Přejít na navigaci

Cestovatelka

  • Datum: 3.5.2007 v 15:12,
  • Přidat komentář
  • Setkání s paní V. bylo nejisté od samého počátku. O mém pátrání, které nazvala „počinem“, se dozvěděla od jedné z účastnic.

    s

    Eva za sestrou 

    www.rozhlas.cz/radionaprani/archiv

Její ženatý syn získal povolení pracovat v USA a se svou českou ženou žije na Západním pobřeží. Její dcera navštívila bratra ve Státech, provdala se za Američana a usadila se poblíž bratra. Setkala jsem se s paní V. právě dva dny po jejím návratu od dětí. V telefonu mě upozorňovala, že má čas jenom jednu hodinku a pak se musí vrátit k horám nedokončené práce.

Hotel je o půl osmé ráno prázdný až na jednoho nebo dva hosty. Najednou vejde omračující žena. Číšník volá mé jméno. Dochází mi, že je to paní V. Má na sobě hezký letní kostým, sedí jí k opálené tváři. Krátké kaštanové vlasy jsou zastřiženy v úrovni brady. Objednaly jsme si silné presso a prohodily několik společenských frází.Vrací se ve vzpomínkách do dětství — její tatínek byl právník a sociální demokrat, více se ale cítila vázána k matce a také babičce, která s nimi žila. Z té doby si moc tatínka nepamatuje. Pouze na trochu strachu z něj. Připouští, že její vzpomínky se proplétají se vzpomínkami matky a sestry starší o čtyři roky, jako např. příkaz vystěhovat se z vily, bez služky, kuchaře a zahradníka, po Únoru 1948. e

Její tatínek byl uvězněn v roce 1954 a odsouzen k 11 letům, bylo jí tehdy 11. Když se ptala, proč tatínek není doma, odpovídali, že je na nějaké oslavě. „Ale později mi, myslím, řekli, že je ve vězení.“ Zřejmě největší stopy v její paměti zanechaly neustálé domovní prohlídky. Říká: „První opravdový šok pro mne byla domovní prohlídka. Pamatuji si ji velmi přesně. Pamatuji si ty dva muže u nás doma a sebe sedící a zamračenou. Ptali se mé matky: ‚proč se tak mračí?‘ a matka odvětila ‚vždycky takhle vypadá.‘ Pamatuji si, jak prolistovali každou knihu a dokonce šli do pokoje mé babičky. Matka se jich zeptala ‚proboha, proč musíte jít k babičce? To s ní nijak nesouvisí.‘ A oni odpověděli ‚souvisí to se vším a s každým.‘“

Když se paní V. zmíní o procesu s tatínkem a vyměřených jedenácti letech ve věznici, začne plakat. Po procesu matka poslala dcery, aby donesly otci nějaké jídlo. Vánoce se slavily dokonce i za komunistů, a dvě malé holky nečekaly, že by byla návštěva u tatínka dozorci vězení zakázána. To je nezastavilo a zkusily další den donést ještě více jídla. Zase je poslali pryč. Paní V. pláče, když mi říká, jak jim třetí den jednoduše oznámili, že tatínka převezli jinam. Stejně jako většinu politických vězňů. Do Příbrami.Při pohledu zpátky do školních let, v době uvěznění tatínka, považuje učitele a učitelky za netaktní, s dodatkem „možná měli strach.“ Děti celé třídě vykládaly o povolání rodičů a ona musela veřejně oznámit, že její tatínek je ve vězení.

Cesta do Příbrami byla velmi drahá a paní V. viděla svého tatínka až po pěti letech. Říká: „Nikdy nezapomenu na tu návštěvu, protože tehdy hráli hodně filmů z války. Když jsem uviděla tábor, vypadal zrovna jako nacistický lágr. Ostnaté dráty, psi, vojáci v uniformách, myslela jsem si, že je to gestapo. Vešla jsem dovnitř, ale tatínek mě nepoznal. Naposledy mě viděl v jedenácti. Vypadal starší, ale já jsem ho poznala a utíkala k němu, abych jej objala. Stráže vykřikly: ‚Přestaňte nebo ukončíme návštěvu.‘ O moc víc si z návštěvy nepamatuji. Byli jsme s ním pouze patnáct minut. Ale pamatuji si ten pocit, když na nás křičely stráže, že ukončí návštěvu.“

Další návštěva byla důležitá, protože její matka šla navštívit tatínka sama; bez ní i její starší sestry. Babička z otcovy strany se na něj nikdy nejela podívat. Otcova sestra, provdaná za uznávaného lékaře, jej také nenavštívila (to řekla s důrazem v hlase), nikdy mu nenapsala a vyhýbala se rodině. Otcův bratr se choval stejně jako sestra. Paní V. říká, že si uvědomuje zpětně, jak se příbuzní báli ztráty svých postavení.Nehledě na občasné drobné finanční dary od tety, lidé, kteří pomohli její matce, byli vysoce postavení komunisti — profesor, který daroval šaty, a matčin spolupracovník, žehlící spoustu problémů, pracující pro Státní bezpečnost.

