Tento rozhovor se odehrává v jedné z nejproslulejších pražských kaváren. Z velkých oken je dech beroucí vyhlídka na řeku Vltavu, na Pražský hrad, na jedno z nejfotografovanějších, protože nejfotogeničtějších míst Prahy. Pohádka nebo magie?
Magie nebo pohádka? Vyberte si. Pohled na Hradčany, s řekou a mostem, se staletými sochami, přispívá mimořádně k popularitě české metropole. Turisté považují Prahu za jedno z nejkrásnějších měst.Představme také kavárnu Slavii. Její věhlas je dán nejen blízkostí Národního divadla, ale její historií, zejména z českého veřejného života předkomunistické éry. Malé mramorové stolky s přetékajícími popelníky zlákaly v tuto chvíli mnohého kolemjdoucího na kávu a cigaretu, nebo jen tak k zabavení se čtením novin.
S paní D. jsme našly místo daleko od stolků pod okny, kde to šumí hovorem rozprávějících turistů. Připomněla se mi doba mládí, kdy se za bolševika každý ohlédl. Slyšet cizí řeč bylo velmi neobvyklé. V těchto místech slyšet češtinu nyní bývá ovšem ještě neobvyklejší.Paní D. začíná popisem své matky, „velmi elegantní a křehké, perfektně vychované a velmi oblíbené.“ Pak vypráví o svém otci, důstojníkovi armády, který postoupil na vyšší pozici na ministerstvu, jako o velmi přísném, vyžadujícím absolutní kázeň. Obdivuje jej pro znalosti cizích jazyků a botaniky; pamatuje si hezké chvilky za častých procházek přírodou, kdy jí a bratrům dvojčatům vyprávěl o květinách. Rodina byla velmi zámožná, zvláště díky dědečkovi, řediteli velké firmy.Po komunistickém převratu roku 1948 byl dědeček ze svého postu vyhozen. Nebyla si tenkrát schopna uvědomit, co se děje, rodiče dále pořádali večírky a přijímali hosty přinášející dárky pro ni a její bratry. Směje se a popisuje domácnost svého dětství. Byla obletována hospodyní, služkou a chůvou, která brávala děti, aby přivítaly hosty a ohlásily své úspěchy ve škole.
Tento bezstarostný život, jak zdůrazňuje, náhle skončil v roce 1949: “Velmi dobře si pamatuji den, kdy mého otce zavřeli. Bratři a já jsme ráno odešli do školy. Když jsme se vrátili, maminka byla velmi nervózní. Až po třech dnech zjistila, že otce uvěznili, ale neznali jsme místo. Týden po uvěznění přivedl otce domů estébák. Byl hodně pomlácený, měl zlomený prst a celý byl od krve. Vzali jej domů, aby se mohl přiznat. Když jsme jej uviděli, byli jsme šokováni. Trvalo to asi čtvrthodinu. Dozvěděli jsme se až po jeho návratu z vězení, kde byl a jak jej mučili, aby se přiznal. Obvinili jej z přechovávání zbraní. To bylo naprosto absurdní. Nikdy neměl doma žádné zbraně.”Podle paní D. se tehdy v roce 1949 bál každý.
Maminka k soudu s tatínkem děti nevzala. Je dnes dobře známo, že rozsudek byl dán předem a obhájci obžalovaných byli vybráni státní bezpečností, nikoliv obžalovanými. Maminka paní D. souhlasila se zaplacením starými zlatými mincemi právníkovi, namluvil jí totiž, že může zachránit jejího manžela od trestu smrti. Když se vrátila ze soudu domů, řekla: „Díky Bohu to dopadlo dobře. Dostal jenom dvacet pět let.“Během vyprávění o návštěvách se dozvídám, jak se v té době paní D. cítila: “Návštěvy byly velmi stresující. Až do poslední chvíle jsme si nemohli být jistí, jestli nám návštěvu opravdu povolí. Mohli otce převézt do jiného vězení nebo někam jinam. Museli jsme se střídat. Nepovolili víc než dva nebo tři z nás k malému oknu, se stráží a tatínkem za mříží. Nemohli jsme mu ani podat ruku. Prostě nic. To bylo strašné. Pamatuji si, jak jsem byla pokaždé rozčilená. Ne proto, že bych cítila s tatínkem. Měla jsem pocit, že my venku jsme na tom hůře. Byli jsme více perzekuováni než on. Věděl, že je tam, nenáviděl je a nevzdal se. Můj tatínek byl voják, zvyklý jisté disciplíně, a tak se mu podle mne vedlo líp, než nám venku.
