protože výšek jsem se bál.
Karel Šling
(rozhovor s Janou Svehlovou)
Narozen 24.4.1945 v Londýně
Otec byl Žid, komunista a interbrigadista ve Španělsku, kde pracoval v nemocnici, kterou zorganizovala komunistická strana na pomoc repulikánskému Španělsku.
Otec navíc utratil své dědictví, který si nechal vyplatit, aby mohl koupit lékařské vybavení pro nemocnici. Když přišel Hitler, přes Polsko se dostal do Velké Británie. Matka pracovala v organizaci, která pomáhala politickým uprchlíkům, který přišli do Anglie a tam se setkali. Matka je Angličanka ze stoprocentní middleclass anglické rodiny. Bratr se narodil v Londýně taky, je o dva roky starší.
Do roku 1984 jsem žil v Čechách.
Komunistická strana rozhodla, že otec bude prvním tajemníkem v Brně. Matka přijela s námi do Prahy v dubnu 1946.
Co byl pro Vás nejpříjemnější zážitek v dětství?
Nejpříjemnější? Já nevím ani, co to mohlo být. No pamatuju si, že nám v Brně koupili psa a štěňata vždycky utekly na stůl v kuchyni (smích).
Jaký byl Váš každodenní život v Brně?
Já moc nevím. Abych řek´pravdu, moc si to nepamatuju. Možná, že je to potlačený. Ale vím, že jsme bydleli ve vile, měli jsme se v podstatě dobře, byl to teda byt. Nebyla to celá vila. No vím, že jsem bráchovi rozbil hlavu šutrem, protože mi sebral tříkolku, nechtěl ji vrátit. Pak mi za to napráskal. Doma se mluvilo česky. Matka se naučila česky mluvit velmi dobře.
Jakej byl Váš nejhorší zážitek v dětství?
Nejhorší? Já nevím. Já si nepamatuju nic z těch raných let. Ale pamatuju se, když tátu sebrali. To byl možná nejhorší zážitek; zpětně. No protože přišli v noci. No otce sebrali mimo domov. Vždycky chodili zatýkat v noci. To je psychologický. Přišli v noci, světlo v pokoji, kde jsme spali. Tam chlapi v koženejch kabátech. No možná brácha vstal, to už si nepamatuju. Voblíkli nás, posadili nás do auta, vezli nás s matkou do Prahy. Cestou byla mlha tak zabloudili, auto se jim porouchalo, pak to spravili, tam jsme dojeli, a to muselo bejt u ruzyňské věznice, kde nás sebrali od matky. Matku zavřeli, nás vodvezli k rodině a to musela bejt nějaká estébácká. Tam nás u ní umístili, ta nevěděla co s náma, tak nás dala k svým rodičům někde na vesnici.
Kolik Vám bylo let?
Mně bylo pět. Bráchovi sedum.
Pamatujete se na nějaké pocity? Strach?
No, strach to byl. Vím, že teda měli s náma problém, protože — to jsme jednou udělali taky otci — nechtěli jsme, aby jel pryč, tak jsme se zamkli v autě. No a nemohli nás dostat ven a dostal nás jeho šofér. To jsme udělali těm estébákům zrovna tak. Co se děje přesně, to jsme nevěděli. To nám nikdy neřekli až teprve, když začal proces. Možná to nejhorší bylo, když jsme byli v dětským domově kousek od Konopiště. Libichov byl jako dětský domov výbornej. Pak nás přivezli do Černých Počernic a to byl domov pro narušené děti. Tam už to nebylo dobrý — špatnej režim, špatný podmínky, všude myši, vychovatelé byli muži. V Libichově byli vychovatelé muži, jestli se nemýlím, a ti se chovali výborně. V Černých Počernicích byli horší kvůli řediteli, který byl zřejmě politicky přesvědčenej a chtěl se ukázat soudruhům; to začal proces.
Jak se k Vám chovali učitelé ve škole?
To už moc nevím, neutrálně, ne že by mě někdo napadal, že otec je zrádce; to vcelku šlo. V děcáku to bylo smíchaný, sirotci, narušený děti nebo děti z rozvrácenejch rodin. To bylo horší, tam se na nás děti vrhly — čemu se říká labeling (mít nálepku).
Kde byla maminka?
Ve vězení. Matku propustili až po popravě. Byly prázdniny 1953. V děcáku jsme byli do tý doby, než matku pustili. Tak nás sebrali, vodvezli nás do Prahy, dali nás matce a odvezli nás do Orlických hor. Tam jsme dostali byt. Jedna kuchyň, jeden pokoj, suchej záchod, činžák. Tam jsme byli. Matka tam dostala zaměstnání v družstvu, kde vyráběli kola na kola.
Věděl jste o procesu vysílaným v rádiu?