Paní V. vypráví, jak po dokončení povinné školní docházky byli přátelé trochu užiteční. Její matka si přála, aby dcera studovala odbornou střední chemickou, ale šance na přijetí byla mizivá. Místo toho jí doporučili, ať vystuduje strojní průmyslovku. Studium na universitě však bylo naprosto nemyslitelné. Uznává, že nevěděla, co chce dělat, a přizpůsobila se matce. Ze dvou bezvýznamných zaměstnání ji vyhodili (poté co zjistili její politickou minulost) a nakonec skončila jako projektant, což považovala za podřadnou práci.

Nervózně se zasměje při vzpomínce na nečlenství v komunistickém „Pionýru“. Přiznává, že brečela, když jí matka rezolutně zakázala chodit do Pionýra, přitom všechny děti chodily v bílých košilích s rudými šátky a ona jediná byla v červeném svetru. Opakuje: „měla jsem červený svetr“, a dodává, „hodně mě to trápilo.“

Maturita na strojní průmyslovce jí umožnila dělat práci, která ji bavila po mnoho let. Před závěrečnými zkouškami byl její tatínek díky amnestii propuštěn. Začal pracovat jako přidavač na stavbě, nikoli právník. Pamatuje si, jak prověřoval její znalosti a říkával „Proboha, tak málo toho umíš, jak chceš odmaturovat?“ Věří, že tyhle konflikty jim pomohly se sblížit. Chodili se projít a měli dost času si povídat.I když se více sblížili, její tatínek vyprávěl pouze „hezké vězeňské historky“. „Obdivovala jsem tatínka. Byl chytrý a měl velký smysl pro humor. Když mluvil o vězení, bylo to veselé. Nemyslím, že by někdy hlouběji popisoval, co ve vězení prožil. Jeden smutný příběh byl o doktorovi, kterému zemřela žena. Nepustili jej na pohřeb. A tak k němu všichni vězni přistoupili a chvílí ticha vykonali jakési poslední rozloučení s jeho ženou.“

Od konce komunistického režimu v Československu už nejsou hrůzy padesátých let tajemstvím a každý, kdo chce, může si přečíst zápisky politických vězňů. Přesto, jak říká paní V., „nahromadila jsem různé knihy o tomto smutném období. Ale ta malá kniha od Dáši Šimkové ‚Byly jsme tam taky‘ popisuje, jaké to skutečně bylo, je z nich, myslím, nejlepší. Každý se z ní může poučit, jak hrozné to bylo.“

Po pádu komunismu v roce 1989 se paní V. začala zabývat politikou. Myslí si, že největší motivací byl prožitý zákaz vidět tatínka při prvních dvou návštěvách. „Nemůžeme jim dovolit (pachatelům hrůz) jen tak zmizet a jejich zločiny promlčet.“ Krůčky jsou malé, ale dosáhla už nějaké pomoci pro dřívější politické vězně, jako např. umístění v opatrovnických domovech pro ty, kteří nemají kam jít. Na dotaz o ženské rovnoprávnosti odpovídá, že podle ní může žena získat jenom takové politické postavení, o které muži nemají zájem. Směje se a dodává „Věk dneska hraje taky velkou roli. A bez vysokoškolského vzdělání můžete cítit jistou diskriminaci. Vždycky mě to mrzelo. Ale nemůžu říct, že bych ji od svých kolegů někdy pociťovala.“

Z hotelu jsem odešla zároveň s ní. Setkání se protáhlo. Paní V. se vracela do práce a já na vlak do Prahy. Ten večer jsem byla na výstavě a soukromé oslavě, kterou krátce navštívil i prezident Havel. Jeden z mladých novinářů, zaznamenávající událost pro lokální deník, byl z města Příbrami. Zeptala jsem se ho, jestli se někdy zabýval historií svého města, notoricky známého těžkými podmínkami v uranových dolech, kde pracovali političtí vězni. Jeho odpověď byla, „Vůbec nevím, o čem to mluvíte.“

To je link na pořad České televize, kde je možno spatřit o příběhu Dcery mnohem více.

www.ceskatelevize.cz/vysilani/17.09.2007/407235100221027—22:00—1-v-zajeti-zelezne-opony-dcery.html