Pro ni, jak zdůrazňuje, bylo obsazení poloviny čtyřpokojového bytu lidmi, kteří byli strašně špinaví, dovlekli s sebou štěnice a kdo ví co všechno, bolestná zkušenost. Říká“ „onen fakt, že tito lidi s námi žili a sdíleli naši koupelnu, pro nás byl velmi ponižující; byli jsme deprimovaní. Naše maminka musela do práce. Pro nás děti to byla těžká doba. Byli jsme zvyklí, že byla doma, a měli jsme i hospodyni.“ Pak si Státní bezpečnost předvolala k výslechu i maminku. Paní D. vzpomíná: „Nejhorší nebylo přežití. Věděla jsem, že se o bratry nějak postarám. Ta hrůza, která potkala mého tatínka, a obava, co by mohlo potkat maminku, byla z toho všeho nejhorší.“Státní bezpečnost se z maminky pokoušela udělat informátora výměnou za povolení navštívit tatínkova bratra v Anglii. Odmítla, i když pro ni bylo těžké najít práci za slušný plat, kterým by zajistila rodinu.
Paní D. ve čtrnácti letech navštívila maminku v práci: „Seděla tam na malé stoličce. Mně proletěla hlavou minulost. Maminka byla dáma, třikrát týdně byla u kadeřníka, pokaždé měla upravené nehty. Hrála na klavír a mluvila třemi jazyky. A tady třídila páchnoucí kusy kůže. Byla jsem šokovaná. Byla jsem přesvědčená, že to nevydrží, ale musela. Nikdo jiný by ji nezaměstnal.“Paní D. nedostudovala střední školu. Uvědomila si totiž, že se maminka nemůže o rodinu starat sama. Udělala si kurz řízení jeřábu a pracovala na staveništi. Tam poznala svého budoucího manžela. Ten měl zase za sebou vyhazov ze studií práv za účast v protikomunistické demonstraci, roční vězení a službu v armádě vyhrazenou pro nespolehlivé členy společnosti.Přestože pracovala jako jeřábnice, stále měla nálepku příliš malého nadšení pro stavbu cesty ke komunismu. Proto jí nebylo povoleno dokončit studia. Ráda by pracovala jako lesník. Nebyla zde žádná lesnická škola přijímající ženy, a tak v devatenácti uvažovala o studiu technické školy, jenže se považovala za „příliš starou“. Bylo jí už přece jenom devatenáct. Povzdychne si a tiše dodá: „Bohužel studia jsem nikdy nedokončila. Tento fakt mě celý život trápil, a vždycky měl vliv na moje zaměstnání.
Přerušuje nás číšník nesoucí kávu a zákusky. Paní D. upije kávu z hrníčku, opře si hlavu do dlaní a tiše sedí. Po chvíli pokračuje událostí, která se stala krátce před propuštěním tatinka: “Nejhorší zážitek se stal v roce 1963, večer před svatbou mého bratra. Tatínek se najednou objevil doma. Nečekaně. Naprosto nečekaně. Velitel věznice mu dal třídenní vycházku. Představte si tu hrůzu, když maminka musela doprovodit hned po svatbě tatínka zpátky do vězení. Byl to jenom psychologický nátlak, protože jej o dva dny později pustili natrvalo.”Vypráví o návratu tatínka po čtrnácti a půl letech, o chvílích, kdy se uprostřed noci budil hrůzou. Pro rodiče bylo podle ní těžké si na sebe opět zvyknout. Tatínek o zkušenostech z vězení nikdy nemluvil, i když se na to ptali. Zemřel na leukémii. Paní D. to přičítá ozáření v uranových dolech, kde byli političtí vězni pracovníci na jedno použití. „Když se dotkl let strávených ve vězení“, říká paní D.: „Mluvil pouze o hezkých věcech. Nikdy nemluvil o mučení a strádání. Odmítal o tom mluvit.“Podle ní tyto hrůzy dneska nikoho nezajímají.
Jak ona vnímá odezvu na padesátá léta v postkomunistické společnosti, vyjádřila slovy: „Lidi nejsou zticha. Pokývnou hlavou a řeknou, ‚ano, to bylo strašné‘. Ale už nic víc. Žádná debata. Mnoho lidí si neumí představit, jak byly rodiny pronásledovány; že jste neměli žádnou svobodu. Kdykoliv jste něco po někom chtěli, odpověď byla jenom ‚víte, tohle nepůjde.‘ Nikdy vám neřekli proč. Je mi líto, jak se k tomu lidé staví, neovlivnilo to jenom mě, ale také mé děti. Myslím si, že ano. Občas se vyhýbají všem významným děním.”
Nepotkala jsem se s její dcerou, ale se synem ano. Tehdy zastával důležitou pozici na významném ministerstvu, bojoval a prosadil pro politické vězně bezplatnou veřejnou dopravu. Jeho činy znamenají pro dřívější oběti totalitní zvůle, že jejich osudy nebyly zapomenuty.