Přejít na navigaci

Díky, že všechny křivdy, dluhy, mohu odpustit

  • Datum: 26.8.2008 v 15:27,
  • 2 komentáře
  • Příběh, který budeme číst, se v určité chvíli protnul s příběhem jiné Dcery. Děkuji paní Melicharové, že se rozepsala o svém osudu a ve vzpomínkách došla i na pana Meřičku, otce paní Vaďurové (http://www.dcery.cz/?nid=479&lang=cz). Moc mě potěšilo, že nám autorka podala obraz českého venkova padesátých let, obraz odvrácené strany. Nikoli obraz zpěvu a jásotu a kašírovaných pěstitelských úspěchů, ale obraz skutečného života.  

    Dcery

    Můj tatínek Josef Špalek pocházel ze starého selského rodu, který je písemně zaznamenán od roku 1601. Protože byl tatínek druhorozený, dostal jako věno studie a otcovský podíl a po studiích si hledal práci.

Vidina perspektivní práce se objevila na Slovensku na velkostatcích Pohronských cukrovarů firmy Schoeller a spol., která měla majetky i na jižní Moravě a ve středních Čechách. Tatínek začínal jako praktikant, pak adjunkt, pojezdný a nakonec jako správce velkostatku, jestli se nemýlím o výměře cca 2 000 ha. Byl velice šikovný, spolehlivý a pracovitý a tak postupoval rychle na služebním žebříčku.

Dcery 

Na Slovensku nenalezl jen práci, ale i životní lásku a tak se tam i oženil. Moje maminka byla maďarské národnosti, to ale nebránilo harmonickému manželství mých rodičů. Tatínek byl vlastencem a nebál se nikdy veřejně prezentovat své názory. Po podepsání tak potupné Mnichovské dohody, kdy jsme ztratili Sudety, následná tzv. vídeňská arbitráž z 2.11.1938 opět pod taktovkou Německa a Itálie přinutila naši republiku vydat Maďarsku od 5. do 10. 11. 1938 rozsáhlá území na jižním a východním Slovensku a Podkarpatskou Rus. Pro naši rodinu měla zvláště tato vídeňská arbitráž zcela zásadní a neblahé důsledky. Najednou jsme byli nežádoucími cizinci. Tatínek musel narychlo v noci uprchnout do Čech, protože mu bylo vyhrožováno, že skončí ve vězení. Vystupoval totiž veřejně proti rozdělení státu a byl proto solí v očích nastupující maďarské vládnoucí garnituře. Na maminku byl vyvíjen tvrdý nátlak, ať se dá rozvést a potom může na zabraném slovenském území i s dětmi zůstat. Poukazovali na to, že má na tomto zabraném území staré rodiče, sestru a celé příbuzenstvo, které v případě vystěhování do Čech třeba již nikdy neuvidí. Byla to velmi tvrdá zkouška pevnosti vztahu i manželství, ale oba to se ctí ustáli. Takže se již v roce 1938 mohl stát poprvé politickým vězněm. Maminka jej věrně následovala — spolu s námi — mnou, tehdy 4letou, a s mojí 1½letou sestrou do nového domova v Čechách.

 

Paradoxně po skončení druhé světové války se situace jistým způsobem opakovala, tentokrát ale zase tatínkovi doporučovali, aby se rozvedl, že manželství s Maďarkou mu bude v zaměstnání překážkou a překazí jeho služební postup. To tatínka vedlo k rozhodnutí začít samostatně hospodařit a tak životní úspory investoval do hospodaření na vlastním statku, kam jsme se v červnu 1945 přestěhovali. Veřejně se opět plně angažoval, politicky byl činný ve straně národně-socialistické. Tím se po únoru 1948 propracoval k tomu, že jsme byli již 3. května 1948 z našeho statku vysídleni se zdůvodněním, že tatínek zaujal nepřátelský postoj vůči lidově demokratickému zřízení. Odcituji část zdůvodnění: „Josef Špalek na veřejné schůzi 13.února 1948 v Kašticích v hostinci Josefa Kybice … kritizoval stranu KSČ a vyhrožoval, že strana KSČ a stát bude zřizovat kolchozy. Toto jednání vyčerpává § 13z.č.50/23 Sb. a po vyšetření se navrhuje případně jeho zatčení“. Tím, že jsme byli z našeho statku vysídleni, se toto navrhované zatčení tatínka neuskutečnilo, ale jen oddálilo.

 

DceryPřestěhovali jsme se na tatínkův rodný statek, který měl jeho bratr po řadu let pronajatý a nájem shodou okolností právě vypršel. A tak jsme hospodařili dál. Já jsem v té době byla gymnazistkou, pomáhala hodně doma, protože pracovních sil bylo málo.

 

Jaro 1950 u nás začalo nějak jinak než jindy. Někdy před Velikonocemi k nám přijel tatínkův známý pan Kosek s tím, zda potřebujeme nějaké lidi na práci. Tatínkovi se to hodilo, hospodařili jsme na celé výměře strýcova statku, tj. 17 ha. Zakrátko k nám pan Kosek přivezl tři lidi, dva muže a jednu dívku. Starší pán se jmenoval Josef Měřička, mladší asi 25 — 30 let starý se jmenoval Josef Hůrka a dívka Marina, příjmení jsme neznali. Pan Měřička a Marina pomáhali na poli, mladší nemohl pracovat, protože měl na ruce sádru. Nám dětem to vše tehdy připadalo normální a neshledávali jsme na tom nic divného. Byli jsme zvyklé, že když byla práce na poli, na koho se tatínek podíval, s tím byl konec a musel pomáhat.  Takže brigádníci v domě a u stolu nám připadali úplně normální. Navíc jsme s panem Měřičkou našli společnou řeč, protože jsme znali jiného pana Měřičku v Čakovicích a domlouvali jsme se, jak jsou příbuzní. Vypravoval o své rodině a hlavně se mu stýskalo po nejmladší dcerce, které bylo v té době prý 5 let. Mladý muž toho moc nenamluvil, chodil dolů jen k jídlu, jinak polehával nahoře v pokojíku, který obýval s panem Měřičkou a četl. Marina spala v jiném pokoji. Pan Měřička byl velmi společenský, žádné práci se nevyhýbal a chodil s námi do kina i do kostela, ale bez svých společníků. Byli u nás tenkrát přes Velikonoce, protože nás oba vyšlehali pomlázkami. Jednou mne pan Měřička požádal, zda bych nezašla v Hradci za jedním knězem a požádala ho, aby ho navštívil. Sice mně to bylo divné, proč ho nenavštíví sám, ale vyhověla jsem mu. Dotyčného pana faráře, kterého jsem neznala, jsem navštívila a vyřídila prosbu pana Měřičky.  Zakrátko se zmíněný pan farář u nás skutečně objevil, ale brzy odešel. Pan Měřička nám potom zklamaně řekl, že odmítl vyhovět jeho prosbě. Na naší otázku odkud se s ním zná, nám řekl, že spolu byli v kriminále, mám dojem, že za války.

