Můj příběh z padesátých let může být buď dlouhé vyprávění nebo soupis dat a faktů.
Zkusím tedy vyprávět…
Byli jsme tři sourozenci a do září roku 1949 jsme prožívali hezké, radostné dětství.Bydleli jsme v Praze, maminka byla v domácnosti a tatínek, vyučený krejčí ve Vídni, se pílí a schopnostmi postavil na vlastní nohy, vybudoval krejčovskou živnost. První módní salon měl v Berlíně, kde tehdy žil, poznal maminku a prožili tu spolu pár let, hodně v obci SOKOLSKÉ s českou menšinou. Vzali se a narodil se jim syn, dva roky přede mnou.
V roce 1940, hned po mém narození ještě v Berlíně, jsme se přestěhovali do Prahy. Tady si tatínek zařídil „ Módní salon Stuchlík“ v ulici 28.října. Byl ve svém podnikání velmi úspěšný. Po třech letech se narodila moje mladší sestra, už jsme byli velká rodina.
Pamatuji si dobře, když tatínek v září 1949 vedl hrdě svou nejmladší ratolest poprvé do školy. Od toho dne pak nebyl doma jedenáct let…
Tatínka zatkli bez udání důvodů v jeho firmě a nám se život převrátil naruby. Byla to doba úzkosti, nejistoty, bezmoci a strachu. Maminka s ekonomickým vzděláním, přestože byla v domácnosti, vedla tatínkovi účetnictví pro firmu. Hned si musela začít hledat práci. Nabízela se Moděva, Oděvní tvorba a Módní závody. U profese účetní pak už zůstala celá léta.
Šestiletá sestra dostala klíč od bytu na krk, já devítiletá, jsem ji dostala na starost. Bratrovi bylo jedenáct. Ten se stal maminčiným parťákem a oporou…, byly to zlé časy.
Tatínek na Pankráci čekal na soud, maminku volali k výslechům do Bartolomějské ulice. Čekávali jsme tenkrát sami doma a měli o ni strašný strach. Tu ulici, kde vyslýchali nespravedlivě oba mé rodiče a která sousedí s Konviktskou, v níž jsme bydleli, jsem nenáviděla. Nikdy jsem pak do ní nevkročila od devíti do osmnácti let. Tenkrát jsem si tam musela vyzvednout svůj první občanský průkaz.
A PROČ TO VŠECHNO? Soud za nějaký čas vynesl rozsudek „VĚDĚL — NEPOVĚDĚL“ a za to je deset let vězení se zabavením veškerého majetku. O to komunistům hlavně šlo, sebrat, zabrat, znárodnit. Celý proces byl zkonstruován, bohužel nebylo nikde odvolání. Prý se u tatínka v krejčovské firmě domlouvali lidé ve zkušebních kabinkách o tajných přechodech hranic na západ. TOŤ VŠE. Dnešní generaci je to úplně nepochopitelné, ale my, tenkrát nesvobodní lidé, jsme nesměli z klece ven.
Co si tatínek vlastní pílí vybudoval, svou firmu, kde šily i významné osobnosti tehdejšího kulturního světa, to mu sebrali. V našem bytě pak polepili cedulkami nábytek, sečetli a sepsali vybavení bytu včetně příborů. Co maminka později neprokázala svými účtenkami, to zabavili. Chtěli nás vystěhovat z bytu první kategorie, ale to se maminka tvrdě bránila — se třemi dětmi pryč nepůjde. Snad to byl zázrak nebo z té žumpy lidské vyplavalo trochu slušnosti na povrch, nevím, ale v bytě jsme zůstali. Smekám před maminkou, kdykoliv si na tu dobu vzpomenu…
Tatínek, ještě z Pankrácké věznice, navrhl mamince „papírový rozvod“, aby děti v této těžké době neměly problémy. Doufal tehdy, že nám tím pomůže. Rozvod na dálku proběhl, ale v budoucnu nepomohl. Naše kádrové dotazníky měly vždy rubriku, že otec je z politických důvodů v nápravném zařízení… A to rozhodovalo, hlavně pro tak důležité „BÁBY Z ULIČNÍCH VÝBORŮ“ to bylo sousto a vždycky mínus.
A běžel čas, my děti rostly, jezdily za tatínkem na návštěvy do lágrů. To by bylo dlouhé, smutné čtení, co to pro nás všechny znamenalo. Často byly i tak husté mříže mezi námi, že ani prst nešel prostrčit a tatínka se dotknout. Bachař stál vedle a poslouchal hovor i vzlyky z obou stran…Tatínek shledával při občasných návštěvách své tři děti vždy o schůdek větší, jak mu dospívají někde v dálce. SMUTEK, BEZMOC A NENÁVIST…
Tatínek byl na mnoha místech různých jmen, Pankrác, Jáchymov, Příbram Bytíz i Leopoldov. Pracoval buď v dolech nebo v krejčovské dílně, když ho potřebovali. Čekal na každý dopis, to bylo spojení s rodinou a světem. Naše i jeho dopisy byly cenzurovány a měly často hustě přečmárané řádky černou tuší, abychom se snad nedověděli to, co jsme podle nich neměli. Psala jsem mu hodně, i jako dítě a to mi nikdy nezapomněl. Snad až později jsem pochopila, jakou to pro něho mělo cenu.
