Přijíždíme a kostelní zvony na náměstí právě odbíjejí poledne. Je neděle, teplý deštivý den. Při hledání domu paní J. se znakem lékárny se přenáším v duchu do světa popisovaného ve starých románech. Představuji si tatínka paní J., jak po ránu před více než půlstoletím otevírá dveře své lékárny na náměstí mnohem dříve, než jeho kariéra lékárníka začala pohoršovat nový komunistický řád. Za těch časů si jej většina lidí vážila. Tehdy byl roven městskému knězi, starostovi nebo řediteli školy.
Když přicházím k domu s lékárnou v přízemí a obytnou částí nad ní, vidím před ním ženu středního věku, připomínající učitelku dívčí školy z jiného století. Je to slečna S. Vítá mě a říká, že dům patří její sestře. V podstatě je to rodinný dům zděděný po předcích.
Paní J. sbíhá po schodech a pak společně vcházíme do domu.
V elegantním, starosvětském pokoji se cítím příjemně. Pijeme tureckou kávu
a já si prohlížím přichystané rodinné fotografie. Nálada je právě taková,
jakou si člověk představuje při návštěvě přátel v deštivém nedělním odpoledni… Pocit
útulnosti mizí, jakmile si vzpomenu, co se zrovna v tomto pokoji stalo před téměř půl
stoletím.
Slečně S. bylo třináct a její sestře devět, když byl jejich tatínek posledního července roku 1951 zatčen. Slečna S. si pamatuje, že se právě vrátila z letního tábora a během večeře povídala otci, horlivému hudebníkovi, o nové písničce. Protože už byl pozdní večer, tatínek navrhl, aby si ji zazpívali až další den. Říká se smutkem v hlase: „Zazpívali jsme si ji o devět let později, zatkli jej v pět ráno.“ Výslech trval více než rok. Obvinění ze špionáže pro cizí mocnosti vedlo ke dvanáctiletému vězení. Nikdy mu nic nedokázali, i když ho vyslýchali hrozným způsobem. „Táta o tom nikdy nemluvil. Teprve když zemřel, zjistili jsme to z jeho dokumentů. Muselo to být hrozné.“
Slečně S. bylo v době soudního přelíčení čtrnáct. Ani ona, ani její sestra nebo bratr se soudu neúčastnili. Nějak si ale uvědomuje, že táta opakoval, co mu vyšetřovatelé nařídili. Zdůrazňuje: „Táta měl hrozně rád naše město. Byl to veliký patriot. Dneska se to slovo moc nenosí. Vím, že tátův přítel nám nabízel pomoc — emigraci do Ameriky, ale táta odmítl. Když se vrátil z vězení, zeptali jsme se ho, jestli by odešel, kdyby věděl, co se s ním stane. Znovu řekl ne, i když věděl, jak to tady bylo těžké.
Maminku popisuje jako velmi citlivou ženu, která se musela o tři děti starat bez jakékoliv podpory. Také se musela postarat o tátovy rodiče. Obdivovala ji. Maminka získala práci úřednice u přepážky až po půl roce po tatínkově zatčení.
Slečna S. žije ve městě od svého narození v roce 1938, nepamatuje si žádnou ostrakizaci od dětí v rodném městě. Dokonce i učitelé se k ní chovali hezky, kromě jednoho. Vzpomíná: “Každý rok, když se nás ve škole ptali, čím jsou naši rodiče, jsem říkala, že mamka pracuje ve spořitelně, a o taťkovi jsem se nezmiňovala. Každý učitel věděl, že je ve vězení. Tento jediný se mě posměšně zeptal na otce. Šeptla jsem: ‚Je ve vězení‘. A on na to sarkasticky: ‚Jo tak!‘ Rozbrečela jsem se a nikdy na to nezapomenu. Můj bratr má jiné zkušenosti. Den po uvěznění tatínka zavolal na kamaráda, jestli si nechce zahrát tenis. Každý den v létě spolu hráli. Jeho matka přišla ke dveřím a řekla bratrovi, ať už k nim nechodí, aby její syn neměl problémy.
Slečna S. načíná téma ironických vztahů v rodině. Její spolužačka, dcera vysoce postaveného komunisty, pustila ve škole drb o otci slečny S. Podle něj byl uvězněn za přechovávání vysílačky, což bylo v té době trestné. I po padesáti letech mě slečna S. ujišťuje, že to není pravda, a ani ve vyšetřovacím spise o tom není zmínka. Jak mi řekla později její sestra, bratr se právě s touto spolužačkou později oženil. Matka se nechtěla svatby zúčastnit, ale nakonec ustoupila na naléhání svého manžela.
