A zase Leopoldov a zase smrt, tentokrát při útěku

22.3.2008 v 23:33

S paní Marií Ryšavou, rozenou Vaníčkovou jsem se potkala v Nové Pace na konci ledna 2008. Zmínila se krátce o svém osudu. Požádala jsem ji o příběh její rodiny pro naše webové stránky. Brzy mi vyhověla. Skrze tento příběh se můžeme přesvědčit, jak komunistický systém formoval životy lidí. Před mřížemi i za nimi.

 

Jmenuji se Marie Ryšavá, rozená Vaníčková. Jsem dcerou Josefa Vaníčka a Anny Vaníčkové, rozené Hepnarové.

V roce 1948 byla otci přidělena třináctihektarová usedlost v obci Chlívce v okrese Broumov po odsunutých Němcích. Na tento statek byl dosazen jako národní správce. Rodiče začali soukromě hospodařit, měli pár koní, několik krav i prasat. Stal se předsedou národního výboru.

16. října 1950 byl otec zatčen a 18. května 1951 odsouzen Státním soudem za velezradu, vyzvědačství a teror na dvacet dva let odnětí svobody, propadnutí celého jmění, ztrátě čestných práv občanských.

Po zatčení otce matka se mnou a mou sestrou Annou odešla ke svým rodičům do Rtyně v Podkrkonoší, mně bylo sedmnáct měsíců a sestře jen měsíců pět.

Matčini rodiče měli hospodářství o výměře sedm hektarů polí a dva hektary lesa. V hospodářském stavení o třech místnostech bez příslušenství jsme společně žili — děda, babička, dědova sestra, maminka, její bratr Adolf, bratr Václav a my děti, tedy já Marie a sestra Anna.

Děda Adolf Hepnar soukromě hospodařil, maminka mu pomáhala v hospodářství a on na oplátku pomáhal nás vychovávat a hlavně uživit. Mamka chodila vypomáhat větším sedlákům jako služka.

V roce 1954 měla babička mozkovou příhodu. Ležela plné čtyři roky, zemřela v únoru 1958. O celou domácnost se starala matka, a tak jsme musely jako děti hodně pomáhat nejen v domácnosti, ale i na poli. Obracet seno, jednotit řepu, atd.

Po založení JZD ve Rtyni v Podkrkonoší byli děda i matka roku 1958 donuceni vstoupit do družstva, kde pracovali až do odchodu do důchodu. O výdělcích v JZD není třeba mnoho psát. Pro zajímavost uvádím výdělky podle zápočtového listu z roku 1960. Roční výdělek 12 896,03 a naturální požitek v hodnotě 1 444 korun.

Ptala jsem se matky, jestli na nás dosávala nějaké peníze z věznice. Někdy ano, jednou třeba sto padesát korun, jindy tři sta, ale většinou však nic. Po smrti otce pak už ani korunu, sirotčí ani vdovský důchod nám ani jí nebyl přiznán.

Otce, já i sestra známe pouze z návštěvy ve věznici, jednou ve Valdicích, už nevím, v kterém to bylo roce, a jednou v Leopoldově v roce 1957. Na tuto návštěvu se dobře pamatuji. Byl to pro mě zážitek, na který se nedá zapomenout. Jely jsme celou noc vlakem, ráno v pět hodin jsme byly v Leopoldově na nádraží. Z vlaku vystoupilo dosti lidí a všichni směřovali přes městečko do kopečku k věznici. Čekaly jsme na návštěvu v takovém malém domku, asi jako autobusová čekárna, namačkány s dalšími lidmi, kteří čekali také na návštěvu. Asi v devět hodin vyvolali naše jméno, přišel pro nás bachař a odvedl do návštěvní místnosti mezi valy opevnění, kde jsme prošly několika katry.

V místnosti byl uprostřed dlouhý stůl, na kterém bylo ve středu přibité na výšku prkno, dole uchycené latěmi, aby se pod ním nedalo nic podstrčit. Na každé straně stolu byla lavice. Na straně ke dveřím jsme seděli s matkou, naproti nám otec. Po jeho bocích na každé straně bachař, třetí stál u dveří. Byly jsme se sestrou úplně v šoku, nepamatuji se, co jsme říkaly, po krátké návštěvě zase dvanáctihodinová cesta domů. Další návštěva, na kterou jsme měly jet o školních prázdninách v roce 1958, se již neuskutečnila. Nejdříve byla povolena, ale pak naráz přišel telegram, ve kterém se návštěva zamítá.

Dnes vím, že to bylo z důvodu pokusu o útěk, kterého se otec zúčastnil.

O smrti našeho otce jsme byly informovány asi tímto způsobem: 30. září 1958 pro mě a sestru přišli do školy dva příslušníci SNB, naložili nás do auta a odvezli domů, tam sdělili mamce před námi, že otec zemřel. Matka se ptala, kdy a jak, řekli, že nic bližšího nevědí. Odešla poprosit sousedy, zda by jí nepůjčili peníze na cestu. Ještě ten den odjela vlakem do Leopoldova. Ráno byla ve věznici a chtěla otce vidět. Dozvěděla se jen, že utrpěl úraz při práci a na jeho následky 28. září zemřel. 29. září byl pochován na vězeňském hřbitově. Matka se domáhala, aby byl otec vykopán, bylo jí sděleno, že to předpisy nedovolují. Nic bližšího jsme se nedozvěděli. Teprve v roce 1990 jsme získali zprávu o otcově pokusu o útěk a o jeho zastřelení.

