dcery.cz

Neřvi, ten otec je darebák aneb Příběh Věry Pytlíčkové-Indrové,

Datum: 10.10.2007 v 21:16,
4 komentáře
dcery politického vězně padesátých let Jaromíra Indry

Měla jsem štěstí, že jsem vyrůstala v rodině, kde platila pravidla chování založená na upřímnosti, pracovitosti, obětavosti, na lásce k lidem, k vlasti, k přírodě a na čestném chování. Dědeček byl předseda Klubu turistů ve Vyškově, pracoval jako knihař ve svém podniku, který s babičkou založili.

Babička vedla knihkupectví, knihařství a papírnictví padesát let. Můj otec podnik převzal v roce 1945. Tatínek Jaromír Indra, narozený v roce 1913, byl od svých sedmi let členem Junáka. Bratra, bratrance a mě vychovával v duchu jeho zásad. V letech 1948 a 1949 jsem byla i já krátce světluškou. Otec byl oblastním velitelem a před naším domem se v neděli odehrávaly nástupy jednotlivých oddílů. To byl pro mě silný zážitek.

V lednu 1949 byl malý rodinný podnik znárodněn a padesátileté úsilí celé rodiny zabavili komunisté. Bezstarostné dětství mně skončilo tatínkovým zatčením v roce 1953. Nebyl zatčen doma, ale byl předvolán na vojenské velitelství do Brna a od nádraží odvlečen. Týden jsme o něm neměli žádné zprávy. Maminka již druhý den tušila, co se stalo, protože ji otec upozornil, že je sledován. V roce 1948 byl jako skautský předák vyzván k emigraci, ale bez nás nechtěl odejít a s námi nechtěl riskovat.

Po otcově zatčení nám maminka stávající situaci objasnila, bratrovi bylo devět a mně jedenáct let. V domě jsme ještě bydleli s tatínkovou maminkou, sestrou a její rodinou. Druhá tatínkova sestra bydlela jinde. Všichni nás po dobu tatínkova sedmiletého věznění velmi podporovali morálně i finančně, chovali se k nám vstřícně a čestně. Horší už bylo chování kamarádů a tak zvaných „přátel“. Našim zůstaly věrny dva manželské páry. Většina spolužáků v nižších třídách se ode mě distancovala, mnohdy za podpory vyučujících. Jejich chování bylo velmi ponižující, protože jsem byla přesvědčena o tatínkově nevině. Nikomu v rodině jsem se s tím nesvěřovala, protože všichni velmi duševně trpěli. Vnitřní sílu jsem získávala svou dětskou hrdostí a smyslem pro pravdu tak, jak nás otec vychovával, v duchu zásad Junáka. K Vánocům roku 1953 jsme dostali dárek — tatínka odsoudili na deset let pro velezradu za ilegální skautskou činnost, a ke ztrátě občanských práv a majetku. Poznali jsme praktiky StB při domovních prohlídkách. To, co ukazuje francouzský film Doznání, je velmi zidealizované. Při domovních prohlídkách estébáci vůbec nebrali ohledy na děti. Snažila jsem se naší statečné mamince co nejvíce pomoci, a proto jsem se starala o domácnost a pomáhala bratrovi. V jedenácti letech jsem dospěla. Maminku nepravidelně zadržovalo StB na čtyřicet osm hodin od doby, co odmítla se s tatínkem rozvést, ale naopak ho podporovala. Velkou oporou pro mě se staly knihy a hudba.