Návštěvy tatínka slečny S. byly celkem ucházející, dokud jej nepřemístili do uranových dolů v Příbrami. Předtím seděli v místnosti, mezi nimi byl řetěz a vedle tatínka seděla stráž. Povídali si a mezitím její mladší sestra proklouzla pod řetězem a tajně dala otci do šatů bonbón. Návštěvy v Příbrami byly ze všech nejhorší: “Byli jsme v domku uprostřed velkého pole. Uvnitř byla zeď s malými zamřížovanými okny. Myslím, že ta okna byla i zasklená a neslyšeli jsme se navzájem. Byli jsme rádi, že se vůbec vidíme. Jedno z těch okýnek bylo bez skla a bez mříží. Na konci návštěvy jsme se vzali u toho okna za ruce. Bylo to hrozné, trvalo nám tři dny se tam dostat. A stálo to spoustu peněz. Mamka vždycky musela něco prodat, aby zaplatila cestu. Pokaždé, když povolili otci návštěvu, někdo z nás tam jel. Ale bylo to strašné — abychom s ním mohli deset minut mluvit, museli jsme tři dny cestovat.”
Její dětská touha stát se lékárnici, od doby co začala pomáhat v rodinném podniku, se nenaplnila. Mluví o dopise, který dostala jako dospívající od správních orgánů, kde se psalo, že jako dcera městské buržoazie není hodna studovat. „Myslím, že byla chyba nesnažit se o to ještě jednou později. Začala jsem tehdy pracovat. Možná kdybych opustila naše město a zkusila přijímací zkoušky úplně jiné školy, mohlo být všechno jinak. Jenže jsem to neudělala. Jsem jako můj taťka. Nikdy jsem nechtěla rodné město opustit.“
Kromě povolání lékárníka chtěla být i učitelkou. Se slzami v očích po chvilce tiše pokračuje: “Musím to říct. Nějak jsem ztratila sebevědomí. Byla jsem jedna z nejlepších ve třídě. Ale když zavřeli taťku, cítila jsem se hrozně a taky jsem často plakala. Úplně jsem si přestala věřit.”
Má spousty přátel, kteří neměli rodiče ve vězení, ale
také jim nebylo komunisty dovoleno studovat podle přání. Důvody byly různé: tatínek jednoho vlastnil
obchod a tatínek dalšího byl prvorepublikovým policistou. Slečna S. je smířená s osudem,
který jí život uchystal. S jásotem přivítala pád komunismu v roce 1989. Nyní,
však připouští: “Jsme trochu zklamáni ze současného vývoje. Vůdce místních
komunistů je syn člověka, který vyslýchal tatínka. Trápí nás, že nebyl potrestán
a není ani možné dostat ho k soudu. Nechceme, aby šel do vězení. Je dneska příliš
starý. Všechno, co chceme, je veřejně přiznat, že týral lidi. Pochopitelně nepůjde do vězení; je mu
dnes osmdesát pět. Ale měl by být uznán vinným morálně.”
Před pauzou, než přijde její sestra do obývacího pokoje, slečna S. nadšeně souhlasí s nápadem setkat se s ostatními dotazovanými. Tahle touha je poháněna nadějí, že potká duchovní sestry a probere s nimi jejich dojmy a zkušenosti. Kromě několika přátel není nikdo, komu by mohla vykládat o minulosti. Rodinou je pro ni sestra a její rodina. Říká: „Nikdo o tom dneska nechce slyšet. Je jiný životní styl. Každý chce peníze a nezajímá jej minulost. Hodně mě to trápí.“
Slečna S. odchází a paní J. a já si sedáme ke stolu v rohu obývacího pokoje. Z dovolené v zahraničí přijela hezky opálená. Je vysoká a štíhlá, kaštanové vlasy má ostříhané podle módy. Dělá dojem spokojené se svým životem. Celkem bez pobízení začíná: “Žila jsem v tomto domě od narození. Měli jsme krásné dětství. Byla jsem tatínkův mazlíček. Bylo pro mne těžké smířit se s jeho uvězněním a nikdy se mi to nepovedlo.
Místnost, kde jsme se potkaly, byla otcovým pokojem. Paní J. si pamatuje, jak se v den zatčení probudila a přišla sem jako každé ráno. Byl tady strašný nepořádek. Matka stála čelem ke zdi. Tatínka odvezli brzy ráno. Příslušník státní bezpečnosti, když viděl malé dítě, dovolil matce jít do kuchyně udělat snídani. Paní J. si nepamatuje, jestli ji tehdy snědla, ale zato se jí jasně vybavuje, jak utíká dolů po schodech kolem muže se samopalem. Zůstala v zahradě, ležela se svým psem v trávě a dlouho plakala. Nevěděla, co se kolem ní děje. V poledne přišel děda a vzal děti na oběd.