Já to neslyšel, ale brácha jo. Byli jsme hodně zmatený. Bylo mi sedm. V takovýhle situaci se člověk spíš votočí proti tomu otci a má mu to za vinu, že vopravdu něco udělal. Ta představa, že je nevinnej, že to celý bylo vlastně úplně jinak, to v tý době byla nepředstavitelná. Každýmu bušili do hlavy — velký Stalin, velký Gottwald a na Západě umírají hlady. Todle nás učili ve škole.
Matka vo tom s náma nemluvila v tý době. Až když jsme přišli do Prahy, tak nám teta řekla, že vono to bylo jinak. Pak jsme začli postupně zjišťovat, jak to vlastně celý bylo. Matka byla komunistka. Matka byla členkou briské komunistické strany. Matka vystudovala universitu v Oxfordu, byla učitelkou biologie a pracovala. Provdala se za Šlinga. Matka tady zůstala v Československu do šedesátého osmého. Po invazi se vrátila do Anglie.
Když jste přišel zpět k mamince, pamatujete se, jak jste se cítil ? Ptal jste se na tatínka ?
(smích) Moc ne, abych řekl pravdu. To je to smutný na tom. Věděl jsem, že byl Žid, věděl jsem, že původně studoval medicínu, že ji nedostudoval, že byl ve Španělsku. No, že byl souzen, odsouzen, popraven. Chyběl mi. Ztráta to je. Kromě toho člověk měl strach.
Vztek?
Vztek (s důrazem) ten mám dodnes. Čím dál tím větší; na ty, co to udělali. Na to, co se vůbec stalo. Jak vůbec mohli něco takovýho províst jenom proto, že taková figura byl Stalin nebo Gottwald? Proč je zradili čistě jenom proto, protože si chtěli udržet svoji vlastní moc. Poslouchal a dělal, co mu řekla matka. Otec se na tom podílel, to je pravda.
Mluvilo se u Vás o procesech, které byly před Slánským?
Mluvilo se hodně kolem osmašedesátého. I před tím, když už jsem byl větší, ale když jsem byl hodně malej, tak ne. Něco jsem od bráchy slyšel. Bratr z toho utrpěl šok. Tak jemu bylo v dvaapadesátém devět let. Ten šok musel bejt hroznej. Jako lidi, co se vrátili z války, nechtěli vo tom mluvit.
Jaký vliv měl na Vás tatínek?
Přímej asi moc ne. Otec byl velice zaměstnanej, doma ani moc nebyl, spíše než by byl, ale v podstatě ovlivnil celý můj život. Ve smyslu, co se mu stalo, to co byl. Otec byl přesvědčenej komunista; já bych řek´, že byl idealista — velkej, protože pocházel z dobře situované rodiny. Rodina byla spíš jako liberální. Možná dobře, možná špatně, ale tím pádem se otec votočil doleva, vstoupil nejdřív do komunistické mládeže, potom do strany. Otec chodil na německé gymnasium. Tvrdil, že je Čech. Učitel vykládal o Siegfriedu a otec byl blonďák, modrý voči a učitel na něj ukázal a řekl: “Takhle vypadá pravý germán”, a otec se postavil: “Promiňte pane učiteli, ale já jsem Žid”. No a maturoval z češtiny a řečtiny místo z němčiny, protože němčinu nikdy neudělal.
Jak Vás ovlivnilo otcovo politické smýšlení?
Já bych řek´, že ovlivnilo v tom, že jsem do teďka zůstal spíš doleva. Vono je to spíš tak, pro ty napravo jsem doleva; pro ty úplně nalevo jsem doprava.
Jaký měla Vaše maminka na Vás vliv?
Velice. No matka svým příkladem. Matka to měla tvrdý. Protože manžel zavřenej, prošla kriminálem, strávila dvacet osm měsíců většinou v samovazbě. Dokázala se udržet. Jinej člověk by se z toho sesypal. Nejdřív o tom nemluvila, až tak kolem pětašedesátého, kdy se vo tom začlo uvažovat. Matka byla komunistka celej život. Je to divný, ale v šestapadesátém nám povolili se vrátit do Prahy a nevím, jestli už tehdy nebo později jí vrátili členství ve straně. Matka byla ve straně dál. Což zní divně. Jenomže pro ni to bylo její životní přesvědčení. Ona věřila tomu, že je to ideál, který se dá uskutečnit a že se neuskutečnil právě proto, že to dostalo směr v Rusku, který bylo feudální a za druhý, že se dostal k moci Stalin, kterej to votočil úplně jinam. Já osobně jsem přesvědčenej, že ideál je sice dobrej, ale prakticky neuskutečnitelnej, protože právě celej ten systém logicky vyústil ve Stalina. Tam to takhle muselo skončit.