Tatínek byl po odsouzení v Brně převezen do Jáchymova, kde na jednotlivých lágrech byl vězněn až do roku 1960. První návštěva od zatčení nám byla povolena za rok. Maminka musela na ni celý rok šetřit. Všechny návštěvy se uskutečnily v dřevěném baráku uprostřed polí mezi Ostrovem nad Ohří a Jáchymovem. Velmi jsem otce milovala a toužila ho vidět, ale každá návštěva byla pro mě zdrcující. Při první návštěvě jsme s bratrem přešli „box“, ve kterém stál. Z krásného tmavovlasého silného muže byla vyzáblá troska, jen oči byly stále jeho. V dlouhé temné chodbě bylo několik boxů, kam jsme se vešli jen my dva s bratrem, za námi stála maminka a otcova sestra. Tatínka jsme viděli jen dvaceticentimetrovou mezerou mezi skly, z obou stran stála uniformovaná stráž SNB a sledovala každý náš pohyb a každé slovo. Nedovolili nám tatínka ani chytnout za ruku a měli radost z naší i jeho bolesti. Předpokládali, že po návštěvě vězně ještě více zlomí. Když jsme po třiceti minutách odcházeli, tak nám u dveří bachař uděloval štulce do zad s poznámkou: „Neřvi“, když jsme plakali, „ten otec je darebák“. To mně bylo dvanáct. Od té doby jsem už nikdy před nimi neplakala. Tatínek mě pak v dopisech chválil za statečnost. Pamatuji se na velitele tábora Mariánská, zvaného Fešák, civilní jméno Vašíček, který byl na vězně velmi krutý a který jejich manželky a matky před návštěvami ponižoval, když chtěly svým bližním předat ovoce, ponožky nebo kapesník. V roce 2000 jsem na něho podala trestní oznámení na Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu spolu s ostatními politickými vězni. V roce 2004 Krajský soud v Karlových Varech soudruha Vašíčka zprostil viny z důvodů promlčení, přestože svědčilo čtyřicet muklů — žijících pamětníků jeho týrání.

Naše maminka měla heslo, že všechno zlé je k něčemu dobré, a proto nás vedla k samostatnosti a vysvětlila nám, že se v každé situaci musíme umět o sebe postarat se ctí a že nabyté vzdělání nám nikdo nemůže vzít. Jenže jsme studovat nemohli a celý život jsme se cítili tímto směrem poníženi. Bratr se dostal jen do učení a pak pracoval jako řidič a autojeřábník.

Já jsem se po ukončení základní školní docházky nemohla dostat na střední školu. V září 1957 na Jedenáctileté střední škole ve Vyškově potřebovali doložit svou existenci, a tak zřídili další třídu se zemědělským zaměřením, většinou pro děti z buržoazních rodin, jak nás nazývali. Prý aby nás naučili pracovat na poli. Za rok všechny tři třídy promíchali, protože naše třída byla prospěchově nejlepší. Prošli jsme tradiční gymnazijní výukou díky prvorepublikovým profesorům, kteří nás hodně naučili, pomáhali nám, poradili a neuráželi. Druhá část vyučujících, rekrutujících se především z členů KSČ, byli tak zvaní „učitelé“, kteří neměli ani potřebné vzdělání ani znalosti.

Většina spolužáků se ke mně chovala slušně a dodnes se scházíme. Teprve teď je zajímá minulost. Před maturitou jsem byla předvolána před komisi KSČ s dotazem, co chci po maturitě dělat. Když jsem odpověděla — studovat, dostalo se mi obsáhlého vysvětlení, že to nejde, že bych škodila dělnické třídě. Na otázku proč bych měla škodit, mi bylo řečeno, že dítě z takové rodiny a dcera takového otce nemůže nic jiného dělat než škodit. Bez dovolení jsem odešla a obdržela zákaz studia na všech školách v zemi. Bylo mně sedmnáct a při hledání zaměstnání jsem vždy ztroskotala na posudku okresního výboru KSČ ve Vyškově. Od září 1959 jsem konečně pracovala v strojírenské dílně SVA Rousínov. Při zaměstnání jsem vystudovala průmyslovku v Brně.

