Dcery kultivují paměť národa

29.5.2012 v 15:18

Nemělo by nám utéct nic z aktivit Dcer. Každý čin, který oprašuje vzpomínky, nabádá k tomu, aby nebyly zapomenuty hrdinské činy našich předků, je chvályhodný. Už jsem na těchto webových stránkách představila editorské úsilí Olgy Bezděkové při vydání knihy o Ctiboru Bezděkovi (http://www.dcery.cz/?nid=838&lang=cz), ale měla bych pokračovat dál, protože ani editorka se nezastavila ve své činnosti. Také Jiřina Hájíčková podnícena zmínkami v další knize Olgy Bezděkové začala pátrat po svých kořenech.

Čest jejich snaze. Prosím, klikněte na titulek a čtěte dál.

Olžina pracovitost v redigování byla korunována dalšími vydáními knih Dobří vojáci padli (třetí rozšířené vydání) a Válečnými deníky (vzpomínky tety a strýce dr. Bezděkové).

A Jiřina Hájíčková mi poslala tuto zprávu:

Doplnění rodinné historie - tři muži v západním odboji:

- z maminčiny strany to byl o generaci starší po válce manžel mé sestřenice Marie Bucharové, Čestmír Novotný, velitel průzkumné čety 2. tankového praporu v bitvě u Dukerque, pocházel ze Mříčné u Jilemnice, odkud byla i moje maminka a byli přáteli, byl to velký Sokol, prvním náčelníkem Sokola čs. brigády v Anglii byl Jan Koutný (olympijský medailista z OH v Paříži 1924), po něm převzal funkci náčelníka právě Čestmír Novotný,

- z tatínkovy strany můj o generaci starší bratranec Vladimír Güttner,  četař aspirant, 1. motorota, který padl 28.10.1944 v bitvě o Dukuerque, je rodinným hrdinou,  připojuji jeho báseň, kterou napsal den před osudným dnem, kdy padl, Vladimír Güttner byl bratr primaře chirurgie v Litomyšli MUDr. Jiřího Güttnera a dnes žijícího v Hradci Králové profesora Miroslava Güttnera, ředitele SVVŠ a později gymnázia v Dobrušce,

- můj ogeneraci starší nevlastní bratranec Marcel Jílek, který absolvoval tažení v cizinecké legii Afrikou s de Gaullem a na konci války byl vojenským poradcem generála Tita v Jugoslávii.

Rozhodně zmínka o Vladimíru Güttnerovi v knize Dobří vojáci padli mne znovu poslala správným směrem. Úžasné je, že jsem se sešla včera s tetou Olgy Bezděkové, Olgou Horníčkovou — Novákovou, která se s Vladimírem jednak v Dijonu a pak v Anglii několikrát potkala. Vzpmínala na to, jaké měl krásně modré oči a jaký to byl jemný, laskavý a vlídný člověk. Paní Olga Horníčková — Nováková byla přítelkyní jeho francouzské dívky, která ho velmi milovala. Rodiče jí však provdali a  poslední dopis, který jí Vladimír napsal před svatbou a ke svatbě, jí předali až mnohem později.

Studenti z francouzského chlapeckého lycea v Dijonu s profesorem Krušinou byli častými hosty u rodičů Vlastenky a Olgy Horníčkových. Profesor Krušina je bral s sebou na výlety a návštěvy k Horníčkům. Po přesunu do Anglie všichni studenti i s panem profesorem vstoupili do čs. armády. Zajímavé by bylo vydat se po jejich stopách a osudech — byli velmi, velmi mladí.

A Jiřina pokračuje:

Vláďa Güttner: 28.říjen 

Já z křížů omšelých jsem vstal

a z hrobu navracím se zpět.

Jsem tam, kde před bitvou jsem stál.

Mrazivý den a rozeštvaný svět.

Nad dopisem kahanec mi zhas´

a přetrh´pouto poslední.Zde bratře patron pás,

k útoku trubkou znamení.

Vzhůru bratře, pojď se bít!

Chvěje se země. Oheň a dým.

Ten zákop vpředu náš musí být!

Jen vpřed je heslem jediným.

Rudé je nebe a krev se vpíjí v zem.

Žiješ můj bratře?

Dál a vpřed — mým rozkazem!

Tys raněn bratře?

Jen dál a dál.

Tam v dýmu, toť tvůj cíl.

Ty padáš bratře!

Již padl jsem, však zvítězil!

Ze sbírky „Podzimní listí“

Tuto báseň napsal Vláďa Güttner, padl  28.X.1944 u Dunkergue u průlivu La Manche  — při posledním útoku našich čs. jednotek na německé posice, které pod tlakem spojeneckých vojsk Němci vyklizovali v prudkých bojích — šlápl na minu u silnice. Mina mu utrhla nohu a vinou nedbalého ošetření ve francouzské nemocnici vykrvácel. Studoval v r. 1938 na francouzském lyceu v Dijonu a když vypukla válka, vstoupil jako osmnáctiletý do  čs. armády a odjel do Anglie. V knize Dobří vojáci padli  od Stanislava Rejthara, velitele LVA v Hradci Králové, je  uvedeno: Cituji z knihy, strana 47:

"Vlastenka mi pak vyprávěla o své "cestě kolem světa" za šestadvacet dní. Osmnáctého června opustili Cognac a jely v koloně aut do Bordeaux. I já jsem dorazil do Bordeaux, ale netušil jsem, že tam jsou také. Bordeaux se stalo útočištěm francouzské vlády. Mihl se tam prý z Mnichova i nechvalně známý ministerský předseda Daladier, ale i přítel Československa Faucher, bývalý náčelník francouzské vojenské mise u nás. Potkaly se tam také s československými vojáky z francouzské poražené armády, například se  spolužákem z Dijonu, Vladimírem Güttnerem. Nenašly místo v hospodě — jako z evangelia — přespaly tedy na náměstí, kde naši vojáci postavili pryčny na spaní. Oličce oblékli vojenské kalhoty, ostatním ženám vojenské kabáty. Chlapci drželi stráž.Poznámka pod textem na konci stránky:Později, v roce 1944, zahynul u Dunkerque v československé jednotce vyslané do Francie. Jeho jméno je uvedeno na pamětní desce v Lycée Carnot v Dijonu ve Francii, kde studoval v rámci čs. sekce. Stanislav Rejthar sháněl sestry Horníčkovy — Vlastenku (svoji pozdější manželku) a Olgu, hned po  příjezdu do Anglie. Znal se s nimi z dřívější anabáze do cizinecké legie. Jejich otec byl ve službách exilové vlády. Vyjížděli z Bordeaux."

Tisknuto z: www.dcery.cz