Když otec zemřel, bylo mi devět let, sestře pak osm. Navštěvovaly jsme základní devítiletou školu ve Rtyni. Jako děti jsme hodně trpěly. Psychicky i fyzicky. Často jsme měly hlad, doma se počítal každý desetník. Ve škole nám někteří učitelé dávali jasně najevo, co jsme zač. Často jsme byly napadány i našimi spolužáky. Většina dětí měla oba rodiče. Ve Rtyni byly hnědouhelné doly, a tak měla většina otců našich spolužáků nadprůměrné výdělky. My jsme měly jen to nejnutnější, ale byli i hodní lidé, kteří nám něco dali. Kolikrát jsme se se sestrou i o to obnošené oblečení praly, chtěly jsme to nosit obě. Ve škole jsme téměř kamarádky neměly.

Matčini bratři se oženili a odešli z domu, matka potom žila s námi a svým otcem. Nikdy se znovu nevdala. Byly jsme vychovávány jako věřící a pravidelně jsme jako děti chodily do kostela.

Po ukončení školy jsem směla jen na zemědělské učiliště. Vyučila jsem se v oboru zemědělec-mechanizátor. Bydlela jsem na internátě, kde jsem se měla dobře. Poprvé jsem třeba jedla banán, klobásu a mnoho jiných dobrot. Nechápala jsem, jak někteří moji spoužáci reptali nad jídlem a nad těžkou prací při praxi. Chodili jsme totiž do různých chovatelských zařízení i na pole, měli jsme výuku jízdy traktorem. Na učilišti jsem se už nesetkávala s pohrdáním. Byli jsme si více rovni.

Po vyučení jsem začala pracovat v JZD, převážně v živočišné výrobě jako ošetřovatelka skotu. Za první vydělané peníze jsem si koupila dvousedadlového pionýra, místo parády na sebe. Pamatuji se, že jsem od půlnoci stála na něj frontu, přivezli jich šest a já byla pátá. Večer, když přišla mamka z kravína, tak mě poprvé v životě seřezala, nemohla pochopit, že jsem tak sobecká. Ale mně se splnil sen. Jak jsem se o motorku starala, to nelze ani popsat.

V roce 1967 jsem se provdala za Oldřicha Ryšavého, oba jsme pracovali v JZD. V manželství se mi narodili dva synové. V roce 1970 za mnou domu přišli neznámí muži a vyptávali se mě, co vím o otci. Tenkrát jsem je odbyla, nevěřila jsem jim a nechtěla jsem, aby trpěly i moje děti. Můj první manžel se rozhodl, že už nebude pracovat v JZD. Přihlásil se jako strážný k vězeňské službě. V době, když tam nastupoval, asi ho prověřovali, vyšel v magazínu Signál článek o mém otci. V našem manželství došlo k neshodám. Rozvedli jsme se.

Po dvou letech jsem poznala svého současného manžela a v roce 1981 jsem se znovu provdala. Můj muž přijal příjmení Ryšavý, bychom se jmenovali všichni stejně. V té době jsme se přestěhovali do Malých Svatoňovic.

V roce 1979 jsem začala mít zdravotní potíže. Neléčená srdeční vada. Od ledna 1981 jsem pobírala částečný invalidní důchod, pracovala jsem pět hodin denně v textilním závodě. Po operaci srdce v roce 1983 jsem byla v plném invalidním důchodu.

Sestra se v roce 1972 provdala a odstěhovala se na Slovensko do Nitry. V manželství se jí narodily dvě dcery. Vztahy mezi námi jsou dobré, stýkáme se dle možností několikrát ročně.

Po změně režimu jsem se začala zajímat o činnost svého otce v protikomunistickém odboji. Navázala jsem styk s lidmi, o kterých jsem věděla, že byli uvězněni jako můj otec. V roce 1990 jsem byla jedna ze zakládajících členů pobočky KPV Trutnov 62. V pobočce pracuji dodnes a aktivně se zúčastňuji akcí pořádaných KPV. Spolupracuji s okolními pobočkami a snažím se působit na mládež ve školách.

Otec byl rehabilitován celkem třikrát krajským soudem v Praze. Teprve po protestu nad částkou vdovského důchodu pro mamku byl vyměřen důchod znovu, k maminčině spokojenosti. Maminka však často říká, co jsou platné peníze, když není zdravá a celý život musela moc šetřit, aby nás uživila.

V Leopoldově dne 28. září 1958 na vycházkovém dvoře u samotek, vběhl do drátů politický vězeň Josef Vaníček. Byl srážnými ze dovu nejbližších věží zákeřně zastřelen.

V den svatého Václava

Alois Hlavatý

Zástup trestaneckých šatů

chodí v kole poblíž drátů.

Svatého je Václava.

Z okna věže strážný hledí.

Podzimní den tichý, šedý,

z duše touhy vysává.

Saje touhy po svobodě.

Pohled vězně utkvěl v bodě,

pták kde letěl dálavou.

Oko klouže — k drátům dole.

Nemá nic než ruce holé,

oblohy kus nad hlavou.

Touha v šílenství se mění.

Prchá z kola — k oplocení,

letí smrti do klína.

Střelba ze dvou sampopalů!

Podťat klesá k zemi valu,

v očích světlo zhasíná.

Padl z touhy po svobodě,

zlomen jak květ v bouřné vodě,

svatého je Václava.

Na přítele, jehož brvy

rudý režim zbarvil krví,

vzpomínka jen zůstává…

Marie Ryšavá, rozená Vaníčková

Tisknuto z: www.dcery.cz