Když si paní H. přečetla ve Zpravodaji KPV o výzkumu psychologických
vlivů na děti politických vězňů padesátých let, nabídla mi
účast v dopise poznamenaném skepsí — koho by 
tak mohl zajímat
její příběh. Podle ní je naživu jen pár rodičů, kteří by
měli dceru v požadovaném věku. Pouze několik vdov a jejich dcer je členy
organizace a dostává zmíněný Zpravodaj. Ještě méně dcer
vězňů, z různých důvodů, bude ochotných odpovědět na moji nabídku
k účasti na studii. Byla by velmi překvapena, kdyby se ozvalo více než deset
žen.
Přesto mi chtěla sdělit, jak se ve druhé třídě bila se spolužáky, nadávajícími jejímu otci do kriminálníků a nepřátel socialismu. Když byla ona a matka nuceny odejít z domu a přestěhovat se do jiného města, odstrkování učiteli a spolužáky pokračovalo i v nové škole. To se projevilo i podřadnou prací, kterou musela matka vykonávat. Dopis uzavírá slovy: „Je asi zbytečné popisovat teror komunismu — kdo to nezažil, nebude tomu věřit.“
Paní H. nemá telefon. Její přítelkyně mi sděluje, že ji poznám podle loveckého pejska baseta, bude mě s ním čekat na zastávce, kde mám vystoupit z autobusu. Dvoupatrové rodinné domy na náměstí jsou opraveny do původní půvabné předkomunistické podoby. Je slunečný den. Stánky se zbožím zabírají většinu náměstí. Uprostřed živého ruchu a shonu autobusy přijíždějí a odjíždějí, a já bez dlouhého hledání vidím elegantně oblečenou ženu středních let s kaštanovými vlasy svázanými do uzlu a s malým štěkajícím psem na vodítku. Mávám z autobusu a ona přistupuje s plachým úsměvem.
Když mi podává ruku a vítá mě, hlas se jí chvěje. Vypadá nervózně. Jdeme spolu ani ne kilometr, bavíme se o psech a ignorujeme téma mé návštěvy, dokud nejsme u ní doma. Vede mě z klidné ulice přes hezkou přední zahrádku až do pohledného domku. Jídelna spojena s kuchyní s bílými stěnami, bílou podlahou a bílými poličkami s tradičním cibulovým nádobím vypadá velmi spořádaně, ale zároveň útulně. Není mi dovoleno zout si v tomto úzkostně čistém domě boty, byť, jak jí připomínám, tento zvyk znám z domova tady. Možná dělá v mém případě výjimku, protože nedávno navštívila Spojené státy a čeští emigranti jí řekli, že to není v Americe zvykem. Neptám se a následuji ji do kuchyně.
Jak si pamatuje z mého dopisu, v den našeho setkání 17. září by měl můj tatínek narozeniny. Bylo by mu 85 let. Nebudu mít možnost potkat jejího manžela, který pracuje jako nástrojář. Vřele mě však vítají její 86letí rodiče, a zanedlouho mi tatínek ukazuje kopie dopisů zaslaných různým institucím v devadesátých letech, domáhajících se kompenzací alespoň za některý zabavený majetek. Jak mi sděluje: „Většinou se ani nenamáhají mi odpovědět.“ Jeho maličká žena jenom odevzdaně mávne rukou a dodá: „Zapomeň na to! Vždyť víš, že se nikdo nestará. Tak jaký to má smysl?“ Její štíhlý, čilý a odhodlaný manžel nebudí dojem utíkajícího z boje o majetek své rodiny. Ještě než paní H. podává oběd, její tatínek odchází zadními dveřmi pracovat na zahradě za domem. Maminka odchází nahoru, kde mají s manželem vlastní kuchyň, ložnici a obývací pokoj s velkými rodinnými portréty zdobícími malé zdi místnosti.
