Jindřiška patří mezi prvni Dcery. Její příběh
zapsaný paní doktorkou Švehlovou je na webových stránkách pod názvem „Křičeli
na ni: Kulak“. Mně se podařilo Jindřišku umluvit, aby napsala o svém životě sama. Byla jsem velmi
potěšena, když jsem před pár dny dostala dopis a důvěru, abych si přečetla a použila do budoucí knihy
asi dvacet stránek strojopisu v osmerkovém formátu. Rozhodla jsem se nic neupravovat.
Dialekt přibližuje čas a místo. Celé vyprávění je už vlastně dvacet let staré. Nuže,
pusťtme se do čtení:
Vše, co tady píši, je pro našeho drahého syna, který byl tím nejlepším dítětem, jakého jsme si mohli s tatínkem přát. Měl velice rád svého dědu a babičku, aby věděl, co museli všichni nevinně vytrpět a on sám, když vycházel školu se samýma jedničkama, nemohl jít dál studovat. Až po vyučení mohl nastoupit na průmyslovou školu do Dobrušky a pak pokračovat na vojenské akademii v Brně.
Bernartice 18. 9. 1988
Pocházím z obce Svéradice číslo popisné 58, kde jsem se 6. listopadu 1933 narodila. Jako druhorozená, ale bratr Vladimír, který se narodil 5. listopadu 1931, zemřel, když mu byly tři měsíce. Pak se narodil druhý bratr František.
Moji rodiče měli svatbu 28. dubna 1928. Tatínek pocházel z Lomu, kde se 11. října 1889 narodil. Bylo celkem pět sourozenců, dva hoši a tři děvčata. Babička byla Kovandová z Hradiště u Písku. U nich sloužil Cimbura, o němž napsal knihu Jindřich Šimon Baar. Babička si jej pamatovala jako dítě, o kterých je v knize také zmínka. Protože hospodářství převzal starší bratr Václav, tatínek se vyučil řezníkem v Písku a jako osmnáctiletý prožil první světovou válku v Itálii. Ještě po letech dovedl zajímavě vyprávět, co vše tam zažil. On měl moc dobrou paměť, která jej neopustila až do konce života. Po návratu z války pak pracoval na statku svého bratra, až do doby, co se přiženil do Svéradic.
Maminka byla z jedenácti dětí. Pět jich zemřelo malých a zůstali tři hoši a tři děvčata. Babička pocházela z Velkého Boru od Turků, po chalupě od Mouralů. Byla to velice hodná a inteligentní paní, její povahu zdědila po ní moje maminka. Obě babičky byly moc hodné, měla jsem velké štěstí, že tyto vzácné ženy jsem mohla nazývat svými babičkami. Dědečka z Lomu jsem nepoznala, zemřel, když jsem byla maličká. Svéradický dědeček mě jako malou opatroval. Babička říkala, že měl tolik dětí, ale žádnému se tak nevěnoval jako mně. On se mnou chodil na náves a vždy mně cestou zpíval a měl pro mě plné kapsy jídla. Pořád chtěl, aby mu maminka dala víc, jen abych neměla hlad. Bohužel pak onemocněl a museli mu amputovat jednu nohu.
My máme proti obytnému stavení baráček, říkali jsme tomu sklep. Byla tam půda, sklep, loch na brambory a prasečinec. Dědeček tam tehdy seděl v chládku a já s ním. Babička mě tehdy zavolala, abych dědovi donesla švestkové knedlíky, které právě uvařila. Ještě dnes vidím ten bílý hrnek s proužky a je to moje první vzpomínka na dědu. Ten měl nepopsatelnou radost a, když se naši vrátili v poledne z pole, tak hned jim zvěstoval, jak jsem mu posloužila. Žel, dědečkovi po delším čase museli amputovat i druhou nohu. Když za ním přišel strýček, který bydlel naproti nemocnice, tak mu sestra říkala, že má děda pořád vysoké teploty a volá nějakou Jindřišku, tak aby mu ji přivedli, že mu to snad pomůže. To je druhá vzpomínka, na kterou se pamatuji. Vím, že mne přivedli do takového velkého pokoje a jak jsem uviděla dědečka, tak jemu se zasmály oči. Já se rozeběhla a skočila na postel. Vím, že mě hned tahali dolů, abych mu neublížila, ale já se nechtěla dědečka pustit. Pak vím, že jsem mu snědla svačinu. Doma jsem pak držela noviny a pořád říkala, sedum, sedum Strakonice, dědeček v nemocnici stůně. Zemřel v roce 1936, ale na pohřeb se nepamatuji, myslím, že mě naši odvedli k sousedům, abych to neviděla. V kuchyni visela fotografie dědečka, babičky a všech jejich dětí. Pod ní byla lavice a já, když byla někdy hubována, tak jsem si vylezla na lavici, líbala dědu na fotce a říkala: „Dědečku, slyšíš mě, jak mi tady ubližují?“ To vidím, jako by to bylo dnes.