Pak od nás tito naši tři hosté — pomocníci — odešli k tatínkovu bratranci Josefu Černému, prý pomoci při polních pracích. Zakrátko se vrátili, ale bylo mi divné, že je pan Černý vyložil v lese a k nám prý přijdou až večer. Za chvíli maminka uchystala do koše jídlo a tatínek mě požádal, ať zadem nenápadně upaluji do lesa, že tam naši hosté čekají v průseku. Skutečně jsem je našla, jídlo odevzdala, jen mi bylo v té chvíli divné, že se ten mladý muž vynořil jako poslední zpoza stromu a něco ukrýval do kapsy. Navečer je pak tatínek všechny přivedl a pobyli u nás ještě několik dnů, než se náhle rozhodli, že odjedou. Myslím, že je zase odvážel pan Kosek, ale vím to jenom z doslechu, protože jsem byla ve škole. Co vím ale přesně je to, že navečer šla maminka svlékat peřiny, protože chtěla druhý den prát. Vrátila se za chvíli bledá a v ruce držela pistoli. Našla ji prý pod polštářem v jednom pokoji. S tatínkem se domluvili, že ji zatím ukryje v kredenci pod utěrky, než se dohodnou, co s tím. Na velké prádlo po této události už maminka nemyslela. Druhý den ráno dne 26.4.1950 po 6 hodině jsme se se sestrou chystaly do školy. Šla jsem po chodbě a otevřenými dveřmi jsem uviděla tatínka, obklopeného neznámými muži, jak jde po dvoře ze chléva domů. Přišli do chodby, tatínek byl pobledlý a klidným hlasem řekl mamince: „Elis, to je státní bezpečnost.“  Tatínek si umyl ruce a šel se do ložnice převléknout. V té chvíli jsme všichni měli vedle sebe nějakého civilistu z StB. Jeden byl i u babičky, která seděla na stoličce u kamen v kuchyni a loupala kukuřici. Za chvíli volal tatínek z ložnice, ať mu přinesu střevíce. Když jsem se sehnula, abych tatínkovi položila boty k nohám, opřela jsem se mu rukou o koleno a hned se těsně vedle mě sehnul i přidělený hlídač a bedlivě sledoval, zda si něco nešeptáme. Pak tatínka odvezli. Několik jich zůstalo ještě u nás a vyslýchali nás každou odděleně, i starou babičku. Ta už byla chudák dost nahluchlá a tak na otázku, zda jsme u nás někoho ukrývali, odpověděla, že kukuřice máme dost. Za chvíli ta druhá skupina odjela a mě odvezli k výslechu do Hradce s sebou. Vyhrožovali, že bude záležet na nás, zda se ještě vrátím. Maminka mi udělala křížek na čelo a já jsem celá vyděšená odjela s nimi.

V Hradci mě vyslýchali až do odpoledne v budově bývalé staré radnice na Velkém náměstí v místnosti s balkonem. Střídalo se v mém výslechu několik vyšetřovatelů, tzv. hodní s otcovským přístupem a zlí, z nichž jeden mi chtěl mermomocí ukazovat celu, kde budu uvězněná v případě, že nepromluvím. A co jsem asi měla promluvit, když naši byli natolik prozíraví, že nás do tohoto případu nezasvěcovali a omezili se na všeobecné banální fráze. To, co jsme my dvě se sestrou věděly, byly spíše naše dohady, o kterých naši s námi nechtěli mluvit a tak jsme o nich i my mlčely. Při výslechu, při kterém mi oznámili, že tatínek byl členem protistátní skupiny, jsem ale byla překvapená, že se mě ptali na věci, které se udály nedávno a o kterých mimo nás a našich tří brigádníků nikdo jiný nemohl vědět. Na příklad, že jsem jim nesla jídlo do lesa a že jsem vyřizovala vzkaz pana Měřičky panu farářovi v Hradci. Při tom mi řekli, že se pan farář provinil, že to nenahlásil. Na to jsem jim řekla, že nemohl tušit, že se jedná o člena, jak oni to nazvali, protistátní skupiny a jestli mu pan Měřička řekl něco ve zpovědi, tak jako kněz je vázán zpovědním tajemstvím a nesmí nic prozradit. Během toho výslechu přivedli pana Koska, který byl přítomen až do konce mého výslechu. Jen mlčel, na nic se ho neptali. Nevím, zda to neměl být psychologický nátlak, abych něco prořekla.  O svých dohadech jsem jim neřekla, a i kdybych byla něco věděla, stejně bych jim to neřekla, protože jsem měla dost důvodů s nimi nespolupracovat, protože jsme dva roky před tím byli vysídleni z tatínkova statku a v Charbuzicích jsme žili jen z milosti bratra mého tatínka. Ke druhé hodině odpolední jsem z vyčerpání skoro omdlela, a když jeden z vyšetřovatelů zjistil, že mě přivezli bez snídaně, poručil přinést housky se salámem a minerálku.  Napila jsem se a uždibla kousek housky. Salám jsem odmítla, že od nich nic nechci. Ten slušnější vyšetřovatel se tomu zasmál. Po třetí hodině mě přivezli domů, sotva jsem stála na nohách. Ten vyšetřovatel, který mě chtěl strkat do cely, mamince řekl, že mě špatně vychovala, že jim nechci nic říci. Maminka se na něj podívala a řekla, že zná svou dceru a že si myslí, že mě vychovala dobře. Ten druhý mamince řekl, že to nebudu mít lehké, že jsem moc tvrdohlavá. Potom odjeli a my čtyři ženské jsme zůstaly úplně samy …   

           

Maminka mě uložila do postele a já jsem spala a spala a probuzení nebylo vůbec růžové. Do teď jsem tento případ, návštěvu tří hostů — brigádníků — popisovala tehdejšíma očima 16leté dívky.

          

Tato událost zásadně ovlivnila další osud a život celé naší rodiny. Stále jsme se k tomu vracely a přemýšlely o různých podrobnostech, které ji provázely. Druhý den jsem musela hodně brzo vstát a převzít tatínkovu práci ve chlévě. Teprve potom jsem mohla odjet do školy. Po návratu ze školy mně maminka teprve vyprávěla, co se u nás dělo potom, co mě odvezlik výslechu do Hradce. Nejdřív ze všeho několik těch mužů vyběhlo nahoru a důkladně prohledali všechny tři pokoje a něco tam usilovně hledali. Mamince to připadalo, jakoby věděli, že tam mají nalézt tu pistoli. Stále u ní byli dva příslušníci StB, jeden u babičky, jeden u sestry. Stále se vyptávali. Maminka odpovídala, ale myslela hlavně na tu pistoli, kterou měla ukrytou v zásuvce pod utěrkami.

