Vážená paní předsedkyně Konfederace,
Vážení političtí vězni,
Vysocí ústavní činitelé, pane velvyslanče,
Páni starostové,
Dámy a pánové,
Jako každoročně se na těchto místech setkáváme, abychom uctili oběti komunistické zvůle. Vzpomínáme na všechny bezdůvodně šikanované, souzené, odsouzené, vězněné a popravené. Na všechny, které chtěl minulý režim zastrašit, odstranit a zničit, protože nebyli ochotni se podvolit jeho nelidské ideologii. Popravených bylo dva a půl stovek, vězněných stovky tisíc.
To obrovské množství lidí, to byli ti, kdo skončili buď na popravišti nebo za branami věznic a pracovních táborů.
Ale tato čísla nejsou pro úplný obraz tehdejších poměrů, lépe řečeno tehdejších hrůz, plně dostačující. Před branami věznic zůstaly další stovky tisíc lidí. Byly to ženy vězněných, jejich děti a rodiče z obou stran. Jejich nejbližší příbuzní.
Na ně bylo nahlíženo jako na nepřátele státu a národa, jako na příbuzní těch nejhorších kriminálníků. Museli zvládat úsměšky, ústrky a šikany. Ženy, většinou schopné a vzdělané, nastupovaly do nejhorších dělnických profesí. Děti, většinou s výborným školním prospěchem, nesměly pokračovat v jakémkoli dalším vzdělání. Vystěhováni ze svých domovů, byli odsunuti na okraj společnosti. Naše země přišla o obrovský lidský potenciál. Dodnes je to znát.
Na jednoho vězně zůstalo před branou věznice 5, 7, někdy i více nejbližších příbuzných. Znala jsem jednu selskou rodinu, měli 5 dětí, a nejmladší syn, dnes je mu 66 roků, viděl poprvé svého tátu přes mříže kriminálu.
Nakonec ale přežili a dočkali se. Po letitých trestech se mnohdy domů vraceli úplně jiní, vlastně neznámí muži. Děti je nepoznávaly, protože táta byl přece na fotografii zavěšené na stěně a ne ten pán, který právě přišel!
Přesto přese všechno tyto rodiny většinou vydržely. Hlavně díky ženám-matkám, které se nedaly, těžce pracovaly a rvaly se o své děti.
Dnes je synům a dcerám politických vězňů 50, 60 možná i 70 let. Vloni jsme tu mohli potkat pána se dvěma vnuky. Přivedl je sem, aby děti věděly, kde má hrob jejich pradědeček.
Jak se doba 50. let v čase vzdaluje, jako by na všechny události té doby padal šedý závoj zapomnění. Těch, kteří tu dobu prožili, je čím dál tím méně. A taková zkušenost je nepřenositelná. Historici mluví sice otevřeně, ale neúčastně. Tak se z této doby stává historické období, kterému je v hodinách dějepisu věnováno 45, v lepším případě 90 minut vyučovacího času.
Je možno vůbec vysvětlit, proč se to všechno stalo? Je možné zjistit, proč Masarykův národ a národ Sokolů tak zvrtačil? A jak tomu mají dnes žáci a studenti rozumět, když hlasatelé ideologie, která to vše způsobila, mohou nejen veřejně vystupovat, ale mohou i bezostyšně a beztrestně lhát? Po Listopadu 1989 měli možnost zpytovat svědomí. Neudělali to! Znovu, třeba i v modernějším kabátě nebo pod jiným názvem, vystrkují rohy.
Stále se ozývají a říkají, jak bylo za komunistů lépe. Nebo jak bylo v posledních 25 letech jen a jenom všechno špatně.
Nejen my, ale naši představitelé z politiky, z akademické sféry, ze školství a z médií musejí jasně říkat, že je to lež. Posledních 25 let jsme byli konečně opravdu svobodni! Jak jsme tu dobu prožili, to záleželo na jednom každém z nás! Po dlouhých, těžkých 40 letech nesvobody, která na každém z nás zanechala nějakou stopu.
Proto musí každý slyšet a vědět, že za komunistů lépe nebylo! Ti nespravedlivě odsouzení, ti mrtví tady nedaleko ve společném hrobě, to dokazují.
Pro Motol 16. května 2015, pietní shromáždění
Milena Kozumplíková