Mezi dvěma fotografiemi

30.6.2008 v 11:43

Na starší fotografii je mi tři a tři čtvrtě roku a vedu se s tátou podívat na Karlovo náměstí, jak se staví dům, který projektoval.Tu okachlíkovanou polikliniku. Ale tomu tenkrát nerozumím, a těším se na Ježíška, protože má přijít zítra. Ježíšek přišel, s tátou jsme si hráli na sochy — to byla moje nejoblíbenější hra. A když jsme se vyspali, přišli podivní pánové v kožených kabátech a bylo podivné ticho a táta se mnou objímal a loučil a pak s mámou a já stála jako socha a nic nechápala. Ale ti pánové se mi potom zjevovali v častých snech, věděla jsem, že jsou za dveřmi, že jim nesmím otevřít, ale dveře se vždycky nějak otevřou a pánové v kožeňácích vejdou a mají v rukách revolvery a chtějí mi udělat něco strašného, co se nedozvím, protože se probudím.

No a potom máma doma často nebyla, protože objížděla policejní útvary v západních Čechách, aby zjistila, kde táta je a co vůbec se s ním stalo. Všude jí říkali, že o něm nic nevědí a že u nich není, až v Jáchymově, když jí znova posílali jinam, uviděla estébáka v tátově kabátě. Tak jí nakonec přiznali, že je u nich, a na svou obhajobu dodali, že ten kabát on stejně už potřebovat nebude.

A pak jsem tátu uviděla až po nějaké době, na návštěvě na Borech. Vstávali jsme v noci, jeli vlakem, abychom byli nastoupené v čekárně ráno v sedm hodin. Tam se čekalo hodiny v přeplněné místnosti, až na nás přišla řada, pak jsme najednou šli chodbou a máma povídá: ´hele táta´, a tam stál ( jako socha) v řadě s jinými, dohola ostříhaný pán. No trochu se tátovi podobal. A pak mne posadili na zasklený pult jako na poště s kolečkem — dírou na mluvení a s mámou povídali o věcech, kterým jsem nerozuměla, jen jsem zírala na toho změněného tátu.

Čas šel.

Když se Tě budou lidi ptát, kde máš tátu, řekni, že je na brigádě, říkali mi.

(Jenže táta byl v kriminále, ještě se svým bratrem, také architektem a ještě dalšími, protože Rusové se chtěli beze zbytku zmocnit jáchymovských uranových dolů a naši komunističtí vládcové je nechali preventivně zatknout a ve vykonstruovaném procesu na základě vynucených přiznání odsoudit všechny, kdo by mohli věc nějak ovlivňovat. Strýc byl po válce zaměstnanec magistrátu v Jáchymově a otec pro Jáchymov projektoval, tak je vzali jedním vrzem. Strýc dostal za velezradu 22 let a táta za sabotáž 7 let. Tátu pustili po necelých pěti letech, našli mu na tlustém střevě nádor, který ale naštěstí nebyl zhoubný, ale jen novotvar po vnitřním zranění po kopancích do břicha při vyšetřování.

Strýc si odseděl 11 a půl roku, vyšel ven na amnestii v 61. roce.)

Najednou začaly z bytu mizet knihy a obrazy a tátovy věci a na oplátku známí přinášeli jiné věci. A pak zase přišli ti pánové v kožeňácích, a začali se nám hrabat ve věcech a všechno brát. Tak mi pak vysvětlili, co je to konfiskace majetku. Takže dostali spoustu oblečení, kterého se chtěli všichni naši známí už zbavit a několik metrů červené knihovny. „ A ponožky Váš manžel nenosil?“ ptali se dokonce, když žádné nemohli najít. Tak si máma vyprosila nějaké roztrhané u sousedů.

Když odešli, do knihovny se zase vrátily ty správné knihy a správné oblečení do skříně a na zdi ty známé obrazy.

Z Prahy nás naštěstí oproti jiným, nevystěhovali, ale dali nám do dvoupokojového bytu ještě dvě podnájemnice, byly to naštěstí dvě moc milé dívky z Moravy, které se stihly vdát, než se táta vrátil. V tom jednom zbylém pokoji jsme bydlely já, máma a moje prababička, která mámu vychovala. A taky tkalcovský stav a jeho příslušenství . Abychom měli z čeho žít a máma se mohla starat o dítě a babičku, stala se domácí dělnicí — tkadlenou a tkala pro Drutěvu.

