Z dopisu od paní P. vím, že se bojí cestovat. Těch pár kilometrů z města, kde žije, do malého městečka kousek od polských hranic, kde vyrůstala, snese pouze v autě s manželem. Popis cesty k ní domů je dokonalý. Z nádraží jedu na periférii tramvají, míjím paneláky, obytné komplexy vybudované z betonových prefabrikátů stejné depresivní šedé barvy, dědictví po socialistické architektuře zvyšující ubytovací kapacity měst.
Paní P. čeká před jedním z těchto paneláků. Ačkoliv jsou okolo i další lidé, nějak z její pózy a netrpělivého výrazu vytuším, že je to ona. Oslovuji ji a vítám se s ní. Stoupáme po schodech až do čtvrtého patra. Mezitím mi povídá o svých nervových zhrouceních. Přemýšlím, jestli oživování vzpomínek nespustí citovou reakci, která by jí mohla ublížit.
Vstupujeme do drobné vstupní haly; vyzouvám si boty a usedám v pokoji. Malá kuchyň s jídelním koutem je hned vedle, na druhém konci předsíně je zřejmě ložnice. Paní P. spěchá do kuchyně a nalévá vynikající zeleninovou polévku. Jíme v kuchyni. Vysvětluje, že všechna zelenina pochází ze zelinářství, které zdědila po rodičích. To je v jejím rodném městečku, kde tráví po odchodu do důchodu většinu času.
Paní P. sedí v křesle vedle mě a probírá se spoustou papírů. Dává mi sešitek Vzpomínání na rok 1945 v…s fotkou vojáků na tanku a lidmi zaplňujícími ulici, mávajícími na vojáky. Jak vysvětluje: “Tohle jsem napsala, abych očistila jméno svého otce. Nedožil se sametové revoluce. Umřel rok a půl předtím za podivných okolností — pořád nad tím přemýšlím. Pořád. Nejsem si jistá, ale zřejmě nezemřel přirozenou smrtí — začal totiž příliš mluvit. Byl na operaci kýly. Nic vážného. Řekl: ‚Až se vrátím z nemocnice, napíšeme, jak to opravdu bylo s revolucí v roce 1945.‘ O týden později byl mrtev. Jak byl starší a starší, vyprávěl stále víc o mužích a ženách, kteří jako on pomáhali ruským válečným zajatcům v roce 1945, a nato byli označení v padesátých letech za zrádce. Začal popisovat, jak pak byli mučeni ve Valdicích a Hradci Králové. To všechno vyprávěl ještě za komunistů. Mohl za to jít zpátky do vězení.“
Děkuji paní P. za sešitek a prosím o autogram. Zároveň se snažím ujistit, zda vzpomínání na minulost pro ni není příliš stresující.Ubezpečuje mne o opaku: „Nevadí mi mluvit o hrůzách padesátých let, chci, aby o nich lidé věděli. Jsem paměť mladých lidí. Cítím se lépe, když o nich mohu mluvit a dostat to ze sebe. Jednou mi přítelkyně řekla: ‚Proč toho nenecháš. Nikoho to nezajímá.‘Hodně se mě dotkla. Od ní bych něco takového nečekala. Lidé jsou z dnešní politiky znechucení. Američané si neumí představit, jaké to zde opravdu bylo; měli by to vědět.“
Po tomto úvodu vypráví o dětství během druhé světové války, kdy otec místním lidem úspěšně prodával zeleninu a květiny. Žili a pracovali tu i Němci, protože textilky zajišťovaly válečné úkoly. České děti si hrály s německými. Paní P. objasňuje: „Mezi Čechy a Němci nepanovalo nějaké zvláštní nepřátelství. Každý věděl, kdo je udavač. Možná jich bylo více mezi Čechy než Němci, ale život šel dál. Každý byl trochu hladový a semtam něco ukradl. Mamka chovala králíky a husy. Jednou je někdo všechny ukradl.“
Konec druhé světové války a dopad na životy lidí v tomto malém městě zabírá velkou část rozhovoru. Její názor na politiku v poválečné době je vyjádřen jednoduchým konstatováním: „Kvůli našim blbým lidem — ano, musím říct ‚blbým‘ lidem, kteří volili komunisty, to tak dopadlo. Samozřejmě, tak to diktovala Moskva.“