 

Pak jí bleskl hlavou nápad. Řekla těm mužům resolutně, že krávy ve chlévě už dlouho bučí, slepice také ještě nedostaly krmení a že už musí jít po své práci. Vzala do ruky košík, přistoupila ke kredenci a z vytažené zásuvky jedním hmatem vzala pár utěrek i s tou pistolí, která ležela pod nimi. Pak si vzala z košíku u kamen pár klasů kukuřice, ty položila na ty utěrky, vzala do druhé ruky kbelík s vařenými bramborami a šla krmit a dojit. Dvoučlenná stafáž šla s ní a stále ji bombardovali stejnými otázkami. Maminka v chlévě nejdřív lhostejně položila košík do tmavého kouta a za hlasitého chlácholení bučících krav šla dojit. Stále tam byli ti dva nezvaní společníci, jeden byl u ní i v podřepu když dojila. Po delší době, když u maminky, babičky a sestry se získáním informací neuspěli, všichni odjeli. Později jsme tu pistoli hodili do studny. Kdyby ale tehdy tu pistoli našli, myslím, že by byl tatínkovi hrozil i trest smrti. Takto jako člen protistátní skupiny dostal za velezradu 11 let. Odsouzen byl i pan Kosek, pan Černý a další, které jsme neznali. A tak zůstávala otázka, od koho měli vyšetřovatelé ty informace, o kterých jsem se již zmínila. Často jsme přemýšleli, zda se někdy ozvou ti, kterým jsme tehdy poskytli ubytování a pomoc. Až z pořadu „Příběhy železné opony“ nazvaného „Dcery“ jsem se dověděla o tragickém osudu pana Měřičky, který se ozvat nemohl, protože zaplatil ze všech nejvíce a to svým životem. Ale zároveň tento pořad prohloubil a rozšířil další otazníky a nejasnosti. Jak to, že StB, která, jak se ukázalo při mém výslechu konaném hned následující den po odchodu našich hostů, věděla o všech našich pohybech, o příjezdu našich hostů do lesa, o návštěvě pana faráře, zatkla pouze tatínka a naše hosty nechala putovat dál, aby kontaktovali další, později rovněž zatčené a spolu s tatínkem souzené lidi. Znovu vyvstávala otázka, od koho tyto informace mohli získat. Protože to věděli jen naši hosté a my a nikdo z nás jim to neřekl, ukazovalo to při pozdějších analýzách na těžko uvěřitelný fakt, že někdo z nich s nimi spolupracoval, že to vše byla provokace. Tento pocit posílilo v údobí „Pražského jara“ přečtení skutkové podstaty toho, čeho se měl tatínek dopustit, z rehabilitačního rozsudku zn. 19 Tr 152/68 z 9.10.1969. V této souvislosti se chci zmínit, že jsme rozsudek soudu, který se konal koncem roku 1951, neviděli a nebyl nám poslán. U soudu žádná z nás nebyla, tatínek si to nepřál.

 

Pochyby posilovalo to, že také u dalších obžalovaných v této kauze probíhalo zatýkání podobně. Např. pan Josef Hovorka mluvil s Josefem Hůrkou u tehdejšího Hlavního (dnes Wilsonova) nádraží, Hůrka se s ním rozloučil s tím, aby na něj počkal na nádraží a tam byl pan Hovorka okamžitě zatčen. Jak to, že StB stále nechávala ty tři putovat dál a zatýkala jen ty, se kterými se setkali a kteří jim pomohli ? A to po dobu šesti týdnů. Vždyť od nás odešli 25.4.1950 a pan Měřička, kterého bez pomoci opustil Hůrka u nějakého stohu poblíž hranic, byl pak zatčen až v polovině června. Josef Hůrka se dostal kupodivu snadno na Západ a pak dle internetové informace Hůrkova syna po deset let pracoval jako špion pro vládu USA.

 

Proč u nás Hůrka nechal pod polštářem pistoli ? Jak to opravdu bylo s jeho údajným zraněním, které u nás zakrývala sádra ? Jak to, že Hůrka nenalezl tolik slušnosti (a možná i odvahy), aby se alespoň po roce 1989 zajímal o osud lidí, kteří mu za cenu mnohaletých žalářů v podmínkách padesátých let pomáhali ? Pana Měřičku tato pomoc stála dokonce život.  Vždyť do vlasti, alespoň dle internetu, poslal jen svého syna. Obával se zde něčeho?

 

Na tyto otázky se odpověď asi nikdy nedovím. Přečtení knihy, kterou o svém otci Josefu Hůrkovi napsal jeho syn, pochyby prohloubilo. Některé věci se neshodují se skutečností, kterou jsem viděla na vlastní oči — jako třeba charakter a místo Hůrkova zranění.

Vracím se opět zpět do doby po tatínkově zatčení. Jak jsem se už zmínila, musely jsme si my čtyři ženské rozdělit práci a rozmyslet se co a jak. Maminka byla zřejmě z rodu bojovníků, neklesla na mysli a nezhroutila se z nastalé situace. Sousedi v Charbuzicích nám pomohli. Na polích bylo zaseto, brambory v zemi, to jsme ještě s tatínkem a našimi hosty brigádníky stihli. Jednalo se o senoseč a žně. Krávy si postupně rozebrali sousedi a tím na ně přešla i povinnost dodávek. Zbyly nám dvě krávy, kterých si maminka hleděla a které dobře dojily, takže jsme mohli s plněním vypomoci i sousedům. Tenkrát byly předepsány i velké dodávky vajec a vepřového masa.

 

Ihned po tatínkově zatčení jsem ho sháněla, nevěděly jsme, kam byl odvezen. Nejdřív jsem se ptala v budově bývalé radnice, kde jsem byla vyslýchána, ale tam nic nevěděli, že to není v jejich kompetenci. Pak jsem jela do Kuklen k Jiráskovům, jejichž zetěm byl pan Kosek. Když jsem tam přišla, seděla v koutě u kamen na stoličce mladá žena s hlavou ve dlaních  a usedavě plakala. Byla to žena pana Koska Zdena Kosková. Později jsme už pátrali společně a zjistili, že jsou oba ve vyšetřovací vazbě v Praze na Pankráci a že je možno zatčeným po určité době osobně do věznice přinést balíček. Byla určená váha, myslím, že to byly 2 kg a také určen obsah balíčku. Jednou jsme tam se Zdenou spolu jely, bylo to v parném létě 1950, stály jsme od rána až do odpoledne v předlouhé frontě stejně postižených, balíčky musely být označené a rozbalené, po kontrole příslušných dozorců se musely zase zabalit. Zdena měla tu smůlu, že její balíček byl o pár dkg těžší a dozorce ji nekompromisně vyhodil. S pláčem a zoufalá přinesla balíček ven, něco jsme z toho odebraly a Zdena se znovu postavila do fronty. S velkými okolky jí pak ten balíček konečně vzali.