Považuje se za citlivého člověka, pro kterého bylo zatčení tatínka přelomem ukončujícím bezstarostné dětství. Bylo jí tehdy devět let. Myslí si: „Lidé si na mne ukazovali. Cítila jsem to. Šla jsem za přítelkyní, kterou jsem předtím pravidelně navštěvovala. Její matka ji pokárala se slovy ‚Řekla jsem ti přece, aby´s ji k nám nezvala.‘ Už jsem k ní nikdy nezašla.“
Tatínka uvěznili v době letních prázdnin a bratr už potom nemohl dále studovat na střední škole.
Paní J. mluví stejně obdivně o matce jako její sestra. Podle ní trpěla nejvíce, protože ztratila po uvěznění tatínka veškeré zázemí. Rodině pomáhali prarodiče, než sami ztratili všechny úspory během tzv. měnové reformy v roce 1953. Dřívější zaměstnanci a sloužící, stejně jako sousedé, jim nabízeli vejce nebo maso. Nakonec matka prodala perský koberec, aby měla peníze na jídlo.
I když podle paní J. o tom nikdy její matka nemluvila, byla vyslýchána tajnou policií v místnosti celé od krve, vyhrožovali jí uvězněním a umístěním dětí v dětském domově. Zdůrazňuje: „Nechtěla z nás udělat sirotky, ale nemyslím, že by se jim tehdy k jakémukoliv obvinění přiznala. Nikdy jsme o tom nenašli záznamy. Jediná práce, jakou mohla získat, byla v kravíně. Jedna soudružka, zřejmě docela soudná, řekla ostatním soudruhům: ‚To ji chcete zabít? Má přece tři děti. Bude v naší kanceláři a dáme na ni pozor.‘“
Paní J. začíná s pláčem povídat o návštěvách tatínka ve vězení. Pamatuje si jeho ostříhané vlasy, sebe jak se plazí pod řetězem, aby jej objala. Podle ní: „Jsme spolu myslím příliš nemluvili. Je těžké na to myslet. Vím, že v době, kdy jsem jej viděla prvně ve vězeňské uniformě, byl odsouzen na dvanáct let. V roce 1990 jsme se dozvěděli z dokumentů, že na samotku.“
S hrůzou vypráví o utrpeních, které její tatínek musel snést během výslechů, a připouští, jak bylo strašné o nich slyšet a přitom je zároveň chtěla poslouchat. Takto si je vybavuje: “Mluvil o tom jen v útržcích. Rozčilovalo ho to. Jak jej bili, jak si rozbil hlavu, když spadl na radiátor, jak musel pochodovat dny a noci na samotce. Bez usednutí, bez přestávky. Jak mu opuchly nohy. Jak se zřejmě něco přihodilo; donutili ho klečet na stoličce a bili ho přes chodidla. Pak ho nechali neustále pochodovat. Nohy se mu zanítily. Po cestě do vězeňské nemocnice mu nelidsky řekli: ‚Tvoje žena už na tebe nečeká. Chce se s tebou rozvést, protože se domů už nikdy nevrátíš.”
Nakonec se jejich tatínek vrátil ke své rodině. Poprvé se odvážil do města, když sestra paní J. cvičila na spartakiádě a prosila jej, aby přišel. Cestou jej někteří lidé ignorovali a jiní opatrně zdravili. Když došel na stadion, potkal skupinu cikánů. Všimli si jej a obklopili se slovy: „Pan doktor, ani nevíte, jak moc jsme se modlili, abyste se nám vrátil!“
Jako vdaná žena si je paní J. jistá, že otcův návrat po devíti letech nepřítomnosti byl pro maminku dost obtížný. Neznal cenu peněz, nevěděl, jak těžké časy jsme prožili, všechno to ponížení, jak mamce doporučovali rozvést se. Neudělala to. Myslel si, že všechno bude jako před uvězněním. Ale to nebylo možné. Nabídli mu práci manuálního dělníka, ale on se chtěl vrátit ke své profesi. Její tatínek se nedožil pádu komunismu, ale matka ano. S důrazem říká: „Hodně o taťkovi mluvíme s našimi dětmi. Mladší dceru to zajímá více než tu starší.“
Paní J. je nejvíce znepokojená amorálností ve společnosti. Myslí si, že ekonomika není všechno. Morálka je podle ní stejně důležitá. Vypořádání s bývalými komunisty mělo být tvrdší. Když slyší své vrstevníky říkat, že za komunistů nám bylo líp, připomíná jim, co všechno mají a mohou dnes a co neměli a nemohli dříve. Je vděčná osudu alespoň za diplom vychovatelky, i když architektura by ji zajímala mnohem víc. “Ráda bych se potkala s dalšími dcerami politických vězňů. Mohli bychom si promluvit o zkušenostech z oněch dob. Bylo by dobré se navzájem poznat. Můžeme se zamyslet, jak seznámit mladou generaci s padesátými lety. Je důležité zajistit, aby tyto časy neupadly v zapomnění.”