Teď abych se vrátila. Hospodářství ve Svéradicích měl převzít nejstarší maminčin bratr Josef. Ten byl za první světové války v Itálii raněn, kde mu byl ustřelen loket a nemohl vykonávat těžkou práci. Oba mladší bratři už byli po vyučení, měli v práci jisté postavení a žádný už se nechtěl vrátit hospodařit. Takže byla donucena se toho ujmout moje maminka. Tatínek měl tenkrát padesát tisíc, kobylu a ještě další výbavu, přesto to nestačilo na vyplacení druhých maminčiných sourozenců a zůstalo jim ještě patnáct tisíc dluhu. Ještě mám z tatínkovy výbavy pět malovaných talířů, které si moc cením a doufám, že i moji potomci je uchovají na památku. Rovněž tak velký dřevěný kříž, který visel vždy ve Svéradicích v síni a teď jej mám pověšen v ložnici.
Moji rodiče měli k sobě moc pěkný vztah a vždy jsem si přála, abych i já tak žila. Tatínek ještě na smrtelné posteli v nemocnici říkal, jak měl hodnou ženu.
Maminka se narodila 20. března 1902. Teprve v pozdějších letech jsem pochopila, jaká to byla žena s velkým Ž. V životě jsem potkala moc málo lidí, kteří by se podobali. Život mých rodičů byla jen samá práce, ale nikdy jsem neslyšela, že by si stěžovali. Já myslím, že jim moc pomáhal duševní soulad a tím překonávali všechny těžkosti života.
Až přišel rok 1948. To nás začali komunisté pomalu pronásledovat. Nejdříve nám nedávali šatěnky ani lístky. Peníze na nákup na volném trhu nebyly. Jako dospívající dívka vím, že jsem si barvila starou sypkovinu a z té šila halenku na zábavu. Tenkrát pro nás bylo velkou pomocí, že maminčin bratr Míla z Litomyšle nám posílal obnošené šaty. Vím, že když jsem začala chodit do rodinné školy do Strakonic, že jsem neměla ani nitě na šití. Ty mně pak dala Nána Hluchých, kterou maminka od svého mládí chodila česat, neboť ona měla chromou ruku.
Rodiče dostávali předepsané neúnosně velké dodávky, jak mléka, vajec, masa, obilí, takže to nemohli splnit.
Nejdříve rodiče pokutovali, pak zavřeli tatínka na měsíc a pak na čtyři měsíce.
A pak přišel den 12. červen 1952. Jeden z nejhorších v mém dosavadním životě. Probudilo se překrásné ráno. Na hospodářství vše ožilo. Po nakrmení dobytka odjíždí otec sekat louku do Mladí a já s matkou odcházím okopávat řepu k Velkému Boru. Na obloze ani mráčku, ptáci si prozpěvují a člověku připadá, že ta krásná pohoda nemůže být ničím porušena. Najednou jsme byli s maminkou vyrušeny z práce hukotem aut. Jedno, druhé, třetí se řítí k vesnici. Již před rokem takto přijela auta do Svéradic, sebrala jedenáct hospodářů, údajně pro neplnění dodávek. K nám přišli už v lednu na sýpku, sebrali dvacet osm metráků obilí a nenechali nám ani dekagram na živobytí, krmení a jarní setí. Potřebné obilí k setí jsme na jaře kupovali od chalupníků.
Teď se vracím k tomu 12. červnu. Takový neklid padl na nás na obě a už jsme se nemohly na práci tak soustředit. Po chvíli vidíme, že k nám od vesnice běží teta, která s námi žije na hospodářství s dcerou, kam se přistěhovala po ovdovění.
Úzkost padla na nás na obě a nemáme ani sílu běžet jí naproti. Slyšíme tetin hlas, pojďte honem domů, dojeli za otcem na louku a odvezli jej do kriminálu. Po příchodu domů jsme zůstaly jako zkamenělé. Po domě bylo vše rozházené, několik chlapů všechno sepisovalo, každý hadřík. Nic nenašli, ale řekli, že se nesmí nic ztratit, že mají vše zapsáno. Tak byl postižen ještě Smíšek. Původně byl vybrán k vystěhování Kostřáb, ale ten měl dceru na okrese, která zařídila, aby nemuseli jít oni, tak jsme to odnesli my!!!