 

O tatínkově zatčení jsem ve škole nikomu neřekla, věděl to jen můj tehdejší chlapec a současný — resp. již více než 50 let stále stejný manžel Bohouš. Ve škole jsem později informovala nemnoho jiných, o kterých jsem věděla, že toho nezneužijí proti mně a že mi nebudou škodit. Bylo to pro nás těžké, ráno před odchodem do školy jsem musela ve stáji poklidit a nakrmit, maminka jen dojila. Sestra měla přidělenou jinou práci, bylo jí v té době necelých 13 let. Babička tu situaci těžce nesla a snažila se pomáhat, jak mohla. Ze začátku sekal krmení pro dobytek příbuzný starý pan Mach, ale jak přibývalo práce na poli i v jejich hospodářství uznal dle podobenství z bible, že je výchovnější dát někomu udici a naučit ho chytat ryby, než mu tu rybu sám ulovit. A tak mě po několika lekcích naučil sekat kosou. A už jsme byly my ženské o kapku míň závislé na pomoci ostatních.

Sekání při senoseči obstarali sousedi, ale denní přípravu zelené píce jsme si už zařídili sami, zvláště když nám začal pomáhat i Bohouš. Sklizeň ve žních proběhla za pomoci traktorové stanice. MNV objednal kombajn a v několika směnách  — i při nočním výmlatu — se vše sklidilo. Vymlácené obilí odvezli do výkupního skladu a nám přišla faktura za sklizeň kombajnem, kterou maminka zaplatila a čekala na vyúčtování dodaného obilí. Jaké bylo naše rozčarování, když si ji jednou navečer zavolal předseda MNV a předal ji malou část tržby za obilí. Říkal, že na schůzi členové MNV ve Stěžírkách, pod které patřily i Charbuzice, rozhodli, že na tržbu za obilí nemáme jako rodina zatčeného nárok a peníze si rozdělili. Věřily jsme mu, že alespoň část pro nás zachránil a byly i za to málo vděčny — nemohly jsme nic dělat, protože jsme neměly nikde odvolání. Ještě nebyl všem nepříjemnostem konec.

DceryPo rozdělení dobytka začalo zabavování strojů, například traktoru, kladívkového šrotovníku a svazků měděného drátu, který zbyl po rekonstrukci obytného stavení. Při tom zabavování zašla maminka náhodou do ložnice a tam našla jednoho z mužů zabavovací komise, který stál u otevřeného prádelníku a hrabal se v uloženém prádle. Na maminčinu otázku, zda i tam hledá měděný drát, se zasmál a odešel. Jak jsem dříve poznamenala, maminka se dobře o zbylý dobytek starala. Jedna kráva po otelení dojila 20 — 25 litrů. Jednou zas na dvoře zuřivě štěkal náš pes a na někoho dorážel. Maminka vyšla na dvůr, vrata otevřena a jeden soused ze Stěžírek k nám přivedl vychrtlou zuboženou krávu a od žlabu si odvazoval tu naši skvělou dojnici. Na maminčinu rozhořčenou reakci, co se to opovažuje dělat, ten soused odpověděl, že ho to nezajímá, že jeho kráva je už stará a nedojí, tak ať ji dáme na jatka. On potřebuje plnit dodávky a tak si za to odvede tu naši dojnici. A nebylo odvolání, nikdo nám proti této zvůli nepomohl. Byly jsme úplně bezbranné, každý měl právo nás oškubat. Ze sýpky nám mizely zásoby. Jednou jsme po složení fůry sena neodvezli žebřiňák na náves jako obvykle, ale nechali stát na dvoře a ráno jsme pod ojí našli zubní protézu. Potom jsme se každému podezřívavě dívali na ústa, ale nezjistili jsme viníka, asi měl náhradní protézu. Ten soused byl za ten svůj podraz s naší dojnicí potrestán. Zakrátko jim ta nám ukradená kráva uhynula, protože ji dali zapařenou píci.

          

Po sklizni v roce 1950 si pole mezi sebe museli rozdělit sousedé, nám zbylo z výměry sedmnáct hektarů k obdělávání 2,47 ha a zahrada. Maminka nechtěla vůbec dál hospodařit, že půjde raději do práce a tak nás snáz uživí, ale strýc František jí to nechtěl dovolit, že by to byla ostuda pro celou rodinu. Tak nás živilo 2,47 ha, dvě krávy, prasata, slepice, husy a ovoce ze zahrady. Kvůli tatínkovu zatčení a tomu, že k tomu statku patřilo 17 ha, byly jsme my ženské zařazeny mezi kulaky a nedostávaly jsme ani potravinové lístky ani body na oblečení. Marné bylo naše vysvětlování, že nám tam nepatří ani hřebík a ar půdy. Strýc František mi tehdy dal dvě ovcea berana, protože za odevzdanou ovčí vlnu se nejen platilo, ale i dávaly body na ošacení. Ovce byly plemena karakulského, které se na kvalitu střiže cenilo méně než merino, ale i tak to byla výhoda. Chléb jsme si mohly koupit proti odevzdání mouky. Obilí na semletí nám vždy odvezl do mlýna některý ze sousedů v Charbuzicích, když jel sám pro sebe mlít. Cukr jsme dostaly při dodávce cukrovky. Teprve později bylo možno koupit volný cukr, ale jen ½ kg a to se musela vystát mnohahodinová fronta. Jednou jsem jela přímo ze školy, bylo vedro a po několikahodinovém stání ve frontě jsem přímo před pultem omdlela.

          

Školu jsem zvládala dost obtížně, protože jsem měla doma málo času k učení. Učit jsem se mohla prakticky až večer k osmé hodině, když byly všechny práce hotovy a ve chlévě poklizeno. Občas jsem se musela třeba na několik dnů ve škole omluvit, když byly naléhavé práce, které byly závislé na pomoci sousedů — vyvážení hnoje, senoseč, sázení a sklizeň brambor. Teprve když si sousedé udělali práci na svém hospodářství, teprve potom mohli svými spřeženími pomoci u nás. Zrovna tak při žních. Jednou nám pan Mach posekal kus pšenice odkládačkou zrovna za stodolou. Když bylo hotovo ve chlévě, rozhodly jsme se s maminkou, že to alespoň svážeme. Měsíc svítil a bylo kolo okolo měsíce, to znamená déšť do tří dnů. Tak když bylo svázáno do snopů, ještě jsme tu pšenici postavily do panáků. Ale to už bylo k půlnoci.