No a já začala chodit do školy, ve třídě jsme byly tři děti se zavřenými tatínky, jak jsme se postupně domluvily. A dvakrát do roka mne směl táta vidět. A já jeho a Bory a Pankrác.

A každý den, kdy jsem šla ze školy po schodech domů ke dveřím bytu jsem si říkala, kéž bych zazvonila a otevřel mi táta. No a jednou jsem přišla domů a máma povídá: „Hádej, co je nového?“ a já: „Táta se vrátí!“… a ještě ten den byl doma. A pak jsme šli druhý den na procházku na nábřeží a to je ta druhá fotka.

A jak to bylo po té fotce?

Táta dostal zaměstnání jako pomocný projektant ve státním projekčním ústavu. Po prověrkách ani nemusel k lopatě, byl po nemoci a starší pán a asi se za něho přimluvili spolupracovníci. Ale protože byl celý život na volné noze, tak musel pracovat až do sedmdesáti let, aby měl nárok na důchod.

Já jsem se naštěstí narodila akorát tak, že vždycky, když jsem končila nějaký stupeň vzdělání, se najednou změnily poměry a já mohla jít jak na gymnázium, tak i na vysokou. Musela jsem do nepovinné devítky, protože z osmé třídy bych jako dítě vykořisťovatele studovat nemohla. Jak prohlásil ředitel naší základní školy. Tak se ho táta zeptal, jak by asi kádroval dítě továrníka Engelse, já se pak za rok na gymnázium dostala. Kromě toho táta nikdy neměl žádné zaměstnance.

V roce 1967požádali se strýcem a ostatními přeživšími spoluodsouzenými kolegy o obnovu procesu a byli v něm uznáni nevinnými. Tak dostali trochu peněz. Omluvu žádnou. To ještě byli naživu a v úřadech a vedoucích funkcích ti estébáci, co tátu a jeho kolegy mučením přinutili k doznáním. Oni u toho soudu samozřejmě všechno popřeli. Jenže tehdejší soudci dokonce řekli, že vědí, že se to mučení dělo, že vědí i kdo se ho a jak zúčastňoval, ale že s tím nejde nic dělat.

Táta i mé dětství ale byly poznamenány tou křivdou, která se stala. Sice o tom období ve vyšetřovací vazbě moc nemluvil, na takové zážitky se asi dobře nevzpomíná. Nejhorší ale byl jeho vlastní pocit selhání a studu, že nakonec podlehl, i když se strany všech blízkých a přátel byl ujišťován o pochopení. A ty roky, kdy byl táta jen postava, o které se vypráví, a ne tady a teď živý, ty určitě ovlivnily celý náš další vztah. Byl tak nějak opatrný.Už jsme si nikdy nehráli na sochy.

Já jsem vždycky byla hrdá, že byl takový, jaký byl, že se zbytečně neohýbal, a nikdy bych mu nevyčetla, že bych kvůli němu snad mohla nebo měla těžší osud. Vím, že některé děti svým rodičům nakonec vyčítaly, že se kvůli nim třeba nedostaly na školy. Ale ta příčina nebyla v těch rodičích, byla ve zločinném režimu, který deformoval charaktery lidí. A bohužel, dodnes to mnoho lidem není jasné.

Někteří tehdejší známí a přátelé se naší rodině začali vyhýbat, dělali, že nás nevidí, nebo přecházeli na druhou stranu ulice. Ale zase někteří noví se objevili, hlavně z kruhů rodin stejně postižených.

Ti ale zase většinou zmizeli, když se tátové vrátili. Je to divné, nebo není?

Tady chci připomenout tátova kamaráda, keramika Kutálka. Tenkrát byl v komunistické straně a napsal jim, že není možné, aby táta udělal něco špatného. Oni mu odpověděli, že strana ví, co dělá. A on jim poslal svoji legitimaci, že tedy v té straně nechce být. Že potom neměl na růžích ustláno, je asi každému jasné. I takoví byli a neměli by být zapomenuti.

Otec se jmenoval Ing.arch. Ferdinand Fencl (1901 — 1983)

V Praze červen 2008 ing.akad.arch. Daniela Fenclová

Co dodat? Čekala jsem dlouho, párkrát Dceru o příběh upomínala, výsledek mě moc potěšil. Děkuji.

Tisknuto z: www.dcery.cz