K prvnímu svému rozhovoru po příletu do 
Prahy jsem se sešla s paní M. Žije nedaleko autobusového nádraží, ve čtvrti plné protikladů. V nočních hodinách kolem nádraží chodit neradno a naopak nový hotel, který se donedávna jmenoval podle krásného atria a teď patří do své cti dbalého hotelového řetězce Hilton, zalidňuje tuto čtvrť ne právě nejchudšími klienty z „byznysu“ a nejen jimi. Přítelkyně paní M. zastává v hotelu důležitou funkci a pozvala nás na kávu. Ejhle, jak je Praha malá! Známe se.
Když se paní M. zmíní, že je před nadcházejícím povídáním nervózní, přiznám se jí, že já také, protože toto interview s ní je první v řadě, které chystám uskutečnit se ženami, které se nabídly se mnou spolupracovat. Káva nám pomáhá rozlámat bariéru ostychu. A budeme moci začít. Loučíme se s naší společnou známou z hotelu a za krátko usedáme v bytě paní M. Připravuji magnetofon a začínáme. Paní M. by dala přednost mým otázkám. Navrhuji tedy, aby začala vyprávěním o svém dětství. Je deset dopoledne.
Pani M. si vybavuje, jak ji otec nosil jako malou na ramenou při procházkách u Vltavy. Byl zatčen, když jí byly čtyři roky. Pani M. nebyla při jeho zatčení: „Vlastně jsem přišla na to, že je otec ve vězení, když jsem zaslechla maminku a babičku dohadovat se o tom, zdali mi TO mají říct nebo ne. Ptala jsem se, kde je táta, samozřejmě, ale mi maminka neřekla: Tvůj otec je odsouzený na 12 let. Jenom mi nějak vysvětlila, že s námi doma nebude a zakázala mi o tom kdekoliv mluvit. Později mi doma řekli, že otec byl zapojený ve skupině, která chtěla zvrátit poúnorový režim, a ukrývaná zbraň mu vynesla vysoký trest. Maminka říkala, že nevěděla po vyneseni rozsudku, jestli se má smát nebo plakat.“
To už pani M. nepotřebuje žádné povzbuzování. Nemluví hlasitě, někdy udělá pauzu a dívá se na stěnu před sebou. Když jí bylo šest, museli se vystěhovat z krásného bytu s vyhlídkou do parku do rozděleného bytu. Tam v jedné půlce byla ona s maminkou , matčini rodiče a jejich syn, v druhé pak bydlela vdova s vnučkou, která si brala na přilepšení podnájemníky na byt. Neměli jsme kuchyň, vařili jsme v koupelně a v druhé části se myli. Záchod byl společný. Vzpomíná si, jak už do nového bytu nečekaně přišli dva muži zabavit tátovy věci. Když se pak s babičkou dívaly z okna, viděly, jak si estébáci na korbě náklaďáku zkoušejí tátovo oblečení. Otcovi rodiče se nejen museli odstěhovat z hezkého bytu do bytu horšího, ale pak pryč z Prahy. Pro rodilé Pražany trest nevětší, stěhování do pohraničí. Ale ani tam jim bolševik nedal pokoj, protože je ještě znovu a znovu přestěhovával. Dědeček umřel a babička tam nemocná, doživořila.
Pani M. začala chodit do základní školy už v novém domově. Tam si našla nové kamarády. Nebylo daleko k obchodnímu domu a k jeho pojízdným schodům, ani na ostrov k zimnímu stadiónu a koupat se dalo v řece. Tam všude trávili společně spoustu času. Ve třetí třídě vstoupili spolužáci do Pionýra. Jí to maminka nedovolila. Směje se při vzpomínání: „Teprve, když maminka viděla, jak jsem odstrčená, tak kapitulovala. Byla jsem s těmi největšími zlobidly a s těmi pětkaři ošátkována za trest o rok později.“ 
„Neměla jsem pocit, že otce postrádám, protože jsem ho neznala. Matkou a prarodiči jsem byla milována a můj život mi připadal normální.“ Co bylo nestandardní, byly návštěvy otce ve vězení. Poprvé to bylo v Jáchymově, než začala chodit do školy. „Pamatuji si, že to bylo v zimě, když jsme čekali s maminkou a dalšími lidmi před nějakým dlouhým srubem. Pak přivezli vězně a někde tam, říkala matka, že je můj otec. Vešly jsme do budovy za vězni a maminka mě podala přes přepážku mému tátovi. Byl to pro mne cizí člověk. Posadil si mě na klín a já se moc styděla. Museli jsme si na sebe zvykat. Další návštěva, asi za dva roky, byla na Borech. Pamatuji si, že to bylo hrozně pochmurné místo. Vedli nás velkou chodbou přes několikeré zamřížované brány a stále odmykali a zamykali dveře. Můj táta byl po operaci prasklého slepého střeva, máma říkala, že utekl hrobníkovi z lopaty. Když se babička zeptala táty na zdraví, bachař ji okřikl, že nemá klást nevhodné otázky, jinak přeruší návštěvu. Babička, otcova matka se mimoděk slzách zeptala znovu a bachař ukončil návštěvu a vykázal nás. Babička i maminka plakaly a já jsem jen vyděšeně koukala, jak se rodiče pokoušejí prsty dotknout jeden druhého přes hustou síť v okýnku v návštěvní přepážce.
