-
V našem dětství se zdál být svět kolem nás v pořádku. Pozdější proměnlivé politické systémy, ve kterých jsme žili, se podepsaly na každém, tak i na naší rodině, která byla tolerantní, pěstovala dobré lidské vztahy bez rozdílů náboženského či národnostního přesvědčení.Nic neodradilo naše rodiče pomáhat tam, kde bylo zapotřebí, penězi, potravinami, hlavně radou. Za našim otcem přišlo hodně přátel před svojí deportací neznámo kam… v letech 1938/39, před vyhoštěním z vlasti po 2. světové válce, před emigrací po roce 1948 předával otec energii a sílu do života. Nebál se pomáhat při naší protistátní činnosti a stanul jednoho dne v listopadu 1951 se mnou a dalšími obviněnými před státním soudem v Praze na Pankráci, byl odsouzen za velezradu a špionáž na 10 let odnětí svobody, ztrátu majetku, k peněžitému trestu, ztrátě občanských práv. Já byla odsouzena na 13 let odnětí svobody, ztrátě majetku i občanských práv, k peněžitému trestu, za stejné paragrafy. Otec a dcera se mohli u soudu pohladit pouze pohledem, žádné loučení nebylo dovoleno, ani pozdější korespondence.Hana Truncová – Johnová
-
Život byl veselý – až do roku 1952. Paní G. a její matka pracovaly tehdy na poli, když najednou přijelo auto, pak druhé a pak třetí. Zajela na louku, kde tatínek sekal trávu. Vyhrnuli se z nich příslušníci StB. Zatkli jej.O dva týdny později proběhl proces. Paní G. mluví o svědcích, kteří o tatínkovi lhali. Byli z té samé vesnice jako on – sousedé, kteří jej dobře znali. Poté, co byl tatínek odsouzen za kulactví, přišlo nařízení vystěhovat se z vesnice. Museli odejít a majetek byl zkonfiskován. Dozvídám se od ní většinou o bezútěšnosti tohoto odlehlého zemědělského kraje s několika doly poblíž. O nevyřčeném ponížení pak pouze z poznámek: „Dívali se na nás jenom jako na kulaky.“ Osud rodiny posloužil jako varování ostatním sedlákům. Byl to příklad pro ty, kdo nechtěli odevzdat pozemky a zapojit se do zemědělských družstev. „Čekali jsme někoho, kdo by řekl: ‚Prožili jste něco opravdu hrozného,‘ ale Bůh je mi svědkem, že nikdo takový se neobjevil. Je už příliš pozdě. Všichni jsme už příliš staří. Byla bych moc ráda, kdyby lidé věděli, jaké to bylo. Už by pak neříkali: ‚Za komunistů to bylo lepší.‘ “Jindřiška Grimová Biskupová
-
„Když přišel otec z vězení domů, byl to pro mě zcela neznámý člověk.“ Zprávu o mém narození obdržel otec do tábora nucených prací Mírov. Jeho dočasné působiště bylo tedy uvedeno i v mém rodném listě. U kolonky „otec“ stálo „toho času v TNP Mírov“.Zločinem mého otce bylo, že bojoval na západní frontě jako stíhací pilot. Po válce se vraceli domů jako hrdinové, plní naděje na život ve svobodné zemi, ale po únoru 1948 přišel vyhazov z armády, nesměli létat. Otec odešel z Prahy do Nové Paky. Tam pracoval v truhlářské dílně jako dělník. V lednu 1950 byl přímo v práci zatčen a uvězněn bez soudu, a to jako „osoba štítící se práce“. I když otec ve vězení pracoval, vždyť to byl také tábor nucených prací, přivezl si domů za poskytovaný „servis“ dluh šestnáct tisíc korun. Byly jsme tři děti, a tak rodiče dluh dlouhá léta spláceli. Žili jsme velice skromně. Tolik uvězněných lidí kolem mě, už mně přišlo samozřejmé být ve věznici. Vždyť byl zavřený otec, strýc, děda, další strýc — manžel maminčiny sestry, jeho i Radkovi kamarádi. Já jsem vlastně v dětství jiné lidi nepotkávala.Eva Malá, rozená Hrubá
-