V květnu 1960 se na všeobecnou amnestii vrátil otec domů. Měl ze setkání s námi obavy, protože opouštěl malé děti a doma ho vítali dospělí lidé. Ve Vyškově nemohl najít zaměstnání, krátce pracoval jako zámečník, ale jeho zdravotní stav byl velmi špatný. Nakonec pracoval ve svém oblíbeném oboru, prodával knihy. Ale v Blansku. Celý týden byl opět mimo domov. Bratr byl na vojně a já jsem se provdala do Olomouce. Poměry v komunistickém Vyškově byly pro mě totiž dál neúnosné. Domnívala jsem se naivně, že když v neznámém prostředí začnu od začátku, budu mít klid. Začala jsem pracovat jako technik v ČSD v Olomouci, pak jsem třicet let dojížděla do Přerova. Posudky KSČ z místa bydliště vždy dorazily za mnou. I když můj postoj ke členům KSČ byl klidný, ale důsledně odmítavý, byla jsem sledována a hodnocena jinak než ti, co více schůzovali než pracovali. Strana se stále oháněla dělnickou třídou, ale mě fyzickou prací s nižším platovým zařazením trestala. Většinu prací jsem dělala s nechutí, ale do každé jsem se snažila proniknout co nejhlouběji, abych neposkytla žádný důvod k propuštění. Znalost každé profese jsem vždy použila proti neschopným nebo jako svou obranu. Se členy KSČ jsem zápasila celý život, ale nikdy jsem nesklonila hlavu, protože čest byla pro mě vždy na prvním místě, tu mně nikdo nemohl vzít.

Tatínek o svém pobytu v Jáchymově nemluvil a my se neptali. Ale při různých rozhovorech nebo radách jsme se dost dozvěděli. Změny v roce 1968 jsem uvítala s nadšením. Rodiče nás brzdili, že žádné vedení KSČ nemůže mít lidskou tvář, a otec předvídal i invazi sovětských vojsk. Sám se zapojil do Junáka v Blansku. Při jarní návštěvě v roce 1969 u nás náčelník Junáka dr. Plajner připravoval s otcem poslední junácký sněm v Praze, kde měl mít tatínek referát. Místo toho za něho na sněmu drželi junáci minutu ticha, protože 3. října 1969 v šestapadesáti letech náhle zemřel na infarkt. Jeho pohřeb byl ve Vyškově manifestací, blanenští skauti stáli čestnou stráž v krojích. Maminka je žádala, ať v krojích nechodí, protože tušila nepříjemnosti, které na sebe dlouho nenechaly čekat. Mně se tatínkovým úmrtím opět zhroutil svět. Oporu jsem našla u manžela a tříleté dcerky a sama jsem morálně podporovala maminku. Moje maminka byla vždy velmi statečná a samostatná, věznění i smrt manžela nesla velmi těžce, ale nikdy se s tím nevyrovnala. Na konec všechnu svou lásku a péči věnovala svým vnoučatům. Na rodinný hrob ve Vyškově jsme nechali zhotovit skautskou lilku, tu ale příslušníci StB třikrát z hrobu odstranili. Využila jsem prvního možného termínu k přeložení tatínkových ostatků do Olomouce, kde skautská lilka je od roku 1980 dodnes.

O otcově statečném chování ve vězení v Jáchymově jsem se dozvěděla od skautů a jeho spoluvězňů z Prahy, z knihy Skauti za ostnatými dráty a při besedě v klubovně oddílu Velena Fanderlíka.

Já jsem členkou Konfederace politických vězňů a pracuji ve výboru pobočky 43 v Olomouci. Velmi obdivuji většinu politických vězňů a jejich rodinných příslušníků a velmi mě mrzí, že se po roce 1989 nemohli zúčastnit a uplatnit při tvorbě právního státu. Nebyla vůle jim tuto činnost nabídnout, proto stále zůstávají svědomím národa. Dnešní střední a mladá generace nezná poměry padesátých let a neuznává hodnoty, pro které čestní, vzdělaní a charakterní lidé trpěli a ztráceli své životy. Dnešní heslo politických vězňů padesátých let je smutně pravdivé: Sametová revoluce uvolnila prostor právu, ale nenaplnila spravedlnost.

