Přejít na navigaci

  1. Z opačné strany mříží

    • Rubrika: Příběhy
    • Dcery

      Moje vzpomínka je o člověku z opačné strany mříží. Můj tatínek byl v letech 1957 až 1960 v Iĺavě, kde coby vězeň lékárník pracoval ve vězeňské nemocnici.

      Začátkem roku 1960 jsem onemocněla infekční žloutenkou, tatínek se trápil, že mně nemůže pomoci.

  2. A zase Leopoldov a zase smrt, tentokrát při útěku

    • Rubrika: Příběhy
    • S paní Marií Ryšavou, rozenou Vaníčkovou jsem se potkala v Nové Pace na konci ledna 2008. Zmínila se krátce o svém osudu. Požádala jsem ji o příběh její rodiny pro naše webové stránky. Brzy mi vyhověla. Skrze tento příběh se můžeme přesvědčit, jak komunistický systém formoval životy lidí. Před mřížemi i za nimi.

      Dcery

       

  3. Kdo byl vlastně staříček Nevtípil?

    • Rubrika: Příběhy
    • DceryOtázku jsem si vypůjčila z vyprávění paní doktorky Šimanské, rozené Nevtípilové, které jsme uveřejnili na našich stránkách pod názvem "Jak se pochovávalo v Leopoldově". Paní doktorka mi napsala: …byli u nás Vaši mladí filmaři a já tak skončila podrobnou zpověď dobré venkovské rodiny, kterou zničili komunisté. Byl to den sváteční — natáčení, diskuse, prohlížení fotografií a nakonec návštěva rodného domu mého otce v nedalekých Kozlovicích.Předkládám opis curriculum vitae mého otce,které jsem psala v roce 1945 a dostala jsem pochvalu a jedničku od našeho češtináře.

  4. V tu dobu se u nás objevila jedna stará dáma

    • Rubrika: Příběhy
    • DceryKladenská Dcera přišla mezi nás na setkání do Carpe Diem. Velmi těžko se jí hovořilo. Byl to takový zvláštní den. Setkaly jsme se v novém prostředí a přišla si s námi popovídat paní Kánská. Konečně nastal den a Milada se rozepsala:

      Pocházím z poměrně zámožné rodiny. Můj dědeček spolu se svými syny vlastnili velkou stavební firmu, která byla, tuším, od roku 1948 v národní správě. Hned v tom roce se můj tatínek stal členem protistátní skupiny, protože komunisty velice nenáviděl.
  5. Tak my si jdeme pro ten dobytek…

    • Rubrika: Příběhy
    • Otevřela jsem si svoji elektronickou poštu a ejhle — dostávám nový příběh Dcery. Než Vám ho, milé čtenářky a čtenáři, nabídnu, začtěme se do průvodních slov paní Rybákové, která nám tuto jinou ilustraci padesátých let zprostředkovává:

      Posílám Vám v příloze další smutný příběh jedné z DCER, paní Hanky Bicencové. Je to přítelkyně mé maminky, seznámily se v učilišti Rudého Letova, což bylo jediné místo, kde se mohly s "laskavým svolením soudruhů" vyučit nástrojařkami, přestože obě měly výborné výsledky na základní škole a plánovaly studia. Paní Hanka se v učilišti ocitla na základě příběhu, který Vám posílám, a moje maminka, protože byla statkářovou dcerou,který vlastnil čtyřiadvacet hektarů zemědělské půdy. Nejprve jí ale jeden místní soudruh nabídl práci v nedaleké cihelně. Maminčin tatínek zemřel záhy na následky kriminálu (práce v dolech), kam byl uvržen, jelikož nechtěl vstoupit do družstva. Moc mne mrzí, že mi nebylo dáno jej poznat.Chci Vám velmi poděkovat za Vaše úsilí, prostřednictvím kterého "oživujete" ztracenou paměť lidí a upozorňujete ty, kteří nechtěli a nechtějí vidět a vědět — na zločiny, které se zde děly ve jménu nesmyslné ideologie.

      Dcery

      Dejme se tedy do čtení:

  6. Teď vyndej kapesník

    • Rubrika: Příběhy
    • DceraLéto bylo přímo jahodové: chodila jsem s maminkou a babičkou do lesa a pořád sbírala jahody. Nádherně voněly. Dodnes cítím jejich omamnou vůni.

      Dostala jsem nápad: nebudu je teď jíst, ale nasbírám je pro babičku na jahodové knedlíky. To bude, panečku, zítra dobrý oběd!

