Potkaly jsme se s Janou Berkovou o prázdninách letošního roku. Připravovala se konference v Olomouci a Jana slíbila účast na programu. Slib splnila v míře vrchovaté. Všichni, kdo jsme byli mezi posluchači, jsme byli Janiným příspěvkem, velmi civilním, bez technického zázemí a podpor, nadšeni. Zaujala. Naším prvořadým úkolem je zasadit se o to, aby Janiny profesionální zkušenosti byly využity i v našich školách. Dobové vánoční fotografie dokreslují příběh, který mi takto kraťoučce před vánočními svátky přibyl do schránky elektronické pošty.
Moje první vzpomínky na tátu jsou spojeny s květinami, přesně řečeno s tulipánky. Táta totiž pro mě sepsal o nich pohádku a ta byla mou nejmilejší. Často jsem vyžadovala, aby mi ji vyprávěl. Vzpomínám ráda na Vánoce s tátou. Byl to on, kdo mi ukazoval noční nebe na Štědrý večer, a když padala hvězda, říkal, že už letí Ježíšek s dárky. A pravidelně poté se rozezněl zvoneček, otevřely se dveře jídelny, kde stál uprostřed zářící strom… a pod ním dárečky!
Tyto vzácné chvíle jsem si připomínala v dobách dobrých i zlých. Jsou mým rájem, ze kterého nemohu být vyhnána.
Ke konci roku 1951 jsem tušila, že se něco nedobrého děje, bylo mi sice jen pět let, ale dítě tyto věci vycítí. Maminka často poodhrnovala záclonu a já jsem viděla, že na ulici stojí cizí auto. Táta byl neklidný a maminka plakala.
Pak přišel desátý leden 1952. Byla jsem tehdy u dědečka a babičky. Přišel telefonát od maminky; dědeček a babička byli zmateni. Řekli mi, že táta byl „povolán na vojnu“. Moc jsem tomu nerozuměla, věděla jsem jen, že je to zlé, protože všichni v rodině plakali. A… táta najednou nebyl. Bylo to hrozně smutné.
O pár dní později přišli k nám do domu dva příslušníci STB — muž a žena — a v mé přítomnosti zatkli moji maminku. Když se už chystali s ní odejít, hrozně jsem se rozbrečela a začala jsem oba estébáky kopat. Muž pravil: „My ti maminku přivedeme nazpět“. Odpověděla jsem mu, že jim nevěřím, protože mi sebrali tátu a teď mi berou mámu. Naštěstí maminku po výsleších po dvou dnech pustili. V Jihlavě tátu odsoudili, tak jako mnohé, za velezradu a špionáž na 22 let.
Pak nastalo dlouhých osm let bez něj. Při návštěvách na Vojně u Příbrami, v Jáchymově a v Leopoldově jsem byla zničena z toho, že se táty nesmím dotknout, že mu nemůžu dát pusu. Dodnes vidím jeho tichý úsměv a jeho radost z mého dobrého prospěchu ve škole.
Život v padesátých letech rozhodně radostný nebyl, zažili jsme spoustu domovních prohlídek, půlku domu nám zabavili, maminka musela těžce manuálně pracovat v továrně, kde jí lis usekl prst u ruky. Finančně podporovala své rodiče. Dědeček šel pracovat jako noční hlídač, aby mamince pomohl. V té době se o mě starala moje babička. Bylo především její zásluhou, že jsem se naučila znát krásu… především čtení a hudbu. Ač jsme měli tak málo peněz, na opery a koncerty babička se mnou chodila a vždy mi vše předem pěkně vysvětlovala. Hudba i literatura zůstaly mou láskou a útěchou dodnes.
Ve škole jsem měla učitele laskavé i zlé. Jeden mne litoval před ostatními dětmi, že je to škoda, že nebudu nikdy moci jít na střední školu, protože pocházím z „takové rodiny.“ Na druhé straně byla moje třídní učitelka, která mě obsadila do role Babičky Boženy Němcové ve školním představení. V roce 1956 na to bylo třeba hodně odvahy. Táta měl radost z fotek!Když jsem skončila obecnou školu, pomohla mi jiná učitelka, komunistka, která se zasadilo o mé přijetí na střední školu v Dejvicích, když ředitelka školy na Dlouhém Lánu mě jako dceru velezrádce odmítla.
Táta byl propuštěn na amnestii v roce 1960. Dlouho musel pracovat jako zedník, později se dostal k úřednické práci, kde mohl alespoň trochu uplatnit své právnické vzdělání. Dva roky po jeho návratu se moji rodiče rozvedli; na obou léta hrůzy zanechala stopy.
Táta se dočkal rehabilitace až v roce 1989, ta první byla zrušena v roce 1971. Absurdní…
Já jsem se v roce 1964 dostala na pražskou filozofickou fakultu, studovala jsem historii a francouzštinu. Táta moje studia pečlivě sledoval. Sám měl vynikající znalosti historie i jazyků. Rád vzpomínal, že ač studoval práva, rád chodil na filozofii poslouchat přednášky profesora historika Josefa Pekaře.
Doba relativního uvolnění režimu skončila invazí armád Varšavského paktu. Tehdy táta řekl stručně: „Sbal si kufry, to je na dalších čtyřicet let“. Zmýlil se jen v délce okupace.Odejít nebylo lehké. Tuto zem jsem opravdu milovala. Každý, kdo emigraci zažil, mi potvrdí, že to není lehký krok. Konečné rozhodnutí mi usnadnil Lubomír Štrougal. V Paříži jsem slyšela v rádiu jeho projev, na jehož konci provolal: „Ať žije Sovětský svaz!“ V ten moment jsem se definitivně rozhodla… Už nikdy — Ať žije SSSR!
Mého budoucího manžela a mne přijala laskavě Kanada. Vzali jsme se v Torontu se dvěma vzácnými svědky, přáteli mého táty, panem hrabětem a paní hraběnkou Dobrzenskymi. Kanada se nám stala druhou vlastí. Učila jsem na středních školách většinou v Torontu dějepis a francouzštinu. Táta mi psával, abych studenty dobře naučila dějiny Evropy, hlavně té střední, co což jsem se poctivě snažila.Učila jsem dějiny totalitních režimů, fašismu, nacismu i komunismu.
Se studenty jsme se každoročně účastnili konference, kde se studenti setkávali s těmi, kdo přežili holocaust. Jednou jsme měli to štěstí, že pán, který přežil Osvětim, pocházel z Československa, což jsem zjistila, až když začal mluvit o „Masarykově zlaté republice“. Pro mé studenty to byla lekce o velké lásce k této zemi a o síle lidského ducha. Jak jsem tehdy vzpomínala na tátu!Svým studentům jsem vyprávěla své osobní zážitky z doby komunismu… prostě vše, co jsem mohla, jsem svým studentům pocházejícím ze zhruba třiceti národů, předala. Bylo to vděčné posluchačstvo, dodnes vzpomínají a mluví o tom při našich shledáních.
Chtěla bych věřit, že jsem tátův odkaz vyplnila. Svědčí o tom snad citát z dopisu mé studentky, dnes profesorky na právnické fakultě v Ottavě. „Naučila jste mě přemýšlet o spravedlnosti, o kořenech příčin událostí a to, že výuka má co dělat nejen s hlavou, ale i se srdcem.“
Takže, táto, děkuju. Prostudovala jsem archívy v Praze a v Brně a vím, že ses nikdy před barbary nesklonil a zůstal jsi pevný, svůj.
Můj táta se jmenoval JUDr. Jan Mrtka (1909 — 1995)
Jana Berková