Bojím se, že zapomeneme. I to málo z české kolektivní paměti, co občas přiznáváme, jedná-li se o zvěrstva totalitního režimu. Jaké dnes máme štěstí, že se nemusíme bát, že našeho otce, matku či dítě znenadání přímo před našima očima násilně odvlečou z domova, odmítaje říci nám proč, kam a na jak dlouho. Že je pak budeme moci, v lepším případě, vídat jednou za půl roku na patnáct minut v ponižující atmosféře. Bude nám chybět jejich přítomnost, láska, vzájemnost a další nádherné co se z toho rodí. Trauma bude o to silnější, o co více jsme jejich přítomnost coby děti fyzicky potřebovali. A nebudeme vědět, jak se s tím vším popasovat, se se všemi těmi pocity, které nám denně mučí duši. S hlubokým smutkem, vztekem a bezmocí z krutosti – ani ne tak nehmatatelného osudu jako krutosti druhých lidí.
Znovu si pokládám otázku, jak mohlo být všechno to nelidské příkoří druhými připuštěno. Odosobněný termín „totalitní režim“ sestával z lidí, jako jsme my. To člověk z masa a kostí v sobě nakumuloval tolik zášti a závisti, že podal křivé obvinění na souseda, kterému už roky záviděl – jeho povšechnou oblíbenost ve vsi, jeho velký statek a milující ženu. Co na tom, že ho sousedé měli rádi i díky úsilí, které vynakládal, jak upřímně se o ně zajímal a pomáhal jim. Uvědomuje si onen soused, že je ten velkorysý statek vykoupen každodenní dřinou jeho rodu po pěkných pár desítek let, že mu každý den zbývá jen málo času a sil na nejbližší, tím spíš teď, poté, co mu znovu zvedli povinné dodávky tak absurdně vysoko, že se po nocích často dlouho trápí, jak se jen o rodinu postará. Pro jiné teď ale rázem bylo vše tak snadné! Obvinění přitom mohlo být sebevíc smyšlené. Dostal za něj královsky zaplaceno a ještě se sousedovi pomstil za všechen úspěch, který kdy sám neměl.
Přijeli v oněch černých naleštěných autech, dlouhých kožených kabátech a holinách. S ničím se moc nepárali, také si najednou vybíjejí svůj pocit méněcennosti a nastřádanou závist na jeho v potu tváře budovaném domovu. Copak to, ale jeho žena, slunce jeho života, vyděšeně pláče a celá se třese – aby ne, právě schválně převrátili celou kredenc. Tolik střepů a tolik neštěstí. Neví, kde jsou děti. A nemůže se s nimi rozloučit. Odvážejí ho a odmítají jim říct cokoli víc. Ani u soudu děti neviděl a pořád si nebyl jist, je-li vlastně rád, nebo naopak. Tak rád by je ještě jednou obejmul. Řekl jim, jak je z hloubi duše miluje, ať poslouchají maminku a jsou za všech okolností čestní. Předtím, než je bude vídat přes mříž. A po pár letech v kamenolomu už vůbec. Pohled na jeho ženu by ho možná tentokrát spíš mučil. Vystěhovali ji do jednoho sdíleného pokoje kdesi v pohraničí. Vlhký pokoj, tvrdá práce v mrazu, nejistota, jak se postará o děti, jestli ho kdy bude moci znovu obejmout… až příliš nocí, kdy jí už docházely slzy a přece dál pukalo srdce – to vše si vybralo krutou daň. Jak je možné, že je druzí nechali takto trpět, že to připustili?
Čím se provinili jiní? Nasazovali vlastní život za naši vlast, byli, nebo mohli být, vážení pro své postavení a nezlomný charakter, dokázali vybudovat něco, co druzí nikoli nebo se zkrátka narodili do rodiny, která nenaplňovala znaky dělnické třídy?
Odehrávaly se zde hrůzy srovnatelné s těmi nacistickými, ale na rozdíl od nich se tu o těch totalitních jednoduše nemluví – jakkoli v sobě nesou podobně důležité poselství. Lidské vlastnosti jsou neměnné od prvopočátku našeho bytí, to pro naše vnitřní nastavení se historie opakuje. Je vůbec možné připomínat si stíny lidské duše dostatečně? Má Peter Caws pravdu v tom, že pro ignoranci absolutního zla neexistuje omluva? Je možné přespříliš se obracet do sebe a rozhodovat se, jakým vlastnostem dám v sobě jaký prostor? Ony hrůzy a bezpráví, které zničily desetitisíce lidských osudů odčinit nelze. Můžeme si každopádně každý sám v sobě zodpovědět, jak přispět tomu, aby je už žádný člověk zažívat nemusel. S láskou a úctou vzpomínám na své předky i všechny ty, kteří měli o tolik méně štěstí než my a zcela nelidsky trpěli po většinu svého života.
Lidství, to cosi nesmírně obtížně definovatelného, co ovšem, lze-li zčásti vymezit negativně, bude to lidská zkušenost nedovolující naší závisti, nenávisti, chamtivosti a dalším nízkým pudům získat v naší společnosti takový prostor, že jsou výsledně lidské životy ničeny nezměrným utrpením v celé jejich délce trvání?
Vězni 50. let často trpěli pro jejich opravdové ctnosti, ať už šlo o silnou vnitřní integritu, odvahu, odhodlání, píli a jiné osobní kvality, které, spolu s plody těchto vlastností, v někom snadno vzbudí závist či pocit méněcennosti. Pro jiné z nás mohou být hlubokou inspirací. Mohou inspirovat všechny ty, kteří přijdou po nás. Vzpomínám na všechny ty děti, kteří vyrůstaly s ukrutnou bolestí v srdci, chyběla jim láska rodičů nespravedlivě týraných ve věznicích, pracovních táborech i jinde, často umučených či popravených po zcela smyšlených procesech. Pevně věřím nejen v to, že nezapomeneme, ale i že si budeme připomínat, že k tomu, aby převládlo zlo, plně stačí, aby dobří lidé mlčeli.