Milé Dcery,
nevím, jestli je můj příběh tak silný, jako příběhy Vás ostatních. Proto jsem trochu váhala s jeho napsáním, možná většina z Vás prožila mnohem těžší útrapy než já. Byl mi rok, když tátu zavřeli a dva a půl, když se z Mírova vrátil. Více asi chyběl mému bratrovi. Vidíte, teď mi vlastně dochází, že jsme o tom s bratrem nikdy nemluvili.
Takhle nám na svatého Martina 2007 píše Jiřina Hájíčková — Formánková, poslala mi ke svému příběhu hezký citát z knihy Kámen a bolest od Karla Schulze, který jsem použila do nadpisu. Ale čtěme dále:
Můj táta Václav Formánek se narodil v Kostelci nad Orlicí v roce 1907 a zemřel v roce 1990 v Rychnově nad Kněžnou. Byl absolventem reálky v Kostelci nad Orlicí a Vojenské akademie v Hranicích. Velmi brzy se dostal k letectvu. Působil jako aktivní prvorepublikový důstojník letec instruktor v Prostějově a Olomouci, kde mu prošlo v jeho cvičném letadle mnoho československých letců, kteří se později zúčastnili za druhé světové války boje o Británii. