Na našich stránkách již postupně uveřejňujeme příběhy, kterými bychom chtěly vyprávět o životě v minulém století.
Zmínka o století a ještě nádavkem o století minulém bude možná ozvláštňovat tyhle stránky, vrhat na ně mimořádné světlo, možná pocítíte virtuální odér stáří a demodé. Nemyslím si však, že by vás čtení otrávilo či unavilo. Ba naopak. Nebojte se, milé čtenářky a čtenářové, nahlédnete do prostředí a k lidem, o kterých se tenkrát, když tyhle příběhy psal život, mlčelo. A nebo hovořilo jen s mimořádným despektem. Budou se před vámi odvíjet osudy, které by mnohdy ani spisovatel, ani scénárista nejkrutějších trillerů nevymysleli.
Každý z vás má možnost se alespoň zamyslet, postát, utvořit si názor. Jedna z nás, Jana Roubíková-Švehlová sesbírala vzpomínky a pohlédla na ně okem psychologa:
Z hlediska politické psychologie, příběhy dvanácti dcer politických vězňů osvětlují tři základní problémy: Jako oběti stalinistické hrůzovlády trpěly politickým vyloučením ze společnosti. Ani dnes si neodvažují veřejně přiznat, že byly oběťmi režimu, ze strachu, aby tím nesnížily hloubku utrpení svých rodičů. Jejich pocit nespravedlnosti je utvrzován nezájmem post-komunistické společnosti, která je stále vidí jako společensky podřadné, vzhledem k tomu, že se netěší z výhod nabytých ukončeným vzděláním, protože často nesměly pokračovat ve studiu po osmé třídě.
S vědomím této skutečnosti je cílem poskytnout dvanácti stárnoucím ženám možnost výpovědi jejich „oficiálních příběhů“. Jelikož ve společnosti se stalinistická minulost příliš nerozebírá, pokračující mlčení okolo zkušeností „třídních nepřátel“ naznačuje, že skutečná hrůza, či ironie, pokud se týká jejich osudů, spočívá v tom, že by jejich příběhy nebyly nikdy zveřejněny. Zbývá otázka: Je jejich pocit nespravedlnosti sdílen i těmi, kdo nepatřili mezi „společensky vyloučené“? Na tuto odpověď si pravděpodobně ještě počkáme. Komunistická nařízení prosazovaná společností činí vysvětlení otázky, kde se vlastně protínají důsledky politického a společenského pronásledování, velmi obtížné. Paměť je nespolehlivá a je pouze útržkem příběhu. To, co je důležité, jsou „fakta“, jak je vnímá vypravěč příběhu a jejich potvrzení „oficiálními“ dokumenty. Obojí zde slouží jako komentář k ještě neprozkoumaným praktikám oné doby, a jako prostředek k získání důvěrných informací k otázkám, o nichž se dříve nehovořilo. Co z toho vyplývá, je černá kapitola o hrůzných důsledcích nejen krutých skutků, ale též úmyslného přivírání očí.
Zmíněním reakce post-totalitární společnosti na zkušenosti dětí politických vězňů jsme neměli v úmyslu vynášet morální odsudek. Ale můžeme očekávat od lidi v okolí, jak napsal můj profesor filozofie Peter Caws, „ačkoliv nemůžeme vzít na svá bedra tíhu celého světa, nikdo nemá právo být lhostejný.“ Jako svědkové vyprávění těchto příběhů jsme dosáhli dvou cílů: poznání dříve neprozkoumaných aspektů stalinizmu, získaného na základě zkušeností osob, které je zažily. Toto by mohl být začátek diskuse, která by vedla k procesu uzdravování, nejen pro ně, ale pro část společnosti, která dodnes neměla odvahu debatu začít.
Pište, obracejte se na nás, rády uveřejníme příběh váš, rády zajdeme do škol s příběhy našimi, abychom zaplnily bílá místa v naší historii, resp. v naší výuce dějepisu. Naše děti, naši vnuci by měli vědět! Mají na to nezadatelné právo.