Otevřela jsem si svoji elektronickou poštu a ejhle — dostávám nový příběh Dcery. Než Vám ho, milé čtenářky a čtenáři, nabídnu, začtěme se do průvodních slov paní Rybákové, která nám tuto jinou ilustraci padesátých let zprostředkovává:
Posílám Vám v příloze další smutný příběh jedné z DCER, paní Hanky Bicencové. Je to přítelkyně mé maminky, seznámily se v učilišti Rudého Letova, což bylo jediné místo, kde se mohly s „laskavým svolením soudruhů“ vyučit nástrojařkami, přestože obě měly výborné výsledky na základní škole a plánovaly studia. Paní Hanka se v učilišti ocitla na základě příběhu, který Vám posílám, a moje maminka, protože byla statkářovou dcerou,který vlastnil čtyřiadvacet hektarů zemědělské půdy. Nejprve jí ale jeden místní soudruh nabídl práci v nedaleké cihelně. Maminčin tatínek zemřel záhy na následky kriminálu (práce v dolech), kam byl uvržen, jelikož nechtěl vstoupit do družstva. Moc mne mrzí, že mi nebylo dáno jej poznat.Chci Vám velmi poděkovat za Vaše úsilí, prostřednictvím kterého „oživujete“ ztracenou paměť lidí a upozorňujete ty, kteří nechtěli a nechtějí vidět a vědět — na zločiny, které se zde děly ve jménu nesmyslné ideologie.
Dejme se tedy do čtení:
V létě roku 1952 nechali rodiče v našem domě ve Stříbřeci u Stráže nad Nežárkou přenocovat bratrova kamaráda, který jel, jak říkal vandrovat o prázdninách po Šumavě. Ve skutečnosti vandroval za svobodou, byl chycen a během výslechu prozradil, kde na své cestě přenocoval. Mého bratra Jana Lišku zatkli v srpnu a pro rodiče — Marii a Jana — přišli 6. října v půl osmé ráno. Jejich zatčení předcházela velká domovní prohlídka „tajných“ od šesti hodin od rána.Vidím to, jako by to bylo dnes, přestože se vše událo před 56 lety. Letos tento den také vychází na pondělí, jako tehdy… Předseda JZD soudruh Zbudil tenkrát přišel s několika spolupracovníky a ve dveřích řekl: „Tak my si jdeme pro ten dobytek…“. Tajní odvezli mé rodiče, bratr byl v té době již na plzeňských Borech ve vazbě, ale to jsme tehdy ještě nevěděli. Rodiče se záhy ocitli tamtéž.
Vedle našeho domku bydlela moje babička — tatínkova maminka, ale u té jsem nesměla zůstat. Soudružka doktorka Marta Němcová ze sociálního odboru odůvodnila mé předání do vodňanského dětského domova tím, že by mne babička nevychovávala v socialistickém duchu. Zajímavé je, že obě děti této soudružky za totality emigrovaly. Asi chyba ve výchově.
Přestože jsem chtěla studovat, byl mi kýmsi vybrán učební obor nástrojařka v tehdy Rudém Letově, Praha-Letňany. Učiliště se přesně jmenovalo Odborné učiliště státních pracovních záloh.
Po celou dobu pobytu v dětském domově se mi samozřejmě velmi stýskalo po mamince, ke které jsem měla povoleny návštěvy pouze zřídkakdy. Maminka „okusila“ věznice v Horšovském Týně, Minkovicích, Jatově na Slovensku, tatínek s bratrem tvrdě pracovali v Jáchymově, bratr též v Leopoldově. Všichni byli odsouzeni za trestný čin pomoci k vyzvědačství, rodiče na čtyři roky vězení, bratr na patnáct let, dále pak ke ztrátě čestných práv občanských a propadnutí celého jmění.
Z lidských bytostí se stala čísla — tatínek AO14780, bratr AO16978. Je možné, že se rodiče a bratr ve výkonu trestu potkali s blízkými některých DCER. Dodnes si dopisuji s paní Šťovíčkovou, která byla vězněna s maminkou a také tam tehdy s maminkou byla paní Hilda Čiháková-Hojerová, nositelka Řádu T. G. Masaryka.
Jak v dětském domově, tak na internátu v Letňanech jsem citově velmi strádala a trápila se nepřítomností rodiny, zvláště pak maminky, až se u mne vlivem psychické zátěže vyskytlo vážné neurologické onemocnění. Maminka po propuštění z vězení musela pracovat v JZD (přestože veškerý majetek propadl státu), za velmi nízký plat, takže jsme poznali, co je to — nemít na chleba.
Po tatínkově smrti v květnu 1960 byl mamince vyměřen vdovský důchod ve výši 190,—- korun (původní výše činila 490,—- korun) byl krácen — prý z důvodu dřívějšího odsouzení.
Po návratu z učiliště jsem se seznámila s mým pozdějším manželem Jaroslavem Bicencem, který se vrátil z vojny u PTP a poté také musel pracovat v JZD. Já jsem pracovala ve výrobně hraček, bohužel v oddělení, kde se hračky natíraly acetonovými barvami, takže jsem po mnoha prodělaných zánětech průdušek nakonec skončila v invalidním důchodu pro astma.
V roce 1964 jsme se s manželem a dvěma dcerami přestěhovali do Třeboně.
Tam jsem pracovala jako prodavačka v podniku Pramen až do plného invalidního důchodu v roce 1988. Z rehabilitace mých rodičů a bratra po listopadu 1989 jsem se radovala — bohužel sama. Maminka zemřela
v květnu 1973 a bratr v roce 1987, jako pětapadesátiletý. Byla nám též vrácena
dědická práva, ale dům dali soudruzi zbourat v roce 1967. Náhrada za část tohoto pozemku dodnes
není vyřízena.
Po manželově smrti se raduji ze svých dětí a vnoučat. Všem současným reptalům a nespokojencům se snažím otevírat oči. Příběhů, jako je ten můj, je, bohužel, nespočet a záleží na každém, jestli chce na jejich základě bránit podobnému vývoji společnosti v budoucnosti (který je doufám nemožný) nebo dělat „mrtvého brouka“.
Hana Bicencová