Proč byl obžalován a souzen člověk, který neublížil ani kuřeti? Vyučen řezníkem pomáhal celé vesnici. Nebylo snad jedné noci, aby někdo nevolal, strýčku, prosím Vás, stůně nám kobyla, prase, kráva se nemůže otelit. Každému pomohl, každý mu poděkoval a říkal, až budete něco potřebovat, tak vám také uděláme a udělali. Najednou však tohle. Jako roste koukol v pšenici, tak také mezi občany Svéradic se našlo pár lidí, kteří vykonstruovali falešné obvinění. Za šedesát tisíc, které za to dostali, jim nepřineslo žádné štěstí v pozdější době, byli schopni všeho. Pak stačilo říct po celém okrese, uděláme to s vámi jako se svéradskými sedláky a hned se zakládala družstva, co se do té strašné doby nedařilo.
26. června byl otec souzen. Šla jsem před tím za prokurátorem, zda se mohu zúčastnit soudu, což mně bylo dovoleno. Tam jsem viděla připravených několik dalších žalob, na vrchu byl Dub z Veřechova. To už po soudu nebylo potřeba.
Jako dnes vidím před sebou svého zničeného otce. Slyším žalovací řeč prokurátora. Že on je vyučený zedník a sháněl za první republiky práci a na jedné stavbě mu řekli, kdybys byl nádeník, tak bychom tě mohli potřebovat. Vyjdu ven a potkám kamaráda nádeníka, který také sháněl práci, že má štěstí, tam potřebují nádeníka. A víte, co mu řekli? Kdybys byl zedník, tak tě vezmem, nádeníka nepotřebujeme. Takoví byli kapitalisti. Vzpomínám na výpovědi svědků, Křena, Karhánčíka, kteří když se jich předseda soudu ptal, jestli byl otec členem nějaké politické strany, tak řekli že ne a že pomáhal malým hospodářům. V tom vyskočil předseda soudu a řekl pane svědku čí je to tady podpis na výpovědi? Přece jenom, i když to byli lidé proradní, do očí se neodvážili říct lež, kterou podepsali. Otec byl odsouzen na šest let do vězení, zákaz pobytu v okrese Horažďovice navždy a sedmdesát tisíc pokuty.
Protože neměl peníze na zaplacení pokuty, neboť veškerý majetek propadl státu, musel odsedět další rok. Tak strávil otec celých dlouhých sedm let v kriminále. Divím se, že se nezhroutil nervově, protože být tak dlouho nevinně vězněný není maličkost. Vrátil se však se zdravím značně podlomeným!!!
Po skončení soudu jsem šla za prokurátorem, jestli mohu mluvit s otcem, bylo mně to dovoleno. Vedoucí věznice, ještě než mě pustil k otci, mně řekl, prosím vás, domluvte otci, aby si podal odvolání ke krajskému soudu. Řekl mně, že v celé jeho působnosti velitele věznice ještě neseděl u soudu, aby člověk nic neudělal a dostal tolik let. Když jsem to taťkovi domlouvala, tak řekl holčičko moje zlatá, já nebudu všechnu tu hrůzu znovu prožívat, vždyť víš, že teď není nikde dovolání. Pak jej převezli do věznice do Plzně a pak do Ostravy. Rodina po odsouzení otce a propadnutí veškerého majetku zůstala úplně bez prostředků. Vykonávali jsme veškeré práce v hospodářství. Všechny peníze byly blokovány v záložně. Neměli jsme ani potravinové lístky, ani šatenky a nebýt pomoci sousedů, tak jsme snad zemřeli hladem. Musela jsem jezdit s koňma, sekat krmení pro všechen dobytek. Pamatuji se, že nás chodil navštěvovat prokurátor Vlk a vyhrožoval nám, běda vám, jestli vám něco uhyne. Pak přišlo 5. září, druhý nejhorší den mého života. Přijeli, Jarda Míčků ochotně vyvedl oba koně ze stáje a zabili je. Dodnes slyším ten zvuk, co koně vydali, když jim házeli pytle na hlavu. Vyvrhli střeva a nechali je ležet na dvoře. Ty jsme pak musely s maminkou zahrabat do hnoje, odvezli také mlátičku do Koutouně na JZD.
