Věznice Kartouzy ve Valdicích je po silnici od Nové Paky vzdálená asi 16 km. Pěšky přes kopečky a lesy je to kratší.
Můj otec byl k výkonu trestu přidělen do Kartouz v roce 1951, v době nejhorších podmínek pro politické vězně. Dlouho trvalo, než od táty přišel první dopis.
Dopisy z vězení měly úřední formát s omezeným počtem řádků. Slova, která se místní cenzuře zdála podezřelá, byla začerněna. Političtí vězňové u sebe nesměli mít tužku ani papír. Psací potřeby dostali jen k napsání zprávy rodině v časově daném intervalu jeden, dva až tři měsíce. Ani my jsme nemohli poslat odpovědˇ, kdy jsme chtěli, a cenzoři se na ní opět vyřádili. Vězeň si dopis přečetl a musel ho odevzdat do úschovy. Ve Valdicích mu poštu vrátili při propouštění z výkonu trestu.
Vězňové dostávali za svou práci symbolický plat. Z první výplaty jim věznice strhla zálohu na rakev. Když otec po následcích výslechů opustil vězeňskou nemocnici, byl jako zahradník přidělen na práci v zahradě. Pro jeho katastrofální psychický stav to bylo uzdravující. Opět viděl přírodu, i když za vysokými zdmi. Viděl nebe, pahorkatinu s Kumburkem a lesy směrem k jeho milované Pace. Vlivem dobrých pracovních výsledků v zahradě se mu začala vracet lidská tvář. Když byl v prosinci 1953 po amnestii propuštěn na podmínečný trest z věznice, nic ho nezadrželo, aby šel rovnou čarou pěšky domů.
Po zkonfiskování veškerého našeho majetku jsme s maminkou a babičkou zůstaly bez finančních prostředků. Na první návštěvu otce do Valdic jsme jely ve dvou na kolech. Máma od dětství na kole neseděla. Jízdu trénovala v noci v parku, aby ji nikdo neviděl. Z dlouhého kopce Babáku šla pěšky. Po vedlejších silnicich přes Dřevěnici jsme nakonec bez úrazu dojely.
Krásnou starou klášterní bránou jsme vešly do jiného světa za silnými zdmi. Na mne padla úzkost prodloužená čekáním. Když nás konečně zavolali, procházely jsme chodbou kolem otevřených dveří do návštěvní místnosti. U dlouhého stolu seděli vězňové, naproti jejich návštěvy a před nimi otevřené balíčky. Jenomže my jsme v cestě pokračovaly. Později jsme se dozvěděly, že tato místnost sloužila pouze pro zloděje, vrahy a retribuční Němce. My jsme byly přivedeny do malé temné místnůstky rozdělené příčkou s hustým pletivem a podélným pultem. V mezeře mezi námi a odsouzenými, asi jeden metr široké, stáli dozorci.
Najednou zde na sebe se svými nejbližšími pokřikovali čtyři političtí vězni.Proti dvěma okénkům u stropu jsme z otce viděly jen siluetu. Ani jeho rukou za sítí jsme se nemohly dotknout. Byly jsme upozorněny, o čem smíme a nesmíme mluvit. První návštěva trvala snad 10 minut. Pro mne to byl tak hrozný zážitek, který si od 14 let do detailu pamatuji dodnes.
Věra Pavlovcová-Šourková