Nepochopitelná zrůdnost a krutost českých lidí se podepsala na psychice také nás dětí politických vězňů. Přestože jsem si myslela, že jsem zcela s touto situací vyrovnaná, není to pravda. Přesvědčila jsem se o tom, když jsem mohla nahlédnout do vyšetřovacího spisu a přečíst si část výslechů otce a prohlédnout si jeho fotografie pár dní po zatčení. Velmi to mnou otřáslo. Až v roce 2000 jsem se vydala na pietní akt Jáchymovské peklo. Návštěvní dřevěná budova už dávno neexistuje, ale po návštěvě míst, kde dříve stávaly lágry, po sfárání do bývalých uranových dolů, po projití Stezky jsem byla i po dvaačtyřiceti letech velmi zdrcená. V roce 2004 jsem stejné dojmy zaznamenala u svého bratra, kterého jsem na Jáchymovské peklo vzala s sebou. Trauma z dětství a z toho, co jsme prožili, je stále v našem podvědomí a nikdy se ho nezbavíme. Proto se vždy těším na setkání nejen bývalých politických vězňů, ale především na setkání Dcer. Tam si o všem můžeme otevřeně pohovořit. Přestože osud každé z nás byl jiný, spojuje nás společné utrpení a pocit nespravedlnosti v neradostném dětství…

Nepřeji si, aby mladí lidé prožívali podobné osudy, a proto se zúčastňuji besed se studenty a žáky. Upozorňuji na nebezpečí jakékoliv ideologie a na nebezpečnou rozpínavost dnešní KSČM. Její zdroje, ideje a slova se nezměnily. Novodobí komunisté se ohánějí lidskými právy, když se jedná o ně, přestože po lidských právech jejich strana čtyřicet let šlapala.

Před natáčením archivního dokumentu Dcery 50. let jsem se dotázala bratra Jaromíra, zda by neměl zájem zavzpomínat na dětství prožité v době, když náš tatínek byl sedm roků vězněn v Jáchymově. K mému překvapení souhlasil. Pak mladým filmařkám čtyřicet pět minut vyprávěl o svých pocitech a zážitcích v době, když mu bylo devět až šestnáct let.

Přestože jsme se s maminkou všemožně snažily bratrovi dětství ulehčit a zpříjemnit, s dojetím jsem naslouchala , když jsem se poprvé dověděla o jeho nepříjemných až nelidských zážitcích, především ve škole, nejen od spolužáků, ale zejména od vyučujících. Na druhé straně velmi rád vzpomíná na některé učitele a za svůj vztah k přírodě vděčí nejen výchově v rodině, také slušným lidem, zejména profesorovi tělocviku vyškovského gymnázia, který jak zkušený skaut předával mladým členům turistického oddílu své znalosti v zásadách skautského zákona celou dobu, než byl nucen z Vyškova odejít.

Dcery V dubnu 2008 jsme vzpomínali 95. výročí narození tatínka a zmiňovaný pan profesor předával bratrovi a mně zlatou medaili sv. Jiří. Pan profesor se tři koky velmi angažoval, aby tato medaile byla tatínkovi udělena im memoriam za jeho význačné zásluhy ve skautském hnutí. (Medaile svatého Jiří byla zřízena roku 2003 Náčelnictvem Junáka, jako výraz ocenění soustavné práce činovníků a činovnic Junáka, podílejících se na výchově dětí, mládeže a dospělých.)

Pro mne bylo bratrovo povídání dost stresující, až nyní jsem si uvědomila, co vše jako dítě prožíval a nesvěřil se, protože chtěl maminku uchránit před dalšími starostmi. Padesátá léta prožitá bez otce bratra velmi poznamenala. Posledních patnáct let s pečlivou starostlivostí bratr udržuje zrestituovaný rodinný dům, který nám byl předán v havarijním stavu. S bratrem máme vřelý sourozenecký vztah a stále s úctou a hrdostí vzpomínáme na oba rodiče, protože snimi byla pro nás jistota, láska, porozumění.

Maminka byla krásná a výjimečná žena, velmi milující a milovaná, statečná a krutě celý život zkoušená osudem. Přesto vždy byla oporou nám dětem, maneželovi i jeho rodině, kde si získala úctu a vážnost. Po tatínkově zatčení se s námi její příbuzní nestýkali.

Velmi mne mrzí, že se stále opomíjí statečnost manželek politických vězňů, které v nepředstavitelně těžkých podmínkách vychovávaly a živily své děti.

Můžete si poslechnout na Českém rozhlase 6:

http://media.rozhlas.cz/radionaprani/archiv/_audio/00241274.mp3

English