Přejít na navigaci

JUDr. Milada Horáková

  • Datum: 15.6.2020 v 11:22,
  • Přidat komentář
  • Toto jméno celosvětově rezonuje u občanů, kterým záleží na životě v pravdě – kteří si váží svobody, ctí lidská práva, znají historii malé země uprostřed Evropy – přečetli cíleně vše, co je třeba, aby pochopili ženu minulého století – ženu pracovitou, žijící v normální šťastné rodině – kde se svým mužem vychovali svoji dceru Janu.

    Pokud se vcítíme do jejího nelehkého života, měli bychom se obrnit velkou statečností. V době, kdy Milada Horáková stanula před státním soudem na Pankráci, v květnu 1950, věděl možná málokdo, že před podobným soudem stanula na konci 2. světové války v Drážďanech v roce 1944, tam byla odsouzena na osm let odnětí svobody.

    Podle komunistických zákonů si vyslechla ve své vlasti o málo let později ortel smrti provazem. V celém procesu padlo deset trestů smrti.

Milada Horáková pracovala jako právnička na Ústředním sociálním úřadu města Prahy, kde byl primátorem PhDr. Petr Zenkl, jemuž se podařila emigrace, kterou Milada Horáková odmítla. Celý proces se vysílal po celé Československé republice ampliony, ve školách se nevyučovalo, poslouchal se celý proces, na pracovištích bylo tehdejším médiem rádio, na ulicích vysílaly ampliony velice nahlas celé hodiny. Podepisovaly se petice na pracovištích, ve školách, kde většina mládeže totalitnímu soudnictví absolutně nerozuměla, ale téměř všichni, dospělí, mladiství, podepisovali svůj souhlas s trestem smrti – tyto petice se nosily v koších k soudu jako corpus delicti – národ odsuzuje…

Pamatuji z oné doby příbuzného Jaroslava Liberta, učitele v Liberci, odmítl podepsat. Řekl, že ženu nezná, že ani není oprávněným soudcem – obdržel výpověď z hodiny na hodinu. Už nikdy v životě nemohl vyučovat.

V době, kdy byla Milada Horáková zatčena, v roce 1949, jsem poznala svoji velkou lásku, vyhozeného vysokoškoláka studujícího politiku a sociologii, člena politické strany národně sociální, který znal Miladu Horákovou i Petra Zenkla. Ten mému milému nabízel společnou emigraci, ale on odmítal. Znal osobně Josefa Nestávala, Huberta Ripku, Prokopa Drtinu a další – to jsem se dozvěděla mnohem později. Naši mladou známost, naše setkání, ovlivnila doba totality, můj budoucí snoubenec či manžel mne nezatížil svými starostmi, čekal, očekával vlastní zatčení – což se konalo až v dalším roce. Celkem 600 obžalovaných následovalo v dalších procesech.

Po desítkách let jsem měla možnost seznámit se ve Spolku Dcery 50. let s Janou Kánskou, ale také ještě se sestrou odsouzené, Věrou Tumovou. Věra ve vysokém stavu těhotenství, Jana coby školačka měly povolení rozloučit se s matkou, sestrou, odsouzenou k trestu smrti.

Táži se všech tehdejších vlivných neviditelných mocipánů, jaké měli vychování, věřili-li v Boha? Nikdo z nich nepovolil při loučení na cele smrti objímat se, podat si ruce… Tři Statečné – vězeňkyně, těhotná sestra, dcera školačka – se neskácely, neměly k sobě ani psychologa, musely si pomoci samy vlastní vůlí, ale i dalším životem, toto loučení nelze zapomenout.

Prokurátora Josefa Urválka jsem poznala u našeho soudu v roce 1951. Životem se táhla „nit“ padesátých let minulého století – už jako vdova jsem se vracela přesně na Silvestra 1995 domů do Bohosudova do prázdného domu, vyzváněl telefon, představil se mi manželův dávný přítel Miroslav Fic, předseda Klubu akademiků Čs. strany národně socialistické, emigrant, profesor na Univerzitě Ontario, chtěl mluvit s mým manželem, přiletěl do Prahy – měli by si po letech co říci – bohužel…

Život je krásný, život je krátký, a pokud napočítáte, kolik desetiletí byste měli vyprávět mládeži – recept neexistuje – souhra situací vznikne samovolně vždy v jiné sestavě – novodobé dějiny by neměly zaniknout.

Vyprávěla jsem Dcerám z našeho spolku na jejich zadání a také čtenářkám, čtenářům našich stránek.

JUDr. Milada Horáková byla popravena dne 27. června 1950, před 70 lety. Prosím, rozsviťte přesně na den svíčku!

Děkuji.

Hana Truncová-Johnová, 12. 6. 2020

Autorka je členkou Masarykova lidu od prvopočátku po listopadu 1989.