Sedíme v kuchyni paní H. a já obdivuji její výzdobu. Usmívá se mému údivu a říká, že ji manžel naléhavě prosí, aby nic dalšího nekupovala. Obě se smějeme a porovnáváme své poznatky o manželích pletoucích se do výzdoby kuchyní, zatímco servíruje na cibulovém porcelánu lahodně vypadající upečené kuře a opékané brambory s kompotem. Během dlouhého výborného oběda se bavíme o její návštěvě Spojených států a Češích, které tam potkala.
Po obědě paní H. servíruje kávu a různé domácí sladkosti. Její hlas se začíná trochu třást a zmiňuje se, že si není jistá, zda uspokojí požadavky výzkumu. Ujišťuji ji, že už informace podané v jejích dopisech poskytly významnou úlohu v tomto úsilí. Navrhuji začít dětstvím a pokračovat, jako by vyprávěla svůj příběh vnoučatům.
Posouvá se v křesle, svírá v ruce kapesník a začíná svým narozením v prosinci 1941. Byly jí čtyři roky, když tatínek dostal nabídku na ředitelské místo a rodina se přestěhovala do jiného města. Tvář se jí rozjasňuje při vyprávění, jak ji tatínek jako malou učil lyžovat. Bydleli totiž pod kopcem, a jakmile napadl sníh, byli venku se sáňkami až do setmění. Milovali lyžování, oblíbenou odpočinkovou rekreaci, a vyráželi na výlety do hor, kdykoliv to jenom šlo.
Začíná mluvit o dni v roce 1949 a hlas se jí mění skoro v šepot, když popisuje, jak přijela na tříkolce (zděděné po bratranci z Prahy) jako vždy k bráně továrny čekat tatínka. Veledůležitý vrátný jí řekl: „Běž domů. Tvůj táta dneska domů nepřijde. Von nepřijde domů ani zítra. Von už nikdy domů nepřijde.“ S pláčem se otočila a pospíchala domů. Říká: „Maminka už věděla, jak se věci mají. Tatínka uvěznili a obvinili z velezrady, protože předchozí večer někdo nastražil do jeho kanceláře letáky.“ U soudu s tatínkem nebyla.
Po malé pauze povídá o domovních prohlídkách, pětinásobném zobracení domova vzhůru nohama tajnou policií. Prohlídky si spojuje se scénami z filmů o nacistech. Filmy o druhé světové válce, zobrazující zlé Němce a hrdinné Rusy, se za jejího dětství hrály velmi často. Americké filmy se nehrály, jakoby neexistovaly. Co se týče domovních prohlídek, zdály se jí horší než ty nacistické, protože „u nás dělali takový hrozný nepořádek. Nevím, co hledali. Věřili jsme, že v tatínkově pracovně někdo nastrčil protikomunistické letáky.“ Podle úzkostně čistého, hezky zařízeného pokoje, kde právě sedíme, mohu usuzovat, jaký následek měly domovní prohlídky na malou dívku.
S otcovým zmizením přišla perzekuce rodiny. Zkouším si představit pohled očima malé holčičky, která vidí maminku vytrženou ze zubařského křesla (s napolo vyvrtaným zubem) několika muži. Maminka byla odvedena k výslechu a vrátila se domů po dvanácti hodinách. Paní H. si pamatuje: „Plakaly jsme s babičkou, dokud maminku nepřivedli večer zpět.“ Pak přišel úřední pokyn pro ni i matku vystěhovat se z domu skoro během dvaceti čtyř hodin. Náhradou dostali příbytek, který popisuje slovy „zavšivený sklep v části města, která byla jak pro cikány.“
Orgány zkonfiskovaly všechen majetek kromě nábytku, protože maminka paní H. byla schopná doložit, že ještě než byla vdaná, byl její. Stejně si jej nemohly nechat, když vyklidily dům; v malém domě matčiných rodičů, kam se přestěhovaly, nebylo místo. V novém městě pokračovalo vyobcování ze společnosti coby dcery nepřítele. Vysvětluje, zdůrazňujíc slovo hrůza: „Šla jsem pokaždé do školy s obavami, jaké hrůzy mě tam čekají. Stále se ptali: ‚Jak to mohl tvůj otec udělat?‘ Pořád jej odsuzovali. Učitelky! Ano, učitelky! Říkala jsem jim: ‚Nic nevím a nechci o tom mluvit.‘ Byla jsem celá vystrašená.“
Dojmy z návštěv vězení a pracovních táborů jsou popisovány dotazovanými různě. Některé se vztahují k událostem během cesty, podobně jako si každý pamatuje vzpomínky na školní výlety do neznámých krajin. Styl popisu paní H. je naopak velmi dramatický. Bez finančních prostředků, jejich příjem se zastavil s uvězněním jediného zaměstnaného člena rodiny, a s chabou mzdou ze špatně placené práce manželky znamenala každá cesta do vězení výrazný zásah do už takhle minimálního rozpočtu rodiny.
