[Povzdech] Vzala s sebou dědu a tetu. Mě zachránili.
Mohla byste to vysvětlit?
A: [povzdech] Nevím. Máma se léčila psychicky od války. Protože, když přišli Rusové, ona dělala lékařku a viděla znásilněný ženy Rusama a šílený zvěrstva. Jelikož byla komunistka a furt Rusům věřila, tak tohle byl pro ni naprostej šok a v podstatě se nervově zhroutila. Když tátu estébáci zavřeli, tak to prostě nevydržela [povzdech] a sobě, dědovi, tetě a mně píchla nějaký injekce. Já si dokonce trochu něco matně pamatuju. Mě potom odvezli do dětský nemocnice, kde to odnesl posléze pan doktor, který mě odmítl vydat a nesměl potom vykonávat praxi. Přijeli si pro mě teta se strejdou a odvezli mě do Prahy. Teta byla sestra mámy.Tatínek byl ředitelem. Komunista. On měl svědčit v procesu se Slánským. Tohle jsem se pak dověděla až v sedmnácti letech. Protože já jsem vůbec nic nevěděla. Řekli mi jenom, že máma zemřela a táta je někde pryč. Vyrůstala jsem celou tu dobu u tety a u strejdy a ti mě strašně hlídali, protože estébáci mě údajně chtěli odvézt do dětskýho domova, takže tam se zamykaly dveře a vždycky šel někdo se mnou, když jsem šla z bytu.
Když se díváte zpátky, co myslíte, že byl pro Vás nejhorší zážitek?
A: Když se táta znovu oženil, to mně bylo asi sedm. Vzal si paní, s kterou jsem měla velmi problematickej vztah. To bylo asi to nejhorší.
Měla jste možnost to někomu říct?
A: Dlouho ne. Táta o tom nechtěl v podstatě slyšet. Mně to přijde jako typická mužská vlastnost: ´problémy se neřešej; já vo tom nechci vědět´. Babička ji neměla ráda, protože viděla, jak se ke mně chová, ale nechtěla do toho zasahovat. No, a já jsem mezi tím lítala.
Vědělo se ve škole, že jste měla zavřeného otce?
A: Paní učitelka asi něco věděla. Ta se chovala naprosto výborně. Co se stalo v rodině, jsem se dozvěděla od otce, až když mi bylo sedmnáct.
Jak jste se cítila, když jste se dozvěděla osud Vaší rodiny?
Bylo mi hrozně. Hrozně. Bylo mi sedmnáct. Já jsem čtrnáct dní skoro nejedla, strašně jsem brečela, jak to šlo, tak jsem utíkala do školy mezi kamarády, protože jenom mezi nima jsem se cítila trochu lépe. Ale jak jsem byla sama, tak jsem byla úplně vyřízená.
Byla jste nějak ovlivněná komunistickým smýšlením?
A: Spíš naopak. Já vím, že za mnou přišli — to muselo bejt potom, co jsem se dozvěděla, co se stalo v rodině. Přišli za mnou na gymplu, jestli bych nevstoupila do strany. Já jsem řekla v žádným případě. Ani náhodou. Já jsem jim samozřejmě nelíčila podrobnosti, ale že mám svý špatný zkušenosti a dali mi pokoj.Já vím, že máma byla vyloučena z partaje po tom, co tátu zavřeli a potom, co spáchala sebevraždu. Tátu taky vyhodili ze strany. Po rehabilitaci požádal, tak ho vzali zpátky, ale mámu ani posmrtně ne. Vím, že o to hrozně usiloval. Já jsem nebyla schopna pochopit, že prostě po tom, co se stalo, co teda mi udělali, teda nám celý rodině, že vůbec ještě s nima může táta jednat.
Mluvila jste s ním o tom?
A: Ptala jsem se ho, ale on tomu furt nějak stále věřil, že to může ovlivnit nebo něco udělat. Macecha taky; do teďka říká, to, co říkají všichni, že ta praxe byla špatná, ale ta idea je prostě úžasná (smích). Nejsem schopna se s ní o tom bavit, protože se vždycky pohádáme.
Mluvili jste doma o procesech a jak se procesy jevily Vám?
A: No já jsem nějak vycítila, že táta o tom moc mluvit nechce, tak jsem se moc neptala. Jinak naprostá hrůza. Ať vezmem jakýkoliv procesy. Horáková. Ono to teď leze na povrch. Já jsem věděla dost, ale ne všechno. Ty zemědělci; bylo to prostě šílený.
A co proces s Vaším otcem? Když se sejdete se Slánským, jak to na Vás působí?