V lednu 1951 nám umřela babička Viktorka. Byla to pro nás rána. Ještě o Vánocích byla v pořádku, jen byla u stolu smutná nálada, táta chyběl. Po Vánocích ulehla a přivolaný lékař MUDr. Šrám nemohl mnoho pomoci. Tatínkova nepřítomnost byla asi tou poslední kapkou do poháru jejího těžkého života. Maminka se o ni starala do jejího posledního vydechnutí. Tatínkovi jsme do vězení nechtěli o babiččině smrti psát, ještě neproběhl soud, starostí měl i tak dost.

          

Koncem roku 1951 byl tatínek rozsudkem Státního a potom Nejvyššího soudu odsouzen na 11 let za velezradu. S ním byli odsouzeni i další z tohoto případu, pan Kosek, Josef Černý, Jiří Buřil a mimo jiné i pan Josef Měřička.  Zakrátko jsme od vězeňské správy dostaly balík s tatínkovým oblečením. Tatínka pak odvezli do vězeňského zařízení — koncentráku — u Ostrova n/Ohří a pracoval hlavně v drtírně uranové rudy v tzv. věži smrti.

          

Asi díky nějaké závadě v informačním systému jsem nejen úspěšně maturovala, ale i dostala se na vysokou školu zemědělskou. Sestra takové štěstí neměla, ačkoli byla nejlepší žákyní s perspektivou dalšího studia, horlivý spolužák a jeho sestra ze Stěžírek se postarali o to, že nemohla studovat a musela jít v 15 letech do výroby.

          

DceryNeměla jsem ale dostatek peněz na pobyt v Praze a musela jsem žádat o stipendium. Všichni spolužáci, kteří žádali o stipendium, ho už dostali, jen já ne. Bylo mi to divné. Přišlo zkouškové období. Zápočty jsem všechny udělala, první zkoušku ze zoologie za 2. Před druhou zkouškou z botaniky jsem byla pozvána k pohovoru a přišla rána z čistého nebe. Podvedla jsem prý dělnickou třídu, neboť jsem zatajila, že je můj otec uvězněn pro velezradu a jak jsem se ještě po tom všem mohla opovážit žádat o stipendium. Stipendium mi odmítli udělit a tím mi znemožnili další studia. Tento fakt byl po několika desítkách let uznán jako příčina toho, že jsem nemohla dokončit studia, byla jsem rehabilitována a dostala jako morální odškodnění i titul, ale o tom později.

          

Pak jsem se dozvěděla, že se za mě postavili i spolužáci a vedení kroužku, ale bez výsledku. Krátce po tomto šoku jsem ještě šla na tu zkoušku z botaniky. Byla jsem dobře připravená, ale když jsem uviděla zkoušející prof. Vančurovou, která byla u toho mého pohovoru, uvědomila jsem si své postavení a vyhlídky a bylo mi do pláče. Zkoušku jsem udělala s velkým přemáháním, aby mi netekly slzy, jen za 3. A dál už jsem bez peněz studovat nemohla. Došly mi už peníze a z domova mi nemohla maminka žádné poslat. Byla jsem ráda, že jsem ty čtyři — pět měsíců v Praze mohla vyžít z těch vydělaných peněz a lahví s pečenými kachnami, zalitými sádlem. Ty kachny chovala maminka hlavně kvůli tomu, abych měla v Praze co jíst. Tak jsem se musela s těžkým srdcem vrátit domů.

          

Po návratu domů jsem si začala hledat zaměstnání, ale brzy jsem zjistila, že to nebude vůbec jednoduché. Byla to doba násilné kolektivizace zemědělství a místní národní výbor mi nechtěl dát povolení k zaměstnání mimo zemědělství, že mě prý budou potřebovat ve vesnici. Záhy po mém návratu jsem byla povolána k výslechu na StB. Tam mi mimo jiné řekli, že lidé jako já musí dostat ty nejtvrdší životní podmínky, aby se ukázalo, co v nich je. Že by bylo jednoduché, abych pracovala v továrně a bydlela v internátě, že bych byla jako v bavlnce. Pak mi také říkali, že jsem měla tatínka upozornit na jeho nesprávné jednání a zabránit jeho protistátní činnosti. Na to jsem jim tehdy odpověděla v tom smyslu, že děti v naší rodině byly zvyklé poslouchat rodiče. Během výslechu se ten pracovník StB vzdálil. Byla jsem zvědavá, co napsal do zápisu, který psal během mého výslechu na psacím stroji. Vstala jsem ze židle, přečetla si to a zase si sedla. Za chvíli se ten příslušník vrátil, podíval se na zápis a vyštěkl: „Vy jste se na to dívala“. Řekla jsem, že podívala, protože jsem chtěla vědět, co o mně píše. Začal na mě křičet, jak jsem se mohla opovážit, že mě dá za to zavřít. Potom si to rozmyslel, zápis dokončil, já ho podepsala a odešla. Doma mě netrpělivě očekávali, protože měli obavy z dalších nepříjemností. Po tom výslechu mi bylo jasné, že jsme někým sledované a že nás čekají těžké časy. Tatínek občas psal, někdy přišlo pár korun od vězeňské správy, ale ten rok jsme byly odkázány na sestřin plat za práci v Gumokovu, malý výnos z hospodářství a prodej ovoce, zejména třešní. Na jaře jsem pomáhala při jednocení a okopávce řepy, abychom tak vyrovnali pomoc sousedů při setí, vyvážení hnoje a žňových pracích, hlavně výmlatu.

          

1. 6. 1953 přišla měnová reforma. Menší částka se vyměňovala v poměru 1:5, potom část 1:10, 1:20, zbytek 1:50. V té době jsme žily takřka z ruky do úst, takže jsme ani tu základní částku, která se měnila ve výhodnějším kurzu 1:5, nedaly dohromady. Zároveň s touto reformou byl zrušen i lístkový systém, který nás zužoval od roku 1939. Zakrátko po měnové reformě začaly dozrávat třešně. Pilně jsme česali, něco jsme s Bohoušem vozili do sběrny v Těchlovicích a na značné množství získala také sestra zájemce mezi spoluzaměstnanci v Gumovce. Stihla jsem se někdy i několikrát za den vydat s košem čerstvých třešní do Hradce. Jednou mi sestra při předávání koše řekla, že v Gumokovu hledají do účtárny pracovnici s maturitou. Ptala se, zda bych to nechtěla zkusit. Sice jsem věděla, že mě MNV nechce pustit, ale myslela jsem, že by mě snad mohli vyreklamovat, a tak jsem souhlasila. Sestra zavolala kádrováka, který mi po krátkém pohovoru předal přihlášku — dotazník  a že mohu druhý den nastoupit. Jenže druhý den mě vrátný zadržel na vrátnici a zavolal kádrováka. Ten mi vynadal, jak se taková osoba opovažuje žádat o práci v kanceláři a že si nemohou dovolit takovou veš nasadit mezi úředníky. A bylo po kariéře.