Ještě později byl táta na Mírově. Cesta byla složitá, vlakem, pak autobusem, pak jsme přespaly v malém městě v hotýlku a druhý den jsme teprve autobusem dojeli do Mírova. Nechali nás dlouho čekat před branou, neměla jsem v únoru zimní boty, a tak jsem si hřála nohy u mámy pod kabátem. Byli tam i lidé, kteří přijeli na návštěvu, dlouho čekali, aby jim nesmyslně řekli, že se jejich návštěva nekoná. Vzpomínám si, jak jsme obsah jednoho balíčku určeného pro syna ve vězení jedli s jeho otcem v místní hospodě, protože pro údajně špatné chování vězněného nedovolili ani návštěvu ani předat balíček.“ Nedávno se zastavila v onom malém hotýlku. Diví se, jak se vzpomínky vracejí. Směje se, když vypráví: „Vím, že v hotelu byla zima a nadbytek štěnic. Abychom se ohřály, srazily jsme postele k sobě a tulily se jedna k druhé.“ Dědeček, tatínkův otec nikdy svého syna ve vězeni nenavštívil. Snad, že by to nezvládl, snad se na syna hněval, do jaké situace rodinu dostal. Paní M. si nevzpomíná, že by otce zatracovali za jeho postoj, spíš doufali, že nás Američané osvobodí nebo, že budou svobodné volby.
Tatínek se nečekaně vrátil domů po sedmi letech, když pani M. bylo dvanáct. Na chvíli přestane mluvit, a pak s povzdechem pokračuje: „Absolutně jsme nebyli připraveni na jeho návrat. Matka ho moc milovala, byla štěstím bez sebe, že se vrátil. Pro mne byl cizí, nevěděla jsem, jak se k němu chovat. Musela jsem si zvykat. Byl vystrašený ze všeho, že se musí hlásit na úřadě, že nemá peníze, že musí vrátit půjčené šaty na Mírov. Na pracovním úřadě pro něj byly jen doly nebo slévárna. Vybral si doly, říkal, že to tam zná. Jezdil na Kladno, pracoval na směny. V přeplněném bytě se nedalo po noční spát. A taky chtěl všechno zmeškané dohnat. Hodně peněz spotřebovalo jeho oblečení, chtěl auto a vlastní byt. Nic nešlo snadno, realita byla jiná než sny. S maminkou se často dohadovali.
Pani M. má dojem, že rodiče jejích spolužáků věděli, ze její otec je bývalý politický vězeň. Dobře se učila a měla v plánu pokračovat na jedenáctiletce a pak jit na vysokou školu. Všechno bylo jinak.„Z osmé třídy jsem byla bez zkoušek přijata na jedenáctiletku. Jenže na školy byly přesné kvóty. Ředitelka školy si zavolala rodiče a řekla jim, že matka mé kamarádky si stěžovala, že dcera politického vězně půjde studovat a její dítě, i když se hůř učí, ne. Přitom oba jsou v KSČ, otec navíc mistr v ČKD je příslušník lidových milicí a ona sama pracuje v Svazu přátel Sovětského svazu. Ředitelka vyhrožovala mým rodičům, aby netrvali na mých studiích, že to požene na vyšší místa. (Samozřejmě se bála o sebe).Navrhla učební obor, jenže ty všechny už byly obsazené. Zbyla na mě servírka, což byl tehdy dost opovrhovaný obor. Po dvou letech učení mě doporučili na střední hotelovou školu. Takže maturitu mám. Maminka přišla z kádrových důvodů o zaměstnání, když byl táta ve vězení.
Postupem času mi začal táta vyprávět zážitky z vězení. Vzpomínal, kolik bylo vězněno vzdělaných lidí, co všechno se od nich naučil a vážil si těch charakterních. Ptala jsem se ho, proč neutekl. Říkal, že se málokomu podařilo utéci. A ti, kdo utíkali, byli buď zastřeleni nebo dostali další roky navíc. Jeho nejhorší zážitek byl, vidět pochytané a zraněné vězně ležet uprostřed lágru s těmi zastřelenými mrtvými. Aby bachaři zastrašili další vězně a našli ty, kteří by snad o útěku věděli, nechali ostatní pochodovat celou noc kolem těch zraněných, kteří potřebovali pomoc. Nikdo nesměl smeknout čepici k uctění těch mrtvých ani pomoci zraněným. Lidský život tam neměl žádnou cenu.“
Pani M. mluví o životních hodnotách, o manželství, o dětech. Když dospěla, rodiče se rozvedli, nepodařilo se jim obnovit po dlouhém odloučeni svůj vztah.
Pani M. říká, že chtěla za manžela dělníka, jako by ho to společenské zařazení předurčovalo být solidním. Měla zkreslený pocit, má-li někdo vzdělání, je oportunista. S manželem neměli kde bydlet, rozhodli se pracovat na venkově v různých restauracích.
Po sametové revoluci se pani M. setkala s přáteli z mládí, kteří emigrovali, byla překvapena a obdivovala jejich vystupováni, rozhled a vzdělání. Mrzelo ji, co všechno sama zmeškala.
Její rodiče se pádu komunismu nedožili. To je jí moc líto. Začala chodit mezi bývalé politické vězně do KPV. Je jí mezi nimi dobře. Má dojem, že většina společnosti nemá snahu pochopit, co se u nás v 50. letech odehrálo, jaké hodnoty komunistický režim zničil.
V roce 2024 nahrál Český rozhlas Plzeň rozhovor s Jarkou Matouškovou.
O příběhu se můžete dozvědět více v pořadu České televize.
