli. Mamince bylo 28 let, mně čtyři, sestře Evě dva roky. Moje matka zažila nátlak od „mocných“, aby se rozvedla a nás dala do dětských domovů. Maminka rozvod velmi rezolutně odmítla a ani nás od sebe nedala. Jen co jsem se naučila psát, opisovala jsem žádosti pro pány soudruhy prezidenty Gottwalda, Zápotockého, Novotného na udělení milosti pro mého tatínka. Každé výročí, které „oni“ oslavovali, jsme poslouchali rozhlas a doufali v amnestii pro otce. Bohužel, nikdy se na něj nevztahovala a odpovědi z prezidentských kanceláří zněly téměř unifikovaně, že postoj jeho k jejich socialistickému zřízení je záporný a že ještě nebyl převychován. Každý rok o prázdninách jsme měly povolenou návštěvu, která netrvala ani celou hodinu a kvůli které jsme jezdily do věznic, kde právě byl: Bory, Jáchymov, Valdice, Leopoldov, Iľava.
    Miroslava Bočková – Mezuliáníková
    Pokračovat ve čtení: Táta, já a kriminál padesátých let
    Táta, já a kriminál padesátých let

    Příběhy

  • Měla jsem štěstí, že jsem vyrůstala v rodině, kde platila pravidla chování založená na upřímnosti, pracovitosti, obětavosti, na lásce k lidem, k vlasti, k přírodě a na čestném chování. Dědeček byl předseda Klubu turistů ve Vyškově, pracoval jako knihař ve svém podniku, který s babičkou založili.
    V lednu 1949 byl malý rodinný podnik znárodněn a padesátileté úsilí celé rodiny zabavili komunisté. Bezstarostné dětství mně skončilo tatínkovým zatčením v roce 1953. Nebyl zatčen doma, ale byl předvolán na vojenské velitelství do Brna a od nádraží odvlečen. Týden jsme o něm neměli žádné zprávy. Maminka již druhý den tušila, co se stalo, protože ji otec upozornil, že je sledován. V roce 1948 byl jako skautský předák vyzván k emigraci, ale bez nás nechtěl odejít a s námi nechtěl riskovat.
    Věra Pytlíčková
    Pokračovat ve čtení: Neřvi, ten otec je darebák
    Neřvi, ten otec je darebák

    Příběhy

  • „Řeknu vám, jak to bylo. Celou dobu, co byl pryč, jsem si myslela, že můj tatínek je princ z pohádky. Nemohla jsem žít u své babičky bez toho, abych nesnila o otci, jak přijde a osvobodí mne.“
    „Jak vidíte, neměla jsem ponětí o tom, čím prošel, jak političtí vězni byli mučeni, než je poslali do uranových dolů, a jak se to zapsalo na naši rodinu.“ Její maminka krátce po otcově uvěznění těžce onemocněla a poté zemřela. Tatínek byl propuštěn po jedenácti letech otrocké práce v uranových dolech, jak paní Eva vzpomíná, v krásný den. „Bylo mi šestnáct, když se vrátil. Byl to pro mne neznámý člověk. Nějaký trochu malý a podivný muž.“ I když si připouští tehdejší odpovědnost dospělých příbuzných, kteří jí nevysvětlili pozadí tatínkovy dlouhé nepřítomnosti, o době jeho návratu říká: „Budu si do smrti vyčítat, jak tragicky to dopadlo mezi mým tatínkem a mnou. Byla to ale i jeho chyba, že mi nic neřekl o svém uvěznění, dokonce ani o politickém pozadí jeho odsouzení.“ Její babička byla rozhodnuta ji nekompromisně od něj oddělit. Až na pár dopisů tatínek a jeho jediné dítě ztratili spojení.
    Eva Langrová
    Pokračovat ve čtení: Ošklivá babička
    Ošklivá babička

    Příběhy

  • Po tatínkově zatčení o něm maminka půl roku nevěděla. Soud byl tajný, pozvána byla jen na vynesení rozsudku. Maminka zůstala se mnou a starším bratrem bez prostředků. Pracovala jako domácí dělnice, pletla svetry, šila kožíšky, chodila uklízet. Navštěvovali jsme tatínka ve vězení.
    Moje vzpomínky na něj jsou z těch pár návštěv ve Vinařicích. Pokud nebyla návštěva povolena, jezdili jsme do Vinařic a z železniční trati jsme se dívali do tábora a mávali navzájem na sebe. Jednou, po vánocích jsme přivezli s bratrem tatínkovi dutou čokoládovou figurku ze stromečku. Mohli jsme mu ji předat, ale bachař ji před námi rozdrtil, snad aby v ní něco nebylo schováno. Když jsme jezdili do Vinařic, bratr celou cestu v autobuse počítal do tisíců a v závěru se pozvracel. Při další návštěvě ve Vinařicích jsme s bratrem mohli otci sedět na klíně. Návštěvy se odehrávaly u umakartových stolů, na jedné straně seděl otec, za ním stál bachař, na druhé straně jsme seděli my. O tom, že je otec nemocný, nám nikdo neřekl. Pozvali si maminku do věznice Pankrác, kde ji informovali, že otec zemřel. Pohřeb se mohl konat pouze s podmínkou, že nebude žádné parte, nikdo na pohřbu nepromluví a přítomna může být jenom rodina. Za knězem stáli dva estébáci. Pohřbu se zúčastnila navíc spolupracovnice StB z našeho domu.
    Ludmila Voříšková
    Pokračovat ve čtení: Jak je daleko z Paloučku na Pankrác? Pro smrt sedmnáct měsíců.
    Jak je daleko z Paloučku na Pankrác? Pro smrt sedmnáct měsíců.

