Napsala mi jedna Dcera, zatím nemám svolení její jméno citovat, ale její text je burcující:
„Měla jsem otce zavřeného 10 let, odsouzen na 20 let. Nyní mě vyburcovaly volební výsledky, a protože se nemůžu srovnat s tím, že by nám měli vládnout opět komunisti, tak jsem ochotná přispět nějakou mírou k zastavení této hrozby. Kdybych byla mladší, tak bych snad emigrovala, nemůžu pochopit, co jsme to za národ, že tak brzy zapomínáme a nalítneme na populistické sliby a lži … Jsem nesmírně znechucená politickou situací a přesto, že mi je už 75 let, nechci se smířit s dožíváním v tomto rudém pekle.“
Těším se, že nám bude vyprávět svůj příběh a že dostanu svolení ho na našich stránkách uveřejnit.
Ozvaly se mi i další. Dokonce jsem měla telefonát ze zámoří s dotazem, co se to tady proboha děje. A třeba i dále — cestou přes Kanál, když jsem se vracela z Anglie, mi přišla esemeska nabádájící mě k zamyšlení nad svým návratem do republiky.
Co na to všechno říci? Ano, je dobře o historii hovořit, je dobré se z ní poučit, resp. nedokonavě POUČOVAT SE, je vynikající šířit příběhy mezi mladými lidmi.