Mimo tyto fyzické projevy byl stav podřízenosti potvrzovaný každou návštěvou. Paní H. vzpomíná na dobu, kdy poprvé dostaly povolení navštívit tatínka:
„Když jsme se tam dopravily, a na to nikdy nezapomenu, uviděla jsem neuvěřitelně ohromná železná vrata, která se otevřela a pak za námi zavřela s hrozným kovovým prásknutím. Pomyslela jsem si: ‚Už nikdy se odsud nedostaneme.‘ Všude byly ostnaté dráty a ploty. Teprve co jsme prošly asi pět takových vrat, dostaly jsme se do velké místnosti, kde čekalo asi dvacet pět lidí. Volali nějaké jména, ale ne tatínkovo. Když jsme se na něj zeptaly, řekli: ‚Von tu není. Von byl přeloženej. My vám někdy dáme vědět kam.‘ Maminka měla tak málo peněz a ta cesta byla přitom k ničemu. Po pár měsících jsme se za ním jely podívat do jiného vězeňského tábora blízko Příbrami. Po cestě jsme se večer zastavily u mé tety v Praze a pak jely dále ve dvě hodiny nočním vlakem. Dostaly jsme se do Příbrami brzy ráno a přestoupily na malý místní vlak. Chtěli ukázat občanské průkazy a mně se z toho udělalo špatně. Omlouvám se, že o tom mluvím, ale když jsem je viděla, jak po nás chtějí doklady, udělalo se mi zle a zbytek cesty jsem prozvracela na záchodě. Udělalo se mi z toho strašně zle. Mělo to na mě tak hrozný vliv.“
Tahá za svůj lněný kapesníček a hodnou chvíli mlčky pláče. Vypínám záznamník a čekám. Říká, že ji vzpomínky na ostnaté dráty, ozbrojené stráže a psy stále rozrušují. Když mluví o ponížení svého tatínka, který musel bezmocně přihlížet, jak bachař křičí na jeho ženu — protože si troufla zeptat, jestli má ve vězení nějaké ovoce — paní H. opět pláče. Jak dodává, matka oficiálně požádala o povolení nechat otci jídlo, které s sebou dovezla; žádost byla zamítnuta.
Slyšíme hlasy za dveřmi do kuchyně, paní H. se zvedá a vrací se s dcerou a vnukem; zastavili se cestou domů do sousedního města. Chvíli rozmlouváme a pak se s paní H. vracíme ke stolu a pokračujeme v rozhovoru. Teď už nemusím pobízet paní H. k dalším slovům. Při sledování této křehké ženy, pro tuto chvíli oblečenou až příliš elegantně, je těžké představit si, co ji čekalo po dokončení povinné školní docházky. Bez zaváhání pokračuje:
„Pak jsem dokončila osmou třídu. Dostala jsem nabídku dělat kotle nebo letovat. Vždycky jsem ráda šila, a tak jsem si podala přihlášku na školu pro švadleny. Poslali mi zpátky povzbuzující dopis. Prý mě přijmou, jakmile vyplním ještě jeden přiložený formulář. Tam jsem musela napsat, že je tatínek politický vězeň. Odpověděli mi, že už pro mě nemají místo.“
V době „sladkého dospívání“ zahrnovaly její zkušenosti vyloučení ze společnosti v základní škole coby dcery nepřítele státu, odmítnutí ze škol bez ohledu na školní prospěch a ztrátu zaměstnání. Jak dále vysvětluje: „Pak přišly politické prověrky všech zaměstnanců. Bylo to v roce 1956?“ (Obě se snažíme vzpomenout si na události okolo revoluce v Maďarsku). „Ředitel našeho zdravotního okrsku mi nabídl obchod: ‚Podepiš, že už nemáš nic společného se svým otcem, a můžeš tu dále pracovat. Známe lidi jako jsi ty. Musíme si na takové dávat pozor.‘“ Tatínka se nezřekla, a tak ztratila místo pomocnice zubaře.