    Příběhy

  • „Neměla jsem pocit, že otce postrádám, protože jsem ho neznala. Matkou a prarodiči jsem byla milována a můj život mi připadal normální.“ Co bylo nestandardní, byly návštěvy otce ve vězení. Poprvé to bylo v Jáchymově, než začala chodit do školy.
    „Pamatuji si, že to bylo v zimě, když jsme čekali s maminkou a dalšími lidmi před nějakým dlouhým srubem. Pak přivezli vězně a někde tam, říkala matka, že je můj otec. Vešly jsme do budovy za vězni a maminka mě podala přes přepážku mému tátovi. Byl to pro mne cizí člověk. Posadil si mě na klín a já se moc styděla. Museli jsme si na sebe zvykat. Další návštěva, asi za dva roky, byla na Borech. Vedli nás velkou chodbou přes několikeré zamřížované brány a stále odmykali a zamykali dveře. Můj táta byl po operaci prasklého slepého střeva, máma říkala, že utekl hrobníkovi z lopaty. Když se babička zeptala táty na zdraví, bachař ji okřikl, že nemá klást nevhodné otázky, jinak přeruší návštěvu. Babička, otcova matka se mimoděk v slzách zeptala znovu a bachař ukončil návštěvu a vykázal nás. Babička i maminka plakaly a já jsem jen vyděšeně koukala, jak se rodiče pokoušejí prsty dotknout jeden druhého přes hustou síť v okýnku v návštěvní přepážce.“
    Jarka Matoušková
    Pokračovat ve čtení: Děvče z Prahy
    Děvče z Prahy

    Příběhy

  • Proč tatínek v roce 1952 už není právník, ale je skladníkem na koksovně? Proč se pořád stěhujeme do menšího a menšího bytu? Proč maminka už není s námi doma, ale chodí do práce a někde roztlouká vzorky uhlí? Bylo mi 11 let, byla jsem „dcerou politického vězně“.
    Když jsem chodila do školy, se spolužáky jsem nemluvila o tom, že tatínek je zavřený jako politický vězeň. Spolužáci to věděli, ale nebavili jsme se o tom. Tatínkovo uvěznění jsem pocítila až po maturitě na jedenáctileté střední škole, když jsem hledala zaměstnání a nikde mne nechtěli přijmout. Až po velkých přímluvách mě vzali do firmy Vítkovické stavby, tedy do národního podniku. Zjistila jsem později, že tady našlo práci hodně politických vězňů, kteří po amnestii hledali zaměstnání. Byli to odchovanci z technického kriminálu v Opavě. A tak mne maturantku zaměstnali jako kresličku v projekci. Tam jsem vyslechla od komunistů výroky „máš chování jako tvůj otec“, přitom ho nikdo z nich neznal. Pociťovala jsem to jako nespravedlnost.
    Eva Vláhová, roz. Rettová
    Pokračovat ve čtení: Cestovatelka
    Cestovatelka

    Příběhy

  • „TÁTO!“ zavolala jsem, když jsem svého otce zahlédla vystupovat z velkého zeleného antonu, který ho přivezl k soudu. Rozbrečela jsem se, bylo mi tehdy deset let. Vzápětí jsem dostala kamenem do hlavy. Kousek od oka. Dlouho jsem tam měla jizvu. Víc si nepamatuji.
    Táta byl zatčen roku 1952 za to, že pomáhal člověku, který měl údajně nemocnou ženu a potřeboval peníze a potraviny. Před zatčením se ukrýval v jedné rodině v Malíně. Byl to „protistátní zločinec“. Štěstí, že táta pomáhal málo. Dostal tři a půl roku. Odsouzení dostali tresty za velezradu, nadržování a neoznámení trestného činu. Otec a spoustu dalších lidí nastoupili do dolů, aby zadarmo těžili uranovou rudu pro Sovětský svaz. Výpovědi šly jak na běžícím pásu. V Čáslavi bylo odsouzeno 15 lidí, v Kutné hoře bylo z 52 lidí odsouzeno 34. S devíti dalšími osobami byl soud přímo v Malíně. Tady, a asi i v Kutné Hoře, a nevím, kde všude ještě, tento velezrádce vypovídal jako svědek proti všem, kteří mu pomáhali. Později jsem se dozvěděla, že to byl konfident.
    Jana Mundilová Havelková
    Pokračovat ve čtení: Jidáš v Malíně
    Jidáš v Malíně