A tak jsem dál lezla po žebříku a škudlila korunky za třešně. Potom uzrály mirabelky, jablka, švestky a nějakou korunu jsme zase utržili. Sbírala jsem i padavky, které se také vykupovaly na mošt, platilo se 50 haléřů za kg. Ten rok jsem jich nasbírala 600 kg a za to jsem utržila 300,—Kčs. Za ty jsem si koupila 6 froté ručníků do výbavy. Měly jsme ze zahrady velké množství dobrého ovoce a od tatínka přišel občas dopis s postesknutím, kolik měsíců už neviděl jablko. Napsaly jsme dopis na vězeňskou správu se žádostí o povolení balíčku s ovocem. Po delší době přišla cyklostylovaná odpověď, že mají vězňové možnost si všechno, co potřebují, za své vydělané peníze koupit…

Snažily jsme se navštívit tatínka, který pracoval v Jáchymově, mimo jiné i na pověstné věži smrti. Na první povolenou návštěvu jela maminka s tatínkovým bratrem. Na podzim 1953 jsme tam jely na návštěvu my dvě se sestrou, musely jsme přespat v Karlových Varech, abychom stihly být v určenou dobu na místě návštěvy. Bylo to u Ostrova nad Ohří, dřevěný barák uprostřed pustého pole, kolem ostnatý drát. Byly tam velké zástupy rodinných příslušníků, které stráž pouštěla v malých skupinkách dovnitř. Když jsme přišly dovnitř, místnost byla přepažena dřevěnou stěnou, v níž byly otvory velikosti menšího okna, spodní hrana asi ve výšce ramen. Na jedné straně návštěva, na té druhé vězeň s dozorcem. Nesmělo se vězňům nic předávat. Vzaly jsme s sebou krásná jablka. Obrátila jsem se na dozorce, zda bych mohla tatínkovi dát pár jablek, že se mi podařilo vypěstovat novou odrůdu a že bych chtěla znát taťkův názor. Neznatelně přikývl, odvrátil hlavu a my dvě jsme tatínkovi přes ten pult předaly pěkných pár jablek, které si tatínek bleskurychle ukryl za blůzu vězeňského munduru. Návštěva měla vymezenou krátkou dobu, snažily jsme se působit optimisticky a nepříjemné otázky — třeba proč nestudujeme — jsme zahrávaly do autu, nebo zavedly řeč na jiné téma. Dívaly jsme se za tatínkem, kterého po ukončení návštěvy odváděl dozorce, a bylo nám všelijak. Když jsme vyšly ven, obě jsme propukly v pláč, ta návštěva nás stála hodně přemáhání. Čekaly jsme s ostatními až na konec návštěv, do chvíle kdy začali vězně odvážet na střežených nákladních autech zpět do lágrů. I ostatní doufali, že ještě jednou toho svého uvidí, ale my jsme ten den tatínka už nezahlédly. Vrátily jsme se sklesle do Prahy, kde na nás čekal na nádraží Bohouš a doprovodil nás k našemu vlaku.

Ten rok někdy v létě jsem potkala pana Hurdálka z Chaloupek, který se zajímal, kde pracuji. Když jsem mu popravdě řekla, že mě MNV nechce pustit do práce a že bychom ten můj výdělek moc potřebovaly, doporučil mi, abych se přihlásila na řepnou kampaň do cukrovaru. Jeho radu jsem uvítala, zvláště když mi přitom řekl, že bych si po kampani mohla najít stálé zaměstnání. Začala jsem ihned shánět informace, kde by potřebovali pracovníky na kampaň a zjistila jsem, že cukrovar v Syrovátce ještě přibírá. Tak jsem tam nastoupila na podzim 1953 jako pomocnice na vagonové váze.  Plat se mi zdál slušný a po ukončení kampaně se brala tzv. remunerace — finanční premie a cukr. Už nevím přesně kolik to bylo, ale musela jsem si na to velké množství vzít kufr a mamince to příští rok stačilo na zavařování. Z první výplaty jsem mamince koupila záclony na všechna okna v obýváku. Před tím ještě začátkem léta jsem v tom pokoji otloukla omítku pod okny, protože byla vlhkem odfouklá a protože jsem se po brigádě u zedníků předešlého roku cítila jako téměř hotový zedník, připravenou plochu jsem odborně nahodila. Na vymalování jsme pozvaly malíře pokojů. Když uviděl tu moji „odbornou“ práci, mlátil čepicí o zem a smál se, až mu tekly slzy. Nicméně s tím pak něco udělal a vymaloval. Z dalších výplat jsme pak postupně mamince se sestrou koupily mycí stůl s dřezem do kuchyně a hlavně pračku — Perobot se ždímačkou. To byla pro ni velká pomoc, protože do té doby prala na valše. Protože jsme v té době měly ještě i krávu, ovce a prasata, mohla jsem navíc z cukrovaru dostat i větší množství řepných řízků.

Po ukončení kampaně mi nabízeli, abych zůstala v cukrovaru, ale mně připadala práce v kanceláři mimo kampaň moc fádní a také dojíždění bylo dost náročné, domů jsem přijížděla až navečer, a tak jsem odmítla a našla si práci ve Velodružstvu ve Stěžerách. Byla tam smaltovna, kterou vedl pan Šprinc. Práce byla velmi namáhavá a fyzicky náročná a z mého dnešního pohledu i zdravotně nebezpečná. Byla ale dobře placená a to mě lákalo. Dlouho jsem tam ale nepracovala. Po několika týdnech jsem dostala ekzém a tak mě Velodružstvo přeřadilo na lehčí a zdravotně nezávadnou práci do skladu v Hradci Králové. Práce byla lehčí a přiměřeně té lehkosti málo placená, dostávala jsem asi 500,—Kčs měsíčně.

