V rodném listě mám v kolonce otec — toho času v táboře nucených prací Mírov

2.11.2007 v 21:41

Zpráva o naší rodině.

Dcery

Otec

Dcery Zprávu o mém narození obdržel otec do tábora nucených prací Mírov. Jeho dočasné působiště bylo tedy uvedeno i v mém rodném listě. U kolonky „otec“ stálo „toho času v TNP Mírov“. Zločinem mého otce bylo, že bojoval na západní frontě jako stíhací pilot. Po válce se vraceli domů jako hrdinové, plní naděje na život ve svobodné zemi, ale po Únoru 1948 přišel vyhazov z armády, nesměli létat. Otec odešel z Prahy do Nové Paky. Tam pracoval v truhlářské dílně jako dělník. V lednu 1950 byl přímo v práci zatčen a uvězněn bez soudu, a to jako osoba štítící se práce. I když otec ve vězení pracoval, vždyť to byl tábor nucených prací, přivezl si domů za poskytovaný „servis“ dluh šestnáct tisíc korun. Byly jsme tři děti, a tak rodiče dluh dlouhá léta spláceli. Žili jsme velice skromně.

Z útlého dětství si toho mnoho nepamatuji, jsou to pouhé střípky dění kolem mne. Třeba si vzpomínám, jak jsem plakala, vlastně jsem byla k neutišení, když přišel otec z vězení domů, byl to pro mě zcela neznámý člověk.

Dcery Když jsem šla do první třídy, bylo potřeba předložit můj rodný list. Ten však byl k nenalezení. Po stálých urgencích ze školy musel z hluboké temnoty na světlo Boží. Žili jsme na malém městě, hodně dětí bylo z okolních vesnic, některé byly z rodin sedláků, a tak i ony patřily do té horší kategorie žáků. Nebyla jsem na tu hrůzu sama. S drobnými nepříjemnostmi, které jsem zakoušela od některých učitelů, a především ředitelky, kované soudružky, doklopýtala jsem až do deváté třídy. Teď nastal čas rozhodování. Kam dál? Nikde mě nechtěli ani do učení. Mohla jsem nastoupit do podniku, kde pracoval můj otec. Ten však kategoricky řekl NE. „Znám těžkou práci ve fabrice na výrobu silničních strojů.“ Dostala jsem se do učení v profesi, při níž jsem se fyzicky nedřela. Přišel rok 1968. Nová naděje, která umřela v bratrském objetí jednoho srpnového rána. Začala normalizace, našim se však podařil na poslední chvíli husarský kousek. Mohla jsem začít studovat na večerní průmyslovce.

Strýc Radek

Moje mamka měla bratra. Byl to pohledný student, který měl na podzim nastoupit na vysokou školu. Osud tomu chtěl, aby nastoupil do vězení. Za pokus nedovoleného opuštění republiky. Jeho maturitní fotografie pak po osm dlouhých let zdobila náš vánoční stůl. Když jsme byly se sestrou větší, putovaly jsme po různých věznicích na povolené návštěvy. Babička a děda nás brávali s sebou. Nemám mnoho vzpomínek z těchto cest, ale jedna mi utkvěla v paměti. Věznice, dřevěný barák, uvnitř byl po délce rozdělen prkny, ve kterých byly vyříznuty otvory, taková malá okýnka. Bachař nás k jednomu dovedl. Z druhé strany té přepážky přivedli Radka. Viděli jsme se od hlavy do pasu, nám dětem byla na druhé straně vidět sotva hlava. Nedůstojné podmínky i prostředí, ale babička i děda byli šťastni, že mohou svého syna spatřit.

Ke strýci se mi váže ještě jedna vzpomínka. Nesmazatelně se mi vryla do paměti. Zima a chlad, maminka vařila v kabátě, my děti jsme chodily spát v čepicích a nabalené jako bumbrlíčci. Stalo se, že při jedné prohlídce bylo shledáno, že máme snad více uhlí, než je třeba. Byly nám odebrány uhelné listy s vysvětlením, že jako rodina neprospěšná státu máme uhlí dost a žádné nepotřebujeme. Když jsme poslední spálili, topit nebylo čím. To uhlí, které bdělí strážcové našli, jsme dostali díky Radkovi, který před plánovaným nástupem na vysokou školu šel na jeden rok pracovat do lupkových dolů na Rakovnicko.

Děda

Tenkrát jsme se sestrou seděly ještě ve škole, když se nad Pakou rozezvučely sirény. Někdo přiběhl, že hoří u Pavlovců. Když jsem pak přišla k našemu domu, všude bylo plno zvědavců. Už si ani nepamatuji, jak jsem se dostala k sousedům. Už u nich bylo naskládáno plno našich věcí, na hromadě peřin ležel můj dvouletý bratr. Požár naštěstí nezasáhl obytný dům, ale za několik dnů, když jsem se vrátila ze školy domů, stál u domovních dveří podivný pán. Cestou bytem naší babičky a dědy jsem hleděla na lístečky s čísly. Byly všude. Na každém obrázku, na každé knížce z knihovny. Všude. Připomněla jsem si tombolu na dětském karnevalu. Krutý omyl.

Při požáru dílny byly nalezeny listiny místního Sokola a nějaký materiál, který děda ukryl za války před nacisty. Politická situace se bohužel vyvíjela zcela jinak, než si mnoho lidí přálo. Ukryté věci zůstaly na svém místě až do osudného požáru. Dědu zatkli, jeho majetek propadl státu a nalezené poklady byly vystaveny, aby celé město i jeho okolí mohlo nahlédnout, jaká další škodná tady žila. Soud vyřkl rozsudek pěti let. A nám začalo další putování po věznicích. A tak se stalo, že babička měla v kriminále nejen syna, ale i manžela. Na tu dobu mi vytane obraz vždy jen uplakané ženy. Babička oslepla. Ne nadarmo se říká, že si oči vyplakala žalem.

Když jsme jezdili na návštěvy za dědou, poznala jsem jeden z našich nejtěžších kriminálů — Valdice. Čtyři dlouhé roky. Na návštěvu se čekalo i několik hodin v sále místní hospody. Tolik uvězněných lidí kolem mě, už mně přišlo samozřejmé být ve věznici. Vždyť byl zavřený otec, strýc, děda, další strýc — manžel maminčiny sestry, jeho i Radkovi kamarádi. Já jsem vlastně v dětství jiné lidi nepotkávala.

Můj děda byl velký Sokol a čestný člověk. Lidé si ho vážili. Nejvyšší soud Československé republiky ho v listopadu 1990 zprostil všech obvinění. Bohužel příliš pozdě, aby se mohl radovat, že slušnost zvítězila.

Eva Malá, rozená Hrubá

Tisknuto z: www.dcery.cz