Helena Jirounková — Wagnerová napsala pro naše webové stránky
Denia, 15. 5. 2007
Jsem daleko, ve Španělsku, a přeci si často vzpomínám na dubnové setkání Dcer, které na mě velice zapůsobilo. Když jsem vcházela v klubu politických vězňů do místnosti, kde setkání probíhalo, upoutal mě nápis nad dveřmi: památce j. Kovařovice. A vzpomínky velice živé tu byly zase. Vybavila se mi široká tvář Pepíka vždy dobře naloženého, úsměv doslova od ucha k uchu, jeho moc milé a vždy dokonale upravené ženy Jiřinky a dcer Anduly a Heleny. V dětství jsme se často s nimi vídali, hlavně v naší vile na Hřebenkách. Pro dospělé pořádali moji rodiče páteční večerní posezení, na kterých jsem jako malá holka zahlédla a poznala mnoho zajímavých lidí hlavně z okruhu otcových přátel. Dětské dýchánky bývaly na naší krásné zahradě a kromě mých četných bratranců a sestřenic se jich pravidelně zúčastňovaly také obě dcery Pepíkovy. Vlastně až do té doby, kdy nás podobný osud rozdělil. Pepíka zavřeli na 12 let do vězení snad za jakýsi nešťastný dopis a můj otec byl odsouzen na dva roky do tábora nucených prací po nezdařeném pokusu o překročení státní hranice. V té době jsme se několikrát s matkou vypravily za Jiřinkou a dětmi do vilky nedaleko Kamenného Přívozu a při té příležitosti navštívily otce, který byl v té době internován v blízkých Lešanech.
V roce 1956 jsem začala v Praze studovat na VŠCHT a tři roky bydlela u Salačů v Šumavské ulici, Jiřinčiných rodičů (nás totiž v létě 1952 vystěhovali z Prahy na sever do Varnsdorfu a v naší vile se usadil ministr zahraničí Václav David). U Salačů zabíral většinu kuchyně velký tkalcovský stav, na kterém obě ženy od rána do večera tkaly krásné látky pro jakési družstvo, aby si přivydělaly na přežití celé rodiny v těch pro ně tak těžkých dobách. Já obývala malý pokojík zařízený bílým nábytkem a volné chvíle i některé nedělní obědy sdílela s touto velice sympatickou rodinou. Odsud mě pak STB na jaře 1959 odvezla k výslechu. Já nakonec odsouzena nebyla — jen vyloučena ze studií — ale rodiče a babička na pár let zmizeli za mřížemi různých vězení. Pár měsíců jsem bydlela ještě v Šumavské a někdy na podzim jsem se stěhovala do podnájmu ve Vršovicích.
V srpnu 1968 jsme emigrovali do Švýcar a už jsme se nikdy s touto rodinou neviděli. Ani nevím, kdy Pepík zemřel, ale Jiřinka prý do klubu politických vězňů po roce 1989 nějaký čas docházela.
Jak ráda bych čas vrátila nazpátek a znovu u se s nimi v té nádherné společnosti setkala a třeba znovu u nás na Hřebenkách.