 

Někdy v té době měl tatínek soudní stání v Hradci, bylo to kvůli loveckým zbraním, které nám zabavili, ale které měl tatínek legálně v držení. Tam se na chodbě soudu seznámil s Bohoušem a protože byl dozorce tolerantní, mohli jsme si všichni s tatínkem pohovořit. Tatínek říkal, ať se vdám a na něj nečekám. Ve mně tenkrát uzrálo rozhodnutí požádat o milost. Bez tatínka jsem se vdávat nechtěla. Žádost jsem podala na kancelář prezidenta republiky. V té době byl prezidentem Antonín Zápotocký. Za nějakou dobu přišlo potvrzení o přijetí žádosti a postoupení k dalšímu projednání na příslušných místech. Zatím jsme museli jen čekat.

 

Někdy zjara 1955 jsem četla v novinách, že se zakládají agrochemické laboratoře se zaměřením na odebírání půdních vzorků, zkoušek klíčivosti obilí a vlhkosti zrna po sklizni. Nelenovala jsem a šla jsem se na to informovat na zemědělský odbor na KNV. Přijal mě ing.Klenor, kterému jsem přednesla svou žádost o informaci na toto zaměstnání. Řekla jsem mu také o svém kádrovém „škraloupu“, protože jsem měla špatnou zkušenost z Prahy o tzv. „podvádění dělnické třídy“. Ing.Klenor zjistil, že v Jaroměři hledají agrolaboranta a zavolal přímo řediteli STS. Do té STS mě přijali a krátce nato vyslali do Prahy na několikatýdenní kurs, který byl na vysoké škole zemědělské a ubytování v internátě v Krči. Velodružstvo mě muselo uvolnit, zemědělství mělo přednost. Školení v Praze bylo velmi zajímavé, byly tam většinou předměty, které mě zajímaly, například půdoznalství. Nakonec byly závěrečné pohovory, u kterých byli profesoři z vysoké školy zemědělské. Jeden si mě ještě pamatoval z přijímaček v roce 1952 a zajímal se, proč jsem zanechala studia. Školení v Praze mělo také tu přednost, že už měl v té době i Bohouš přednášky a v době volna jsme se mohli více vídat.

 

Po návratu z Prahy jsem začala zařizovat své pracoviště, protože se tahle funkce budovala od nuly a podle plánu odebírala půdní vzorky. Práce mě velice těšila.

Od tatínka chodily občasné dopisy a my tři psaly velmi často. Podle tatínkových odpovědí jsme poznaly, že ne všechny naše dopisy dostal. Blížil se konec roku a z Prahy přišlo pár úředních dopisů, že je naše žádost o milost postupována dál. Vánoce v roce 1955 jsme slavily zase ve třech. Bohouš měl již před Vánocemi zkouškové období a jako předchozí rok se snažil zkoušky skládat před termínem, aby měl víc času pro pobyt doma v Hradci. V době mezi semestry nám prořezával stromy a dělal mužské práce v domě, na které jsme my ženské nestačily.

Jednou koncem ledna jsme byli spolu v sobotu v kině. Vrátila jsem se posledním autobusem. Maminka mi otevřela s tajuplným výrazem a řekla: „Honem si odlož, mám pro tebe velké překvapení.“ Šla jsem za ní zvědavě do pokojíčku a tam seděl tatínek. Seděli jsme tenkrát dlouho přes půlnoc a vyprávěli. Tatínek přijel už navečer, když jsem už byla v kině. Byl chatrně oblečen v tom, co si prý mohl ve vězeňské prodejně koupit. Měl na sobě jen teplé spodní prádlo, přes to montérky, polobotky a rádiovku. Rukavice tam byly k mání jen dámské. V těch dnech bylo relativně mírné počasí, ale do týdne uhodily dvacetistupňové mrazy. To bylo štěstí, protože by byl řádně nastydl nebo zmrznul. Ráno jsme s Majdunou utíkaly k sousedům pro holící potřeby, protože jsme je nemohly po těch letech najít. Tatínek se divil: „Jen člověk vytáhne paty z domu, tak po letech nenajde nic na svém místě“. Sousedi holící potřeby s radostí půjčili a postupně se u nás sešla celá vesnice. Dopoledne jsem jela do Hradce do kostela a Bohoušovi oznámila, že se tatínek vrátil. Odpoledne k nám Bohouš přijel a přivezl nějaké holící potřeby, abychom ty půjčené mohli vrátit sousedům. Druhý den a několik dalších dnů chodil tatínek s Bohoušem po úřadech a vyřizoval si potřebné doklady. Byl propuštěn na podmínku. To podmínečné propuštění bylo na 9 let. Současně si hledal práci, kterou se mu podařilo najít u Východočeských cukrovarů, v cukrovaru Předměřice nad Labem. Vzhledem k tomu, odkud přišel, nepřicházelo v úvahu, aby dostal práci přiměřenou vzdělání, kvalifikaci a zkušenostem a tak ho v cukrovaru dali do skladu jako pomocného dělníka. Hned druhý den po jeho návratu jsem na svém pracovišti tuto zprávu oznámila spolupracovníkům a šla jsem to oznámit i řediteli. Ten tu zprávu přijal s porozuměním a hned řekl, že to už se budu moci vdát. Vzala jsem si nějaké volno a šla hned tatínkovi koupit oblečení do práce. Potom jsem s ním a Bohoušem chodila po úřadech.

             

V roce 1957 jsme měli svatbu a nastěhovali se k tatínkovi a mamince do Charbuzic.

Rok 1958 nezačal pro mě dobře. Vůbec některé osmičky nám přinášely osudové zvraty: 1928 úmrtí dědečka Františka Špalka, 1938 vyhnání ze Slovenska, 1948 vysídlení ze Sýrovica úmrtí babičky Némethové a teď v tom roce 1958 začaly prověrky k „odstranění zbytku antagonistických tříd hlavně na vesnici“. A jeden ten zbytek jsem byla já. V STS Jaroměř nastoupil nový ředitel, o němž se proslýchalo, že má vazby na StB. Něco jsem začala tušit už na jaře. Když jsem nebyla v terénu, chodila jsem s několika úředníky na obědy do závodní jídelny jedné blízké textilky. Jednou stál před jídelnou nový ředitel s nějakým mužem. Když jsem procházela s kolegy kolem, otočil se a podíval na mě. Poznala jsem v něm jednohoz vyšetřovatelů, kteří mě vyslýchali po mém nedobrovolném odchodu z vysoké školy. Zakrátko jsem byla předvolána k řediteli a bylo mně oznámeno, že pro svůj kulacký původ nemohu toto místo zastávat a jiné pro mě nemají; mohu tam prý pracovat jen jako traktoristka, ale protože nemám řidičský průkaz, nepřichází ani tato alternativa v úvahu. Marně jsem se bránila, že  nemáme žádný majetek, byli neoblomní.

