SILVESTR na PÚ v Jilemnici v roce 1952
- Datum: 5.1.2014 v 9:36,
- 1 komentář
-
Prosincová návštěva mé maminky na pracovním útvaru v Jilemnici měla dalekosáhlé pokračování. Maminka byla po celý svůj život statečná, přivezla k návštěvě malou placatou lahvičku, v nestřeženém okamžiku tento skvost zmizel za gumou mého rukávu od tepláků.
Prosincová návštěva mé maminky na pracovním útvaru v Jilemnici měla dalekosáhlé pokračování. Maminka byla po celý svůj život statečná, přivezla k návštěvě malou placatou lahvičku, v nestřeženém okamžiku tento skvost zmizel za gumou mého rukávu od tepláků. Návštěvy na PÚ se konaly za širokými stoly, několik návštěv najednou, mezitím pobíhali bachaři a sledovali co se děje.
Vězeň, ale i mnozí návštěvníci si osvojili bleskové pohyby, mrkání očí, dokázali ladit zvuk svého hlasu natolik, že pokrevně příbuzní poznali faktum či ironii obsahu konverzace. Člověk se přizpůsobí svým chováním pod „palbou“ fyzicky — vězeň navíc zapne veškeré své smysly, slyší, vidí, vycítí postřehem, vše o čem nelze hovořit.
Většinou nám vězeňkyním bylo něco málo povoleno převzít od návštěvy, třeba ovoce, koláč nebo jiný pamlsek — vše se na cele spravedlivě rozdělilo, každý našel na své ustlané dece dáreček „na zub“.
Pronesenou malou láhev jsem schovala, nosila každý den do práce, z práce na těle. Hrozila jsem se náhodného filcunku (vizita tělesná, vizita kapes), nikdo na cele o mém tajemství nevěděl.A byl tu Silvestr…bez hodin, bez přesného času, bez novin, bez tužky i bez papíru, samozřejmě bez alkoholu, bez… a bez… Po večerce, po sčítání všech vězeňkyň na PÚ bylo zhasnuto úřední cestou, do zamřížovaných oken nám náhodou svítil měsíc, lehly jsme si sice na slamníky, ale nespaly — vyprávělo se — chtěly jsme se dočkat půlnoci, hodiny z věže kostela pravidelně odbíjely, v noci jistě uslyšíme dvanáct úderů… a pak si popřejeme… Co jiného: svobodu!
Já jsem měla v pohotovosti lahvičku s něčím, co jsem ani neochutnala — ale jak jsem znala svoji maminku, mívala pro případy nevolnosti po ruce bylinkový likér. Do oken nám volal neznámý dobrý muž: “Děvčata!!! Je půlnoc!“ Už jsme slyšely zvuk hodin, postavily jsme se do řady, prvá stála Věnceslava Klímová z Českého Brodu, tmavé oči jiskřily humorem — ač měla doma manžela a dva nezletilé chlapce- nalila jsem do uzávěru lahvičky, podala Slávce, popřála — mok hodila do sebe, nechala rozplynout na jazyku, nevěděla, zdali má vyprsknout či polknout… byl to stolní olej.
Vlastně také lék — hlavně v kriminálu. Náš Silvestr měl díky mé mamince veselou notu, nikdo už napít sice nechtěl — ale bylo veselo — jakási hranice mezi starým a novým rokem byla záhy rozmazaná — protože uvěřit v jiné časy chtělo mnohem více než být úplně vyčleněn z občanského dění, bez světových kontaktů, pouze s vlastním optimismem. — Dokázaly jsme z půlnoci udělat kabaret myšlenek. Přežily jsme.
Dnes jsem vzpomínala — úterý, 31. prosince 2013 — Hana Truncová — Johnová