Jednou přišla zpráva, že za pokus o útěk z důlní šachty byli zatčeni tři vězni. Byl nový soud a tatínkovi přidali k původním deseti letům dalších šest. K tomu mi později, už doma, řekl: “Jaritko, v těchto podmínkách můžeš věřit jenom jednomu příteli. Když jste tři, už jeden může být BONZÁK“. Tak se stalo. Za slíbený balíček, či návštěvu navíc, zradí kamarády…
V roce 1960, přesně 12. května, na velkou amnestii udělěnou prezidentem Novotným se nám tatínek po jedenácti letech vrátil domů. Vrátil se k dospělým dětem a ženě, všemi vítán.
Dlouhý čas odloučení ale ukázal, že mí rodiče už své manželství neobnoví a zůstanou spolu jako přátelé.Tatínek prožíval jistě nelehkou dobu. Začínal znovu žít na svobodě a musel si najít nový životní rytmus. Určitě měl v nás velkou oporu, ale přesto se potřeboval scházet s dalšími propuštěnými vězni z velké amnestie. Scházívali se v hospodě, aby si navzájem radili a pomáhali, jak znovu začít. Mezi nimi si tatínek našel druhou ženu svého života. Vrátila se po třinácti letech věznění, odsouzena za rozšiřování protikomunistických letáků.Vzali se a brzy se stal můj tatínek ve svých sedmapadesáti opět otcem. Narodil se jim syn, takže do naší rodiny s otevřenou náručí přibyl nový bratr. Po devíti měsících jsem se postarala, aby se z čerstvého tatínka stal čerstvý dědeček a dala jsem mu prvního vnuka.
Musím říci, že tatínek měl elánu na rozdávání, humor ho neopouštěl a obě své nové „funkce“ zvládal s přehledem. Zocelen tvrdým životem byl vzorem pracovitosti a charakteru.
V roce 1970 byl rehabilitován V PLNÉM ROZSAHU. Jeho trestní rejstřík měl být tedy čistý, trest vymazán a to mělo být zadostiučinění po letech promarněného života. Jednoho dne, brzy nato, dostal však obsílku o obnovení soudu. Soud mu zpětně „PŘIKLEPL“ tři roky do rejstříku trestů. To tehdy stačilo k tomu, že mu nevrátili zabavený majetek…K tomu není co dodat.
Prožili jsme dlouhý čas bez tatínka. Maminka nás vychovávala sama a přestože předchozí přepych zmizel, dalo se přežít. Maminka vytvářela DOMOV i ve skromných poměrech, obětovala vše pro nás a my jsme si jí za to nesmírně vážili. Snad i ty těžší životní podmínky vytvářejí člověka v jeho vývoji jinak a myslím, že lépe než v existenční bezstarostnosti.
Když se dnes obracím zpět, ani já skoro nechápu, jak jsme mohli v takovém područí tak dlouho vydržet. Skutečně držet jazyk za zuby a nechat si všechno líbit. Jak to máme vysvětlovat dnešním mladým lidem? Mohou si nás za to vážit nebo obdivovat za statečnost ? Asi ne, raději o tom už nechtějí slyšet, ale ráda bych se mýlila.
DCERA Jarita Štorková, roz. Stuchlíková (67 let)
Ještě bych se zmínila konkrétně o svých zážitcích s „KÁDROVÝM ŠKRALOUPEM“. Věděli jsme, že dostat mne do školy z osmiletky, bude problém. Vybrala jsem si chemickou průmyslovku, kde byl obor farmacie. Rozhodně to maminka neměla lehké uprosit a podplatit kdysi tatínkova zákazníka, který pracoval ve školství. Povedlo se však. Prožila jsem čtyři roky s bezvadnou partou spolužáků, dodnes se v hojném počtu stýkáme. K mé smůle obor farmacie na škole zrušili, rozhodla jsem se pro analytickou chemii. Na „vejšku“ jsem nemohla ani pomyslet, protože naše komunistická třídní mně nedoporučila nástup do práce ani do Prahy a umístěnku po maturitě jsem dostala do podniku Karborundum v Benátkách nad Jizerou. Nelitovala jsem, když přišel dopis, že mne nemohou z kádrových důvodů přijmout a ať si hledám místo jinde. Musela jsem se smát…v dopise bylo plno gramatických chyb, ale žádná ideologická. Podepsána byla kovaná, ale omezená kádrovačka.
Šla jsem na brigádu do výroby, abych nezahálela, a odpoledne jsem si hledala práci v nějaké laborce. Jen jsem ale vytasila dotazník s rubrikou o tatínkovi, pokrčili rameny a šla jsem… Jednou se mi poštěstilo a kápla na člověka, který znal někoho v Léčivech, v Dolních Měcholupech. Tam prý je taková sebranka problémových lidí, že mám šanci. Vyšlo to. Teprve po desete letech, když jsem odcházela pracovat do Akademie věd, mi můj tehdejší šéf řekl, jakou to dalo práci, mne v Léčivech zaměstnat. Tam jsem poznala mnoho výborných lidí s podobnými osudy, ale hlavně jsem tam našla velkou přítelkyni Helenu Jirounkovou, DCERU, se kterou jsem prožila a dodnes prožívám plno báječných chvil. Tak snad mne život zavál na správná místa.
Jarita Štorková — Stuchlíková