A: Ruda teda o tom nechce moc mluvit. Přijde mi to naprosto hrozný, ne že to byli Židi, ale že to byl antisemitskej proces. Po válce si změnili jména. To nebylo proti Židům, ale aby neměli německý jména. Takže babička měla jedno jméno, ale čtyři synové jiné. Všichni byli v partaji; tři byli na Slovensku u partyzánů. Ty se zachránili tam.
Co byste chtěla, aby se vědělo o Vás?
V podstatě ten příběh mi přijde úděsný a že mě neustále chtěli ukrást a dát do děcáku.
Co byste řekla dcerám politických vězňů, jejichž rodiče nebyli ve straně?
A: (dlouhá pauza) To je těžko říct, protože v tomhle já mám takový vůči nim pocit, ne že si to ti naši zavinili sami, ale mně přijde to jejich utrpení ještě daleko horší. Ta nespravedlnost mně tam přijde daleko horší.
Proč myslíte?
A: Nevím. Možná, že to pro ně bylo svým způsobem jednodušší. Protože jasně věděli, kdo jsou ti nepřátelé. Kdežto tady je to možná o to horší, že vlastně si mysleli, že jim to dělají ty jejich.
Co byste jim (dcerám nekomunistů) řekla?
A: Nevím. Nevím. Já myslím, že by to vůbec nechtěly slyšet z tý naší strany.
Ale vy jste si neužila také své?
A: My jsme si taky užily svý. Ale.
Jaký myslíte, že je důvod, aby se neměla slyšet Vaše story?
A: Protože ty naši se na to svým způsobem podepsali. Na tom režimu.
Vy jako děti?
A: My jako děti ne. Ale jsme jejich potomci.
Můžou děti za rodiče?
A: Nemůžou.
Byla byste ochotná s nimi (dcerami nekomunistů) mluvit?
A: (velmi dlouhá pauza). Nevím. Cítím to, že jako opravdu ti naši se ňákým způsobem na tom podepsali. Furt bych se cítila jako bych trochu byla já vinna. Byť teda nejsem.
Kdo kdy uznal, čím jste si prošla Vy?
A: Nikdy nikdo. Samozřejmě. Kromě těch bližších, co to vědí. (Pauza a pak potichu). Nikdy nikdo. Nejbližší jsou příbuzní a kamarádi.
Byla byste ochotná mluvit?
A: Aby si někdo uvědomil, že se dělo i tohle. To jako jo. Ale jestli bych měla, těžko říct, odvahu, ale nevím. Myslím, že mluvit přímo s těma dětma těch dalších. Nejsem si jistá, jestli bych to já unesla.
Co byste jim řekla, kdyby řekli, ˇvaši rodiče vlastně zavinili, co se stalo´?
A: Částečně ano. I když zrovna třeba ty moje rodiče to třeba nedělali. Ale tím, že v tý partaji byli, tak tomu jistým způsobem napomáhali.
Měli nějaký důvod, proč ve stranu věřili?
A: Asi ňákej svůj důvod měli. Ta sociální nespravedlnost tady byla. Ale asi nebyli natolik sečtělí, inteligentní, aby to poznali. Protože ta macecha třeba jezdila do Sojuzu. Byla tam v 36. a byla nadšena. Takže oni byli napůl slepí. To je, co člověk nepochopí, protože tam byli jiní lidi, který to během tý doby, co tam byli, rychle poznali, že to, co se ukazuje, je pozlátko, a že to není pravda. Ne všichni, ale hodně Židů žilo dost bídně. Tak určitým způsobem to vliv mělo. Mně to někdy nejde dohromady, protože se říká, že ti Židi jsou velice inteligentní, vyvolenej národ (smích) a pak teda propadnou takovýhle ideologii, ale propadli tomu hodně. Dcera je jen ze čtvrtiny Židovka, ale hlásí se k židovství.
Zajímala se Vaše dcera někdy o procesy?
A: O tom jsme se moc nebavily, ale ten můj příběh zná.
Nabízíte dceři informace o procesech?
A: Já myslím, že ona dost ví, protože hodně o tom četla. Vyšlo už spousta knížek; je nakonec „Doznání“ od Londona, (dlouhá pauza) tam je toho dost. Synek je povrchnější, i když úspěšnější. Zná náš příběh.
Nevíte, jestli je to ovlivnilo?
A:Nevím. Asi je to trošku ovlivnilo.Tak to je asi všechno.
NECHCI, ABY BYLO MOJE JMÉNO PLNĚ ŘEČENÝ.