Mimo rodičů, kdo měl na Vás vliv?
Teta; otcova sestra. Ta přežila Terezín, měla štěstí, nešla do transportu, její první manžel šel. Provdala se po válce po druhý. Dva přeživší.
Nebylo možné jít k ní místo do děcáku?
Vona nás chtěla. To bylo další potrestání. Šla se ptát, co je s dětma, že se o ně postará a tak jí vynadali — soudružko, do toho se nepleťte, do toho vám nic není. Vyhodili ji z práce a skončila ve fabrice. Bratr zrádce.
Jeli jste někdy za maminkou na návštěvu do vězení?
Absolutně ne. Nám řekli v dětským domově, do tý doby než byl proces, že rodiče vodjeli do Teheránu. Blbější vejmluvu si nedokázali vymyslet. Prostě, že rodiče jsou pryč, a tak musíme bejt v dětským domově.
Učitelé?
Nejlepší byl ředitel na obecný škole na Hrádku; takovej pan řídící ještě ze staré školy a ten nás tiše podporoval, protože jsme tam přišli, peníze jsme neměli a von nám občas dal králíka. Takhle, že by existoval učitel, kterej by si na mě zased´, že jsem syn zrádce, to myslím, že ne. Pravdou je, že mě nadzvedl vychovatel na učilišti. Po osmý třídě jsem šel na hornický učiliště. Dali mi na výběr, stavebnictví nebo hornictví. Tak jsem si vzal hornictví, protože výšek jsem se bál.
Tak jsem šel do dolů. Tam na učilišti jsme měli vychovatele a ten nevěděl, kdo byl otec. A v prvním ročníku se to dozvěděl a byl z toho v šoku. Byl to bejvalej důstojník a začal mi tam přede všema vyprávět, že: „Já netušil, Karle, kdo byl tvůj otec, ale tím se můj poměr k tobě nezmění „. A já bych v tu chvíli mu nejradši chtěl dát pár facek. Já měl takovej vztek, protože jsem si říkal, co je mu vůbec za prvý do toho, a za druhý jde vo mě a nejde vo mého otce.
Jaký je pocit být syn slavného otce?
No, v případě mého otce — špatnej. Protože to, co se stalo, to je špatnej pocit. To je totiž doba dávno minulá, mnoho lidí vo tom neví, ale když mi bylo tak patnáct nebo dvacet, tak každej věděl, kdo byl Šling. Takže to byl špatnej pocit, právě v tom, že člověk spíš na to koukal, to je syn Šlinga, než to je Karel Šling, kterej je takovejdle a takovejdle. Na druhou stranu často to pomohlo. Jako, podepsal jsem Chartu 77 a věděl jsem, že teď přece jenom mám šanci dovolit si vobčas někde něco říct. A spíš mi to projde, právě proto, že jsem syn Šlinga.
Byl jsem členem Československého svazu mládeže, ale že bych byl hrdej na to, že jsem svazák, to jsem absolutně nebyl.
Nejtraumatičtější zážitek v dětství?
Asi ten vodvod do děcáku. Ne! Zatčení matky a následné rozdělení.
Když se díváte zpátky, byl to nejhorší zážitek?
Asi ano. (Dlouhá pauza). Vono mi to bylo připomínaný pokaždý — trauma bylo, že každej rok se dělala zdravotní prohlídka na škole. Tady je matka, otec. Otec nežije. „Jak zemřel?“ Ah! Co má člověk říct, když je mu ňákejch deset, jedenáct? Oběsili ho? Tak jsem vždycky říkal: „Měl nehodu. No von zemřel, paní doktorko.“
Měl jste možnost vidět tatínka po jeho zatčení?
Neee. Kdepak. Otce nejdřív drželi v Kolodějích; tam se udělaly vyšetřovací cely a pak byl, myslím, v Ruzyni. Na Pankráci. Skončil na Pankráci.
Máte nightmares (děsivé sny)?
Ne; to ne. (Dlouhá pauza).
Čím jste chtěl být?
Jako kluk námořník (smích), na škole jsem měl kamaráda, který chtěl být na Československé plavbě labsko-oderské. Tak jsem si říkal, budem jezdit po lodi do Hamburku. No, tak na to jsem neměl šanci. To byl rok pětašedesát, měl jsem štěstí, že to pak začlo povolovat. Přece Ruda Slánskej studovat nesměl, studoval pak dálkově; von byl mnohem starší, ročník pětatřicet. Tak jsem šel na ekonomii, tam mě vzali. Anglicky jsem mluvil velmi špatně; s matkou jsem mluvil česky.
Když se setkáte s lidma, jejichž rodiče byli ve Slánského procesu, bavíte se o tom někdy?
Bavíme. Vo tom co bylo; co nebylo. V roce 2002 bylo padesáté výročí od popravy; (pauza).