Zatýkání a veřejné procesy zde začaly rokem 1949. Podle ní byl její otec vybrán, protože přistihl tři komunisty, jak kradou německý majetek, který měli původně hlídat. Pomsta soudruhů zahrnovala zápis otce na listinu lidí označených k uvěznění, téměř rok vyslýchání a kruté tresty. Byl obviněn jako diverzant. „Matka téměř zemřela, vypadala jako připravená pro hrobníka. Dávky, které musela z pole odvádět, byly tak velké, že je nemohla nikdy splnit. Dostávala velmi málo peněz, moje babička ještě o polovinu méně a já byla nezletilá.“
Po vyprávění o způsobech, kterými komunisté pronásledovali maminku a babičku během tatínkova uvěznění, bez jakéhokoli úvodu říká: „Samozřejmě, nepřijali mě na jedenáctiletku. Byla jsem dcera politického vězně. Jeden z mých strýců byl členem místního komunistického výboru a postaral se, abych nemohla dále studovat. Měla jsem samé jedničky kromě dvojky za občanskou nauku. Náš ředitel se mi bál jedničku dát. Dostala jsem práci krmičky kuřat v JZD. Bylo tu ale pár výborných učitelů a ti stáli při mně. Zvláště paní učitelka Krátká a profesor Říha. Toho přeřadili ze střední školy na základní, odmítl se totiž vzdát návštěv v kostele.“
Díky takovým učitelům se dostala alespoň do učení v jedné továrně. Její otec byl stále ve vězení; maminka ji doprovázela při přijímání nových učňů. Maminka paní P. vzlykala, když slyšela vítat ředitele továrny nové učně slovy: „A teď uvidíme, jestli ty rozmazlené děti se samými jedničkami umí vzít za práci.“ Narozdíl od své maminky necítila smutek: „Bylo mi to úplně jedno. Když už jsem nemohla studovat historii nebo biologii nebo se stát učitelkou, byla jsem ráda i tady. Bylo to pořád lepší než krmit kuřata.“
Během učení jí pomohli další učitelé a dostala se na večerní průmyslovku, typ studia vyhrazený pro odpad společnosti. Denní studium bylo symbolem sociálního statusu. Její strýc — závistivý komunista, už nebyl členem výboru a ona se stala řádným studentem a odmaturovala. Paní P. připouští, že ji studium příliš nebavilo, ale nakonec jí přišlo vhod. Alespoň jeden sen se jí vyplnil; stala se učitelkou v továrně, kde nastoupila do učení. Dodává: “Mohl se tam učit kdokoliv, nepotřeboval střední školu. Opět mi pomohli učitelé i školní inspektor a mohla jsem učit.“
Její láska ke sportu ji dovedla k přípravám studentů na spartakiádu. Tento komunistický svátek nahradil dřívější sokolské slety. Školáci i dospělí nacvičovali v celé zemi různé sestavy vyjadřující elán a lásku k socialistické vlasti. Paní P. spotřebovala veškeré síly k úspěšnému nacvičení se svěřenci, i když, jak vzpomíná: „Měla jsem už psychické problémy na průmyslovce. Během spartakiády jsem zkolabovala. Maminka si musela vzít dovolenou, tatínek už byl sice zpátky z vězení, ale měl podřadnou práci a k tomu jsme se starali o babičku. Taktak jsme se uživili.“
Paní P. s rozrušením vypráví o pomoci, které se jí dostalo, než se uzdravila: „Jak vidíte, nemůžu si stěžovat. Kromě několika komunistů, kteří nám všem ničili zdraví a život, si na lidi nemůžu stěžovat. Byli na mě hodní. Věděli, že jsem nevinnou obětí, a možná proto se ke mně tak hezky chovali… stavím na lidských vztazích, ne materiálních věcech. O ty můžete v okamžiku přijít; stačí, aby se vrátili komunisti. Co se však počítá, jsou vztahy mezi lidmi; v tomto jsem měla štěstí. Hlavní je najít někoho, kdo věří tomu, co povídáte, nebo alespoň neubližuje. Když už člověk nemůže pomoci, je přitlačen ke zdi, ať alespoň neškodí. To se mi libí.”
Loučíme se na tramvajové zastávce před domem paní P. Nabízí uspořádání setkání s dalšími účastnicemi, myslí si, že by bylo přínosem popovídat si mezi sebou.