Přejít na navigaci

Něco poezie, Hořické sympozium

  • Datum: 26.8.2008 v 16:15,
  • Přidat komentář
  • Odpoutejme se na chvíli od historie a dopřejme si něco poezie. Paní Tížková mi půjčila básně svého tatínka, řídícího učitele z Dobrušky, který si odseděl něco let v komunistických lágrech.Ocituji jich pár, těch méně pochmurných.

    Koncert

    Je nepodobno k víře,

    že v téhle díře

    se objevila kočka —

    vlastně černé kotě.

    A hned k mé botě,

    tře své chudé tělo,

    vousy, bradu — .

    Jak zavadila žebry

    o mou botu -

    "Nezapomeň, kotě, tuhle notu

    a umění své seber!

    Doprovodím basem

    svých tě žeber!

    A o čem ten koncert bude?

    O příšeře rudé

    a jejím brachu — hladu!"

Předjaří

Viděl jsem svobodu!

Proudila mízou rozpučelé jívy.

Vábila horce bílým domkem v stráni.

Letěla s ptáky na půlnoční stranu.

Volala hlasem otevřené země.

A kde obzor sivý

sklenul dálky mrakem,

vyjel svatý Jiří

v poslední boj s drakem -.

Zavřeli mi bránu -.

Ale skřivan zpívá!

V noci

V bedynce slanečků tlačí se noci

pod víkem sedmi rezivých let — .

"Dobrý sne, záštito, dej ze své moci

odpověď!"

(Oč více by voněl lipový květ,

co kráčí nad sítí poledníků

a drnčí železnou rovnoběžkou!

Jak sládla by vycházka

na chodníku

nouze!

Ticho však ztichlo jen

na otázkou těžkou…)

Sedm let sloužím -.

Západ prý ke skočné

připravuje noty -

slabinou tíhy

však po úrodě ploužím -

až přijdu domů,

budu to já -

a budeš to TY?

Sonet navečerní

Zas přibyl květ ve stříbře spánků;

zas přetrhla se nitka v pavučině,

snované dávno, dávno na lučině

domova; zas naděje se vkrádá do červánků.

Den projel opět za horizont vin;

hráč vhodil kuličku do důlku nenávratnu.

Jen ohněm píše ruka neúplatná

na bránu ortel:

     Mene

                 tekel

                            ufarsin!

Jde měkce průvod drahých tváří,

hned v dálce mizí -

hned blízko ze tmy září

však prázdná náruč touhu nerozdrtí -.

Modlitba šeptá rozpuklinou ticha

akordem pokory — usměvavě dýchá:

"Zas o den blíže k svobodě a k smrti!"

Memento mori

Když luza vřeští kolem šibenice,

chvástá se

a chlastá se soudruhem katem,

když v koutku rohu u márnice

rozkvete divizna

a nový holý kříž,

svíráme srdce.

Slovy: "Je Tobě, Pane, blíž,"

jistíme cestu.

Dnes po ní jde

a přidružil se ke stům,

co mřeli na břevně

i pod tíhou stěn

chlapec -."

Šel těžce přes závory

smrti -.

A dneska v noci

tolik volal, prosil,

(Bachař mu řek: "Až zítra!")

že za jeho křiku

zas v panoptiku

cel

vířil běs bezmoci opuštěných

a svářil se s modlitbami -.

Od zlomeného jitra

je Tobě, Pane, blíž -!

Viď, že ho zavoláš

a že ho políbíš -!?

Byl přece malíř -

a měl rád slunce — svou ženu — a hory -.

              Tak jako já!

Karel Procházka

Archiv:

Hořické sympozium, Dcery a Milada Marešová

Máme překrásné léto, a tak jsem se rozhodl být výjimečně ve svém blogu totálně pozitivní. Mám k tomu hned tři příjemné důvody — posuďte sami.

Do čím dál větší krásy rozkvétá Hořické symposium , která má tradici již od roku 1966. Od roku 2002 vzniká nový sochařský park a od roku 2003 jsou nově vytvořené sochy před přemístěním do hořického sochařského parku ponechány na rok na nábřeží v Hradci Králové . Pokud vás zajímá (nejen!) moderní sochařské umění, Hořice jsou vaší volbou číslo jedna! Hořická sbírka soch v přírodě není výjimečná jen v kontextu naší malé krásné země, ale určitě i v kontextu celé Evropy. Má hruď hořického patriota se jen dme pýchou! ;)

Ještě větší radost mi dělá vynikající rozvoj projektu Dcery , který se zabývá osudy dětí politických vězňů doby komunizmu. Projekt má kvalitní web nabitý přehledně uspořádanými informacemi. Pokud vás tedy problematika vyrovnání se s komunistickou minulostí naší země zajímá, pak tedy vězte, že tu není jen Konfederace politických vězňů či Ústav pro studium totalitních režimů, ale že jsou tu i Dcery. Vřele doporučuji.

Další, řekněme výtvarnou, radost mi udělalo znovuobjevení malířky Milady Marešové, o což se zasloužila výstavou a katalogem Moravská galerie Brno. O této zajímavé ženě, mimochodem dceři významného prvorepublikového intelektuála Františka Mareše , se dnes už nedá říct, že by byla zapomenutá — jak to ostatně vystihl ve své recenzi v Reflexu Petr Volf . Zkuste si zadat do vyhledávače jméno Milada Marešová a budete překvapeni, kolik odkazů se vyrojí, mezi nimi i odkazy na kvalitní a fundované materiály.

Tak o toto jsem se s vámi chtěl, moji milí čtenáři, v krásném létě podělit!

David Prokop