Kdybyste potkal dcery politických vězňů, o kterých jsem Vám řekla, co byste jim řekl o svém osudu?
Řek´bych jim, co se mi stalo. Řekl bych jim, že otec byl jako krajský tajemník členem bezpečnostní trojky nebo pětky a pravděpodobně nechal i pár lidí zavřít. Nevím. Dávají mu toho za vinu spoustu. Spousta toho není pravda. No všichni říkají, ten toho proved´v Brně. To bylo dřív, co jsem kdy slyšel.
Měli by lidi, o kterých jsem Vám řekla, vědět, čím prošla Vaše rodina?
Měli. Já si myslím, že naše rodina a oni prošli podobnými osudy, prostě měli podobnou diskriminaci, ať už vzdělání, zaměstnání atd. Rodiče zavřený anebo někdo z rodičů zavřenej či popravenej. Takže to bylo podobný. Pocházeli tedy z jiné strany. Milada Horáková nebo, který byli ve straně národních socialistů nebo socdemáci nebo katolíci atd. Těch lidí bylo mnoho. Nebo synové kulaků, takzvanejch. Ty, který poslali k Černejm baronům, ale já si nemyslím, že otec to dělal kvůli osobnímu prospěchu nebo proto, že by se chtěl vyrvat nahoru. Otec byl idealista a byl přesvědčenej komunista. A otec věřil tomu, že to, co dělá, je revoluce. A že ta revoluce přinese prostě dobrej život všem. Zmýlil se. A to byla jeho největší chyba.
A Vy se na to díváte jak?
Když se dívám zpátky, tak největší otcova chyba byla, že nedodělal medicínu a nebyl doktor. Že šel do Španělska.
Co jsem si přál, co se nesplnilo? Já nevím. Snad ani ne. Nakonec se mi to v dobré obrátilo. Mám rodinu v Anglii. Mám krásný děti; chytrý.
Vědí o Vašem osudu ?
Vědí. Mám syna, kterej se narodil v Čechách. Tomu je dvacet devět. Ten se na to tváří asi tak, že ví, co se přesně stalo jeho dědovi. A dcery, to jsou v podstatě Angličanky. Ale já jsem s nima o tom mluvil právě se všema. Takže jsem se snažil jim vysvětlit, co byl stalinismus; proč se to stalo a co se stalo. Že otec nebyl jedinej a že jich byly milióny. Protože Stalin jako takovej měl na svědomí víc lidí než Hitler. V holocaustu zahynulo třicet dva Šlingů. Matka žije; je jí devadesát tři.
Kdybyste se mohl tatínka dnes něco zeptat ?
Zeptal bych se ho, proč si myslí, že se to celý zvrhlo.
Vadí Vám, že se nemůžete zeptat ?
To mi vadí hodně. Mluvil jsem s pamětníkama, z toho mám pocit, voni šli do toho jako mladý idealistický židovský intelektuálové. Věřili tomu, že udělají něco lepšího. A ve chvíli, kdy začla desiluze, co já vím, tak už ztratil iluze před zatčením. Ale zřejmě věděl, že ho seberou.
Vy jste četl výpovědi Vašeho otce?
Ne. Výpovědi mého otce jsem nečetl, ale četl jsem, co napsal Míša Reichman nebo co napsali další o procesech; Karel Kaplan.
Jak myslíte, že Vás tohle psychologicky ovlivnilo?
Já myslím, že hodně. Když to tak sleduju zpátky, tak to byl šok. Čemu říkají post traumatic stress disorder. Tenkrát se to neznalo; dneska se to ví. Už třeba v tom, že ve škole jsem se odmítal učit. Byl jsem jeden z nejhorších žáků. A nakonec jsem si udělal universitu (smích). Postgraduální studium v Anglii (smích). Takže hloupej zřejmě nejsem. Tam jsem měl ty nejhorší známky, co jsem mohl mít. No a taky z toho důvodu, že občas mám problémy komunikovat s lidma. Někdy mám až chorobnej, nebo míval jsem chorobnej zájem o politiku. Probírat to takhle. Než třeba o kultuře, vo filmu, vo muzice nebo vo čem se tak lidi bavěj. Problém mluvit s lidma, nebo vo čem. Tak jsem hodně četl, úplně chorobně.
Co byste rád dodal? Jak se díváte na tento projekt?
V pořádku. Že by měli lidi vědět, co se stalo. Historie je důležitá, protože je z ní poučení do budoucna. A zejména politici by se měli zamyslit nad tím, co dělaj, protože jejich rozhodnutí ovlivňuje svět. Asi právě proto, že lidi by měli vědět, co se stalo, aby se mohli sami poučit. Soudruzi nám nedali ani poslední dopisy.