Po tatínkově zatčení o něm maminka půl roku nevěděla. Soud byl tajný, pozvána byla jen na vynesení rozsudku. Maminka zůstala se mnou a starším bratrem bez prostředků. Pracovala jako domácí dělnice, pletla svetry, šila kožíšky, chodila uklízet. Navštěvovali jsme tatínka ve vězení.Moje vzpomínky na něj jsou z těch pár návštěv ve Vinařicích. Pokud nebyla návštěva povolena, jezdili jsme do Vinařic a z železniční trati jsme se dívali do tábora a mávali navzájem na sebe. Jednou, po vánocích jsme přivezli s bratrem tatínkovi dutou čokoládovou figurku ze stromečku. Mohli jsme mu ji předat, ale bachař ji před námi rozdrtil, snad aby v ní něco nebylo schováno. Když jsme jezdili do Vinařic, bratr celou cestu v autobuse počítal do tisíců a v závěru se pozvracel. Při další návštěvě ve Vinařicích jsme s bratrem mohli otci sedět na klíně. Návštěvy se odehrávaly u umakartových stolů, na jedné straně seděl otec, za ním stál bachař, na druhé straně jsme seděli my. O tom, že je otec nemocný, nám nikdo neřekl. Pozvali si maminku do věznice Pankrác, kde ji informovali, že otec zemřel. Pohřeb se mohl konat pouze s podmínkou, že nebude žádné parte, nikdo na pohřbu nepromluví a přítomna může být jenom rodina. Za knězem stáli dva estébáci. Pohřbu se zúčastnila navíc spolupracovnice StB z našeho domu.Ludmila Voříšková
-
Proč tatínek v roce 1952 už není právník, ale je skladníkem na koksovně? Proč se pořád stěhujeme do menšího a menšího bytu? Proč maminka už není s námi doma, ale chodí do práce a někde roztlouká vzorky uhlí? Bylo mi 11 let, byla jsem „dcerou politického vězně“.Když jsem chodila do školy, se spolužáky jsem nemluvila o tom, že tatínek je zavřený jako politický vězeň. Spolužáci to věděli, ale nebavili jsme se o tom. Tatínkovo uvěznění jsem pocítila až po maturitě na jedenáctileté střední škole, když jsem hledala zaměstnání a nikde mne nechtěli přijmout. Až po velkých přímluvách mě vzali do firmy Vítkovické stavby, tedy do národního podniku. Zjistila jsem později, že tady našlo práci hodně politických vězňů, kteří po amnestii hledali zaměstnání. Byli to odchovanci z technického kriminálu v Opavě. A tak mne maturantku zaměstnali jako kresličku v projekci. Tam jsem vyslechla od komunistů výroky „máš chování jako tvůj otec“, přitom ho nikdo z nich neznal. Pociťovala jsem to jako nespravedlnost.Eva Vláhová, roz. Rettová
-
„TÁTO!“ zavolala jsem, když jsem svého otce zahlédla vystupovat z velkého zeleného antonu, který ho přivezl k soudu. Rozbrečela jsem se, bylo mi tehdy deset let. Vzápětí jsem dostala kamenem do hlavy. Kousek od oka. Dlouho jsem tam měla jizvu. Víc si nepamatuji.Táta byl zatčen roku 1952 za to, že pomáhal člověku, který měl údajně nemocnou ženu a potřeboval peníze a potraviny. Před zatčením se ukrýval v jedné rodině v Malíně. Byl to „protistátní zločinec“. Štěstí, že táta pomáhal málo. Dostal tři a půl roku. Odsouzení dostali tresty za velezradu, nadržování a neoznámení trestného činu. Otec a spoustu dalších lidí nastoupili do dolů, aby zadarmo těžili uranovou rudu pro Sovětský svaz. Výpovědi šly jak na běžícím pásu. V Čáslavi bylo odsouzeno 15 lidí, v Kutné hoře bylo z 52 lidí odsouzeno 34. S devíti dalšími osobami byl soud přímo v Malíně. Tady, a asi i v Kutné Hoře, a nevím, kde všude ještě, tento velezrádce vypovídal jako svědek proti všem, kteří mu pomáhali. Později jsem se dozvěděla, že to byl konfident.Jana Mundilová Havelková
-
„Návštěva skončila!“ jen ta dvě slova, tvrdá, nesmlouvavá, která se zažírala do srdce. Na jedné straně stála maminka, sedmiletá Maruška a patnáctiletá Eliška v doprovodu dvou bachařů. Na tatínkově straně byli taktéž dva dozorci. Povolená čtvrthodinka rychle uběhla.Maminka zašla za jedním z dozorců a pokorně prosila, aby tatínkovi předali vánočku. Vždyť ji s láskou upekla, aby cítil kousek domova. „Venku máte poštu!“ vyštěkl na maminku, vědom si, že o Štědrém dnu pošta nefunguje. Zazvonily jsme v nedalekém domě na zcela neznámé lidi s prosbou o podání balíčku na poštu. Hle! Vánoce na tomto místě svou moc nepozbyly. Pomoc nebyla odmítnuta. Vracely jsme se domů potemnělou krajinou, z oken zářily vánoční stromečky a u nich se scházely šťastné rodiny. Pro nás byl největším dárkem tatínek. Viděly jsme ho a mluvily jsme s ním. A vánočka nakonec také našla svého adresáta, sice až po svátcích, ale tatínek prohlašoval, že to byla nejlepší vánočka v jeho životě…Eliška Vlčková, roz. Linhartová