Po všech těchto útrapách nás vystěhovali do Královce, vesnice až na polské hranice, okres Trutnov. Stalo se to 6. listopadu 1952, právě v den mých devatenáctých narozenin. To byl komunistický dárek k narozeninám. Celý den pršelo a druhý den, když jsme se probudili, venku ležel sníh. Dali nás do bytu o dvou místnostech, dveře nešly dobře zamknout, okna svázaná provázkem, škoda na vše vzpomínat. Práce na statku byla velmi namáhavá. Veškerá umělá hnojiva se rozhazovala ručně z mís, které jsme měli upevněné řemenem přes rameno. Všechen hnůj se rozhazoval ručně a v zimě, když byl zmrzlý, tak jsme jej musely kopat krumpáčem a holýma rukama nakládat na saně. Zelí sklízet pod sněhem a celou zimu mlátit len ve stodole. A to vše za plat dvě koruny čtyřicet na hodinu. Nebýt toho, že nám naši bývalí sousedé a příbuzní posílali balíky s potravinami a peníze, nevím, jak bychom to vše přežili. Nebylo dne, aby nepřišel balík, také čtyři za den. Paní Klusoňová, která dělala vedoucí pošty, říkala, to už není ani možné, jak vás tam museli mít lidi rádi. Nejdříve onemocněla matka zánětem kloubů, nebyla nijak zvlášť léčená. Dostávala injekce do žil, ale musela při tom pracovat. Jeden mladší pán, který měl to samé, měl do vyléčení pracovní neschopnost. Mamince zchromly ruce a potíže už ji provázely celým zbytkem života. Pak jsem onemocněla já, těžko jsem nesla tu nespravedlnost na naší rodině. Začala mě trápit štítná žláza, po tom nervovém šoku, zhubla jsem o patnáct kilogramů za měsíc. Doktor mně ale řekl, že na takovou nemoc jsem mladá, tak jsem musela chodit stále do práce, i když jsem měla tep 120 za minutu. Až tam přišel na zástup jiný lékař a já si k němu šla pro léky. Ten se na mě podíval a řekl, abych si sedla a na vše se mě vyptal. Jeho rozhodnutí znělo, v pondělí přijdete ke mně do nemocnice do Žacléře. Jen doktoru Peroutkovi vděčím za to, že jsem vše přežila, zánět srdečního svalu a vše další.
Situace byla zlá i pro bratra. Maminka i já od rána do noci v práci a on po příchodu ze školy sám doma. Takže si chystal i večeře. Volno jsme měli jen v neděli, a to se pralo, vařilo a uklízelo. Také jsme chodily do lesa na chrastí, aby bylo čím topit. Nerada na ten úsek života vzpomínám.
Několikrát jsme žádali na presidentskou kancelář o omilostnění otce, ale nikdy nám nebylo vyhověno. Ani žádná amnestie se na něho nevztahovala. Z Ostravy byl přeložen do Jakubčovic do kamenolomu, kde se sešel s kardinálem Tomáškem, který mu s úsměvem říkal, že tatínek je víc než on. Tatínek se jako Biskup narodil a on že byl jen vysvěcen. Byli to kněží, kteří pomohli všem nevinně odsouzeným přežít. Pak byl otec přeložen do Rtyně v Podkrkonoší, kde pracoval v dolech. Tam jsme měli za ním blíž na návštěvu. Fanda byl ještě malý, nikdy nebyl za otcem vpuštěn a musel čekat za vraty. Tatínek pak onemocněl, stěžoval si na bolesti v břiše. Lékař jej však neuznal, musel fárat. Druhý den měl vysokou teplotu, tak jej převezli do Jičína. Tam zjistili, že má prasklé slepé střevo a zápal pobřišnice. V jičínské nemocnici jej operovali. Střeva mu přehodili a nevyčistili a převezli jej do Kartouz. Tam byl čtrnáct dní a v kritickém stavu jej odvezli na Pankrác. Znovu jej operoval jeden vězeň, lékař z Bratislavy. Ten pak otci řekl, jak to s ním vypadalo, že mu vše vyčistil, co neudělali v Jičíně, a udělal vše, aby zůstal na živu. Šest neděl měl hadici v ústech a dostával jen výživu. Pak se pomalu učil jíst, začínal lžičkou čaje. Rodina o tom všem neměla ani tušení. Až jeden spoluvězeň poslal zprávu o otcově onemocnění.
Fanda pomalu dorůstal, končil základní školu. Přestože měl schopnosti, nemohl jít jinam než se vyučit kolářem. Učil se v Jaroměři, kde také na internátě celý čas bydlel. Matka měla šest set korun hrubého za měsíc a musela platit na Fandu 240 korun. Když žádala na MNV o přiznání stipendia, tak jí soudruh Míka řekl, že vymoženosti socialismu nejsou pro takové lidi, jako jsme my. Ještě před nástupem bratra do učení byla maminka postižena infarktem srdce a po půl roce byla dána do důchodu a brala 235 korun měsíčně.