      Babička si s maminkou sedly na pařezy, já běhala kolem a sbírala. Sem tam jsem slyšela, jak si spolu povídají o věcech, kterým jsem nerozuměla. Moc se nesmály, a tak jsem každou chvilku popadla tu největší jahodu a přiběhla s ní k oběma.

      Ani si mě nevšimly. Měly vážné obličeje.

      „Už jsem hotová, mám oba kyblíčky plné“, hrdě jsem za chvíli hlásila.

      Zvedly se tedy z pařezů a šly jsme zpátky do chaty.

      Před ní stálo černé auto, takové tady nikdy nebylo.

      Nějaká návštěva? Ale kdo?

      Takhle detektivně začíná příběh, který mi pro naše stránky zprostředkoval Honza Šimeček. Milovník lidí, pejsků a vyprávění o nich, tedy o lidech i pejscích. Klikněte, prosím, na název a čtěte dál.

  7. A babičko, co to byli ti komunisti?

    • Rubrika: Příběhy
    • DceryDceryDalší příběh Dcery, kterou nám přinesla tříkrálová nadílka, je příběh Michaely Freiové — Myslivcové. Autorka byla trochu skoupá ve svém vyprávění. Snad proto, že řadí skromnost mezi ctnostmi do první řady. Tak jsem využila jiných zdrojů a rozšířila životopis o další již uveřejněné údaje. Věřím, že ne na škodu věci.

  8. Táta, já a kriminál padesátých let

    • Rubrika: Příběhy
    • fotka-z-indexuOtevřela jsem si webové stránky www.miroslavabockova.estranky.cz a odtud jsem vybrala silný příběh otce mukla a jeho dcery, tedy Dcery, která pracuje na tom, aby se na utrpení let padesátých, ale i šedesátých nezapomínalo. Jeden příběh na našich stránkách je limitován, proto se podívejte na výše uvedené stránky. Naleznete tam i více fotografií.

  9. Dali mu paragraf přezdívaný „věděl-nepověděl“…a odseděl rok

    • Rubrika: Příběhy
    • DceraMůj táta se jmenoval Karel Waldmann a měl firmu — mezinárodní zasílatelství. Dnes by se řeklo autodoprava-stěhování. Jezdil hodně do ciziny, převážně na západ od našich hranic. Firma fungovala od roku 1935.

      Tříkrálová koleda byla bohatá. Pan Šimeček nás obdařil už dvěma příspěvky. Historka o kloboucích a skotských teriérech byla ta první. Ta druhá nás čeká teď. Jan Šimeček, zeť paní Chrtkové — Waldmannové, je všestranný a empatický člověk, fotograf, milovník zvířat, psavec a posluchač příběhů. O mamince své ženy píše v samých superlativech a používá jen výrazu maminka mé ženy. Hezké, že?! Pojďme se začíst.

  10. Jak si mě tatínek vyzvedl v Bartolomějské…

    • Rubrika: Příběhy
    • ViviV době, kdy padla poslední bomba na Londýn, narodila se v Hammersmithské nemocnici  rodičům Františkovi a čtyřicetileté Collette jejich první dcera.

      Čeští přátelé jí dali jméno „Jahůdka“ a po britských známých — dostala jméno Vivienne a intelektuální kmotrovství jedné z prvních žen graduovaných v Cambridge.

      V letních měsících roku 1945, kdy tatínek František byl již zase zpět v milované Praze, maminka Collette už zase pracovala ve svobodné Francii u pana Charles de Gaulla, byla Jahůdka odeslána v krabici od banánů přes Paříž do Ženevy, kde o ní starostlivě pečovala teta (Ma)Thilda.

      V roce 1948 znovu a znovu Collette doufala, že se František nabaží Prahy, po které se mu v emigraci tolik stýskalo, a že si vybudují společný domov v Británii. V roce 1949 Collette pochopila, že jediná možnost společného domova je už jen v Československu. Návrat do Prahy ještě odkládala do půli roku — a pak se s dcerou vrátila do domu rodiny milovaného manžela na Královských Vinohradech.

      Takto se rozmachuje paní doktorka Soyková ke svému příběhu. Patří mezi Dcery, které nám přinesla tříkrálová koleda léta Páně 2008. Nechme tedy povídání plynout, vychutnávejme si humor, který pomáhal se přenést přes leckterá příkoří. Chvíli v ich-, chvíli v er-formě.

Další příběhy