-
I já – Marie, mám vzpomínku z neděle před tatínkovým zatčením. Byli jsme na rodinném výletě na Lopeníku, maminka, tatínkova sestra, tatínek a já. Když jsme seděli u ohýnku, tatínek jakoby tušil, co ho čeká, říkal: „Buďme šťastni, že jsme všichni pohromadě.“ Tato věta se mi později mnohokrát vybavila.Ráno mne vzbudilo, když nějaký muž nahlédl do dětského pokoje, vyskočila jsem a budila Jiřího a Hanku, aby vstávali, že přijel strýc Sváťa. Běžela jsem do tatínkovy pracovny a s hrůzou zjistila, že všude jsou cizí lidé, kteří v celém bytě prohledávají skříně a šuplíky. V tatínkově pracovně jsem našla maminku s rukama na skříni a nějací chlapi se hrabali v tatínkových věcech. Maminka požádala estébáka, zda může dětem udělat snídani, odešly jsme do kuchyně i s hlídačem. Pak jsem utíkala do zahrady — před bytem stál esenbák se samopalem, namířil na mě, devítiletou holku a zeptal se, kam jdu, ale nechal mě projít. Na zahradě jsem ležela v trávě se psem a plakala — tušila co se stalo.Marie Janalíková, Hana Součková
-
„Řeknu vám, jak to bylo. Celou dobu, co byl pryč, jsem si myslela, že můj tatínek je princ z pohádky. Nemohla jsem žít u své babičky bez toho, abych nesnila o otci, jak přijde a osvobodí mne.“„Jak vidíte, neměla jsem ponětí o tom, čím prošel, jak političtí vězni byli mučeni, než je poslali do uranových dolů, a jak se to zapsalo na naši rodinu.“ Její maminka krátce po otcově uvěznění těžce onemocněla a poté zemřela. Tatínek byl propuštěn po jedenácti letech otrocké práce v uranových dolech, jak paní Eva vzpomíná, v krásný den. „Bylo mi šestnáct, když se vrátil. Byl to pro mne neznámý člověk. Nějaký trochu malý a podivný muž.“ I když si připouští tehdejší odpovědnost dospělých příbuzných, kteří jí nevysvětlili pozadí tatínkovy dlouhé nepřítomnosti, o době jeho návratu říká: „Budu si do smrti vyčítat, jak tragicky to dopadlo mezi mým tatínkem a mnou. Byla to ale i jeho chyba, že mi nic neřekl o svém uvěznění, dokonce ani o politickém pozadí jeho odsouzení.“ Její babička byla rozhodnuta ji nekompromisně od něj oddělit. Až na pár dopisů tatínek a jeho jediné dítě ztratili spojení.Eva Langrová
-
Měla jsem štěstí, že jsem vyrůstala v rodině, kde platila pravidla chování založená na upřímnosti, pracovitosti, obětavosti, na lásce k lidem, k vlasti, k přírodě a na čestném chování. Dědeček byl předseda Klubu turistů ve Vyškově, pracoval jako knihař ve svém podniku, který s babičkou založili.V lednu 1949 byl malý rodinný podnik znárodněn a padesátileté úsilí celé rodiny zabavili komunisté. Bezstarostné dětství mně skončilo tatínkovým zatčením v roce 1953. Nebyl zatčen doma, ale byl předvolán na vojenské velitelství do Brna a od nádraží odvlečen. Týden jsme o něm neměli žádné zprávy. Maminka již druhý den tušila, co se stalo, protože ji otec upozornil, že je sledován. V roce 1948 byl jako skautský předák vyzván k emigraci, ale bez nás nechtěl odejít a s námi nechtěl riskovat.Věra Pytlíčková
![](data:image/svg+xml;utf8,<svg xmlns="http://www.w3.org/2000/svg" width="23" height="42" viewBox="0 0 23 42" fill="none"><path d="M21.3579 1.64209L2 21L21.3579 40.3579" stroke="black" stroke-width="2"/></svg>)
![](data:image/svg+xml;utf8,<svg xmlns="http://www.w3.org/2000/svg" width="22" height="42" viewBox="0 0 22 42" fill="none"><path d="M1.07373 40.3579L20.4316 21L1.07373 1.64209" stroke="black" stroke-width="2"/></svg>)
jsme dcery politických vězňů z padesátých let
Některé z nás se zúčastnily výzkumu psychologických vlivů na děti v rodinách pronásledovaných komunistickým režimem. Bylo nás původně dvanáct. Tak vznikla skupina žen, nás Dcer, která se postupem času rozrostla až na šedesát členek. Scházíme se dvakrát ročně, z mnohých z nás se staly přítelkyně.
Nejnovější příspěvky
-
PF 2025
Všem našim milým přátelům, příznivcům a známým