Už se mi sbíhají autorizované příběhy pro
knihu. Paní Tížková se zaměřila na jednu z nejtraumatičtějších chvil.
Návštěvy. Každá z nás má své vzpomínky. Mnohé se však
podobají jako vejce vejcí… Nechme vyprávět protagonistku návštěv:
Můj tatínek Karel Procházka byl zatčen v dubnu 1948 a odsouzen ve skupině za velezradu, vyzvědačství a opuštění republiky. Rozsudek zněl: 30 let odnětí svobody, ztráta majetku a občanských práv. Doma jsme s maminkou zůstaly já třináctiletá a moje malá sestra, která šla po prázdninách do první třídy. Celý náš život byl náhle naruby a my jsme se snažily den po dni hledat rovnováhu. Maminka začala pracovat v továrně na směny a my dvě jsme si musely zvykat na samotu a prázdné místo po tátovi. Pocit rodinné sounáležitosti nastal, když přišel od něho dopis a nebo povolenka návštěvy. Za těch dvanáct let však bylo těch návštěv věru málo (jedna až dvě za rok), ale některé z nich se mi tak vryly do paměti, že na ně nikdy nezapomenu.
Návštěva první
Tatínek byl ještě ve vazbě na Pankráci, maminka dostala povolenku návštěvy i pro jedno dítě. Jely jsme spolu. Stoupaly jsme po širokých schodech k věznici a zaslechly pláč. U jedněch postranních dveří se choulila plačící žena. Maminka přispěchala, aby se zeptala na důvod pláče a nabídla pomoc. Paní řekla: „Doslala jsem povolení návštěvy zatčeného manžela (důstojník Čsl. armády). Protože jsem z Moravy, postarala jsem se o děti a přes noc jela po Prahy. Když jsem se dostavila na místo určení, bylo mi řečeno, že můj muž byl v časných ranních hodinách popraven. Bez rozloučení.“ Byla jsem dítě, ale dodnes mám před očima obě smutné a zlomené ženy.
Návštěva druhá
Jakmile byl táta odsouzen, byl převezen do Plzně na Bory. Neviděly jsme ho téměř rok. Na návštěvu jsme tentokrát jely s maminkou obě. Vezly jsme i povolený potravinový balíček připravený s velkou péčí a láskou. Zírala jsem s úžasem, jak náš balík byl prozkoumáván, krájen, drcen a prostě znehodnocován. Pak už jsme jen čekaly a čekaly před dlouhou vězeňskou chodbou oddělenou katrem, u jehož pootevřených dveří stál bachař. V dálce se objevil taťka mezi dvěma dozorci. Moje malá sestra zavolala „tatínku“, podběhla pod rukou dozorce a utíkala tátovi naproti. Co se stalo? Bezpečnostní technika zafungovala a za houkání sirény byla sedmiletá dcera nepřítele státu lapena a doslova vyhozena před vrata věznice — na ulici. Myslím, že maminčino dilema — mluvit po roce s manželem a nebo jít pro malou dcerku, bych nikdy řešit nechtěla.
Návštěva třetí
Z Borů byl tatínek převezen do Leopoldova. Protože to byla veliká dálka,
pro nás finančně nedostupná, na návštěvy jezdila maminka sama. Že stále máme
báječného tátu nám připomínaly jen dopisy. Ale i ty podléhaly cenzuře — jak jeho,
tak naše. Tak jsme třeba v obálce dostaly známý vězeňský tiskopis jen s tatínkovým
jménem a vězeňským číslem. Jeho krásným písmem napsáno: „Moje
milá děvčata“ a po straně jen bílý proužek papíru (okraj dopisu). Ostatní vše bylo
ustřiženo.
Čas neúprosně běžel dál a byla jsem dospělá. Seznámila jsem se s manželem a toužila po tom, abych ho mohla tatínkovi představit osobně. Maminka se zřekla své návštěvy a místo ní jel on. Po příjezdu do Leopoldova jsem prosila na velitelství o umožnění naší návštěvy — ale ne! A tak jsme se oba vraceli s nepořízenou a povolenka propadla. Dalšího půl roku následovaly písemné žádosti a prosby, takže se opravdu stalo, že jsme před svatbou si oba mohli přijet pro tatínkovo požehnání za zamřížovaným oknem leopoldovských kasemat.
Návštěva čtvrtá
Další věznící byly Valdice. Protože žiji s rodinou
v Jičíně, chodívala jsem na Zebín tatínkovi „mávat“.
A ve Valdicích jsem také prožila „nezapomenutelnou návštěvu“. To jsem už měla synka,
necelý rok starého, a chtěla jsem ho tatínkovi ukázat. Návštěva se uskutečnila
a já jsem žasla. Poprvé po deseti letech jsme seděli u stolu proti sobě jako lidé, mohli
se držet za ruce a pan dozorce byl až tak laskavý, že dovolil tátovi, aby si svého
prvního vnoučka pochoval. A na co že nezapomenu? Na ten šťastný výraz v dědečkově
tváři.
Rok 1960 — amnestie
Po dvanácti letech věznění se taťka vracel právě z Valdic, krásnou lipovou alejí a s veškerým majetkem v krabici od margarínu, k nám domů. Díky Bohu jsme se sešli — ale každý z nás byl tak jiný.
Hana Tížková-Procházková