V roce 1959 byl otec v červnu propuštěn z vězení a měl nastoupit do práce na státním statku. Tomu však neodpovídal jeho zdravotní stav. Nastoupil u Průmstavu v Poříčí. Tam jej po měsíci museli propustit na žádost Koláře a Šrámka, že bydlí v jejich bytě. Po měsíci hledání našli naši byt v soukromém domě, takže se přestěhovali. V bytě jsem zůstala bydlet já se svým manželem. Pak se mohl otec vrátit znovu do Průmstavu. Musel dělat do šedesáti pěti let, až pak mu byl přiznán důchod. Protože byl trestaný, tak mu důchod snížili, a to tak, aby brali s matkou minimum sedm set korun. S tím nemohli rodiče vystačit, takže tatínek musel dělat až do sedmdesáti roků.
Pak přišly roky 1968 a 1969, otec byl v celém rozsahu rehabilitován. Museli mu doplatit důchod, který mu před tím snížili. Za zkonfiskovaný majetek a neoprávněné vězení mu bylo celkem přiznáno sto dvacet tisíc korun. Otec byl ale často nemocen, lékař říkal, že má pevnou vůli. Co překonal nemocí a pro každého druhého by byla každá z nich smrtelná. Jeho organismus byl podle slov lékaře doslova vyždímán. Jeho velikou láskou v posledních letech jeho života byl vnuk Jirka, se kterým si hrál na vojáky. Vyprávěl mu, co zkusil v první světové válce v Itálii. Měl by velikou radost, kdyby věděl, že vnuk je teď důstojníkem.
Žel, po dovršení pětasedmdesáti let života se začal otec potýkat s nemocí a v únoru podlehl zákeřné chorobě. Zemřel ve středu ráno v žacléřské nemocnici. V neděli, když se loučil s matkou, říkal, že bude živ jen do středy. Děkoval jí za pěkný život, který spolu prožili a měl starost, aby měla dost peněz. Říkal: „Vždyť, Ty mámo, tu můžeš být ještě deset let.“ Jeho život byl od útlého mládí samá práce.
Tatínkovo tělesné pozůstatky byly převezeny na Velký Bor, kde byl pochován do hrobu rodičů své ženy. Na pohřeb přijelo mnoho lidí ze Svéradic, hasiči jej nesli a pouštěli do hrobu. V kostele mu hráli na rozloučenou písničku „Já už to poličko nedoorám…“
Maminka pak dále žila v Královci, v baráku, který pak od domovní správy koupil Anders. Pak nastalo pro maminku utrpení, neb on se choval strašně hrubě. Chtěl, aby se vystěhovala, dostala soudní výpověď. Národní výbor jí však jiný byt dlouho nepřiděloval. Žena Anderse se chovala slušně a na MDŽ přinesla mamince malou kytičku. Pak konečně dostala matka byt v Lamperticích, kam jsem ji s rodinou bratra přestěhovali. Cítila se tam po přetrvaném utrpení dost spokojená. Tam žila až do 10. Března 1986. Ten den byla neděle, když jsme ji přijeli jako vždy navštívit, našli jsme ji ležet na podlaze v kuchyni, raněnou mozkovou mrtvicí. Po uložení do postele s námi mluvila. Jenda jel hned do Žacléře pro lékařskou pomoc. Lékařka, která přijela, nechala maminku doma, ať si ji odveze obvodní lékař sám do nemocnice.
Celou noc jsme bděli u její postele a co bylo v našich silách, tak jsme ji ošetřovali. Ráno jsme vyrozuměli doktora Vrtalu, ten přijel se sanitkou v půl desáté a odvezl maminku do trutnovské nemocnice. Její zdravotní stav se během noci zhoršil, ale pořád ještě mluvila. Do nemocnice jsem jela s ní. Než ji odvezli na pokoj, pohladila jsem jí ruku a ona řekla, že jsem jí povědomá, ale že mě nezná. Já ji řekla, že jsem její dcera a ona povídá: „Holka, ty seš nemocná, špatně vypadáš.“ To byla poslední slova, co jsem od maminky slyšela. Následující neděli pak ve tři hodiny zemřela.
Tak jako tatínek i maminka byla převezena k poslednímu odpočinku na Velký Bor. Do hrobu ji uložil syn, vnukové Lubošek a Jirka a bratr švagrové. Smutečního obřadu se zúčastnilo mnoho občanů ze Svéradic a Velkého Boru.
Teď, když klademe kytičku na hrob našich drahých rodičů, vzpomínáme na jejich těžký, ale při tom co bylo v jejich silách, pěkný život.
Jindřiška Grimová, roz. Biskupová