Štěstí se na ni usmálo, když jí dovolili malovat vánoční ozdoby. Práce byla považována za manuální a podřadnou. Usmívá se při vzpomínkách na společenské podmínky v továrně. „Práci jsem milovala a měla moc ráda lidi okolo. Většina pracovníků byly starší vdovy, jejichž manželé patřili k buržoazii. Neměly nárok na žádnou penzi. Byly jsme všechny na stejné lodi, vyvrhelové společnosti.“
Paní H. se ve vzpomínkách vrací do dne, kdy se vrátil tatínek z vězení. Pamatuje si, jak všechno kvetlo a jak jej uviděla v obleku starém jedenáct let. „Podle oněch šatů,“ myslí si, „musel každý poznat, odkud se vrací.“ Moc se od něj o těch jedenácti letech strávených ve vězení nedozvěděla. Stejně jako většina dotazovaných poznamenává: „Moc o zkušenostech z vězení nemluvil.“
Čas velmi rychle uběhl a já jsem musela odejít, abych stihla poslední autobus. Podle ní autobusové nádraží Florenc, kde budu v Praze vysedat, není v noci bezpečné místo. Jsme si obě vědomy, že s demokracií se Česká republika stala křižovatkou nejen pro turisty, ale také zločince. Souhlasíme s pokračováním rozhovoru někdy později, pokud to dovolí čas. Už nevypadá nervózně a ráda by pokračovala v rozebírání pohledu na svět. Jízdní řád tomu bohužel není nakloněn.
Ve spěchu mi povídá o svém přání studovat na průmyslovce. Žádost byla zamítnuta, přestože tatínek se už vrátil z vězení domů. Tváří se provinile a skoro šeptem říká: „Všechno, co mám, je základní osmileté vzdělání a pár kurzů. Nic moc. Jsem s tím smířená, ale pořád cítím tu nespravedlnost. Prostě jsem pracovala tak jako středoškolák, ale dostávala plat jako nekvalifikovaná síla. Víte, nebylo to ani o penězích. Bylo to o prestiži a ponižování.“ Když se chystám rozloučit, začíná plakat a potichu říká:
„Snažila jsem se s tím vyrovnat, ale nejsem spokojená. Po revoluci (1989) jsme byli nadšení, ale není to tak, jak jsme čekali. Přála bych si, aby byli lidé víc poctiví a tolerantní. Nečekám už na žádné omluvy. Ale přála bych si lepší svět. Přemýšlím nad vzděláním, které jsem nesměla mít. Nemohla jsem dělat to, co jsem chtěla. Není to o materiálních věcech. Ty stejně pomíjí. Je to o nespravedlnosti, která mě vždycky vystrčila na stranu. Mám přítelkyni, dokončila zdravotní školu. Nezávidím jí, ale cítím se vedle ní podřadná. Mám málo, opravdu velmi málo blízkých přátel, kteří mi řeknou, jak nefér se se mnou celý život zacházelo. Takových není mnoho. Jenom ti, co jsou mi nejbližší. Ale moc to pomáhá. Dneska žiju pro svá vnoučata. Chci jenom mír a klid a doufám, že na sebe budou lidi slušnější.“ (17. listopadu 1999)