Nechtěla jsem si to nechat líbit, protože podle majetkových poměrů jsme v té době patřili spíš mezi vesnickou chudinu a tak jsem se obrátila se stížností na KV KSČ. Mezitím jsem už musela zapracovávat svého nástupce, byl to hasič a zemědělství znal jen z rychlíku. Měla jsem s ním od začátku nepříjemnosti, chodil si na mě stěžovat, že mu nechci svěřit klíče od své pracovny a laboratoře. Trvala jsem na svém, protože jsem měla za svěřené zařízení a vybavení hmotnou odpovědnost. Zakrátko přijel z KV KSČ pracovník vyšetřit mou stížnost. Zase si mě předvolali k řediteli, byl tam předseda KSČ a ZV ROH a v jejich přítomnosti sdělil pracovník KV co zjistili: že opravdu nejsem kulackého původu a že nemáme v Charbuzicích žádný majetek. Na to ředitel zvýšeným hlasem řekl, že když nejsem původu kulackého, tak jsem zřejmě buržoazního a musím v každém případě odejít. Termín mi dali k 15.7.1958. Znovu jsem přišla o těžce vydobyté jistoty a živobytí. Při cestě domů toho dne si ke mně do kupé sedl ten pracovník z KV KSČ a řekl mi, že jestli mi může něco poradit, tak ať se snažíme s manželem z Charbuzic odstěhovat, že tam nebudu mít nikdy klid, protože po mě někdo jde. Zapamatovala jsem si to a doma jsme se s Bohoušem rozhodli, že se budeme snažit získat byt jinde. Z toho pracovníka KV KSČ se stala spřízněná duše, od té doby se vždy ke mně hlásil, když mě potkal a srdečně mě zdravil. Později jsem se dozvěděla, že byl pro své postoje z KSČ vyloučen. Zase jsem byla předvolána na StB k výslechu jako dříve, vždy když jsem byla kádrově trestána…  Mohla jsem si vzít několikrát den na hledání nového zaměstnání, které ale bylo zatím marné.

 

Nakonec jsem se uchytila v autoslužbě Komunálních služeb u „Petráčků“, kam jsem byla přijata jako manipulantka při příjmu vozů do opravy. Pracovní doba byla od 6 — 14.30, tenkrát se pracovalo i v sobotu, jako velká vymoženost bylo napracování 2 hodin v pondělí za zkrácenou sobotní pracovní dobu, kdy jsme pracovali do 12 hodin. Plat jsem měla cca 700,—Kčs hrubého. V autodílně v Průmyslové ulici jsem pracovala až do ledna 1965, kdy jsem odcházela na mateřskou dovolenou. Dílna se se mnou dojemně rozloučila, svolali kvůli rozloučení schůzi všech zaměstnanců, předali mi nádhernou kytici a dary a přáli celé rodině a miminku, které se mělo narodit, hodně zdraví a štěstí. Vedoucí a předseda ZV ROH k přání ještě dodali, že se na ně mohu vždy obrátit, když budu potřebovat. Byla jsem dojatá až k slzám, ráda jsem tam těch téměř sedm let pracovala a myslím, že přes všechny peripetie mě i oni měli rádi. Dodnes se ke mně ti, které potkávám, hlásí. Když jsem později potřebovala s něčím pomoci či poradit, vždy mi pomohli. Do porodnice za mnou přišla delegace s kytkou a přáním k přivítání našeho malého Bohouška. Však také jedna z mých prvých cest s kočárkem vedla do dílny v Průmyslové ulici.

 

Postupně se nám narodily tři děti. Družstevní byt, který jsme si více méně svépomocí postavili, nám již nestačil, tak jsme se pustili do stavby rodinného domku. Abychom finančně stačili, protože manžel v době tzv. normalizace musel opustit dřívější vedoucí funkci, pracovala jsem jako domácí dělnice pro Železnobrodské sklo. A když děti dorůstaly školního věku, šla jsem pracovat jako prodavačka. Ale i tam mne dostihly problémy dcery politického vězně. Když mne jednou chtěl vedoucí ustanovit svou zástupkyní, opět jsem kádrově neprošla.

 

To mne ale již vůbec nerozhodilo. Už jsem poznala, že vše zlé je pro něco dobré. Dostala jsem malou prodejnu se zlevněnými oděvy a časem se mi z ní podařilo vybudovat úspěšnou a dobře prosperující prodejnu. Děti rostly, dobře studovaly, dělaly nám radost. Ještě větší radost nám přinesl rok 1989. Jen jsem litovala, že se toho nedožil můj tatínek, který v roce 1987 zemřel. Maminka se dočkala svobody a tatínkovy rehabilitace. Zemřela v roce 1991.

Myslím, že to bylo začátkem zimního semestru 1991/92, kdy přišly děti z Prahy se zprávou, že Vysoké školy a tedy i Vysoká škola zemědělská rehabilitují studenty, vyloučené ze školy z politických důvodů. Termín pro přijímání žádostí o rehabilitaci se blížil ke konci, napsala jsem tedy žádost o rehabilitaci, kde jsem po pravdě vylíčila všechny okolnosti, které provázely ukončení mého studia na Vysoké škole zemědělské a přiložila index. S dětmi jsem se domluvila, že tátovi nic neřekneme, abychom si nedělali zbytečné naděje. Ke konci října přišla velká obálka s indexem a pozvání na promoci na začátku listopadu. Večer jsem vešla s obálkou v ruce do obýváku, kde ležel Bohouš na gauči a sledoval zprávy. Řekla jsem, že přišlo pozvání na promoci. Otráveně se zeptal : „A kdoví kdo to zase promuje ?“ Když jsem mu odpověděla, že já, vyskočil jako jelen a přečetl si dopis. Na promoci jsme jeli všichni, bylo to dojemné a smutné zároveň. Byla jsem v té poslední skupině, kterou rehabilitovali, byli mezi námi bývalí studenti, kteří byli vyloučeni po 17. listopadu 1939, potom další po únoru 1948 a my „mladší“ v padesátých letech. Oba jsme s Bohoušem plakali, protože jsme si při té příležitosti znovu připomněli útrapy, kterými jsme museli za ta desetiletí projít a děkovali Pánu za to, že jsme po více než třiceti letech mohli z hloubi duše říci : „Toto je den, který ustanovil Hospodin, jásejme a radujme se z něho“. V té chvíli jsem si vzpomněla na své rodiče, a litovala toho, že se této mé rehabilitace nedožili. 

Co říci na závěr? Byl to těžký život a díky za něj. Jak zpíváme v jedné písni při rytmické mši svaté.: „Díky, že všechny křivdy, dluhy, mohu odpustit.“ Těžké chvíle nám pomohla překonat víra, že náš Pán na nás nenakládá větší kříž, než můžeme unést.

Viktorie Melicharová-Špalková