    Příběhy

  • Stala jsem se nejmladším vězněm. Maminka, už jako těhotná, prošla vyšetřovací vazbou a byla odsouzena na 11 let a 6 měsíců. Na porod byla převezena pod přísným dohledem bachařek do civilní nemocnice v Českém Těšíně.
    Po třech dnech byla z nemocnice propuštěna domů, kde však strávila pouze jednu noc. Ráno přijelo auto StB a maminku odvezli zpět do věznice. Mne nechali doma. Až po otcově nátlaku si zřejmě uvědomili, že jejich jednání bylo nepřijatelné a ten samý den mne převezli k mamince. Strávila jsem ve věznici půl roku. Jelikož jsem však jako miminko ve věznici neprospívala, byla jsem dána do výchovy k tetě, kde jsem byla až do svých šesti roků. Vyrůstala jsem u tety, které jsem říkala maminko, ona neměla vlastní děti. Nikdo, ani otec, ani babička mi nevysvětlili, že moje maminka je někdo jiný. Že se s ní jednou setkám. Po propuštění se maminka velmi těšila na setkání se mnou, nakonec toto shledání znamenalo pro nás obě obrovský psychický šok. Najednou jsem stála tváří v tvář své mamince, která byla pro mě cizí ženou.
    Dagmar Sadowská, roz. Buryanová
    Pokračovat ve čtení: Odsouzena už v matčině lůně
    Odsouzena už v matčině lůně

    Příběhy

  • „Návštěva skončila!“ jen ta dvě slova, tvrdá, nesmlouvavá, která se zažírala do srdce. Na jedné straně stála maminka, sedmiletá Maruška a patnáctiletá Eliška v doprovodu dvou bachařů. Na tatínkově straně byli taktéž dva dozorci. Povolená čtvrthodinka rychle uběhla.
    Maminka zašla za jedním z dozorců a pokorně prosila, aby tatínkovi předali vánočku. Vždyť ji s láskou upekla, aby cítil kousek domova. „Venku máte poštu!“ vyštěkl na maminku, vědom si, že o Štědrém dnu pošta nefunguje. Zazvonily jsme v nedalekém domě na zcela neznámé lidi s prosbou o podání balíčku na poštu. Hle! Vánoce na tomto místě svou moc nepozbyly. Pomoc nebyla odmítnuta. Vracely jsme se domů potemnělou krajinou, z oken zářily vánoční stromečky a u nich se scházely šťastné rodiny. Pro nás byl největším dárkem tatínek. Viděly jsme ho a mluvily jsme s ním. A vánočka nakonec také našla svého adresáta, sice až po svátcích, ale tatínek prohlašoval, že to byla nejlepší vánočka v jeho životě…
    Eliška Vlčková, roz. Linhartová
    Pokračovat ve čtení: Nejlepší vánočka v životě
    Nejlepší vánočka v životě

    Příběhy

  • I já – Marie, mám vzpomínku z neděle před tatínkovým zatčením. Byli jsme na rodinném výletě na Lopeníku, maminka, tatínkova sestra, tatínek a já. Když jsme seděli u ohýnku, tatínek jakoby tušil, co ho čeká, říkal: „Buďme šťastni, že jsme všichni pohromadě.“ Tato věta se mi později mnohokrát vybavila.
    Ráno mne vzbudilo, když nějaký muž nahlédl do dětského pokoje, vyskočila jsem a budila Jiřího a Hanku, aby vstávali, že přijel strýc Sváťa. Běžela jsem do tatínkovy pracovny a s hrůzou zjistila, že všude jsou cizí lidé, kteří v celém bytě prohledávají skříně a šuplíky. V tatínkově pracovně jsem našla maminku s rukama na skříni a nějací chlapi se hrabali v tatínkových věcech. Maminka požádala estébáka, zda může dětem udělat snídani, odešly jsme do kuchyně i s hlídačem. Pak jsem utíkala do zahrady — před bytem stál esenbák se samopalem, namířil na mě, devítiletou holku a zeptal se, kam jdu, ale nechal mě projít. Na zahradě jsem ležela v trávě se psem a plakala — tušila co se stalo.
    Marie Janalíková, Hana Součková
    Pokračovat ve čtení: My byli těmi třískami, co odletovaly jako bezcenný odpad
    My byli těmi třískami, co odletovaly jako bezcenný odpad

    Příběhy

jsme dcery politických vězňů z padesátých let

Některé z nás se zúčastnily výzkumu psychologických vlivů na děti v rodinách pronásledovaných komunistickým režimem. Bylo nás původně dvanáct. Tak vznikla skupina žen, nás Dcer, která se postupem času rozrostla až na šedesát členek. Scházíme se dvakrát ročně, z mnohých z nás se staly přítelkyně.

Pokračovat ve čtení

Nejnovější příspěvky

  • PF 2025

    PF 2025

    Všem našim milým přátelům, příznivcům a známým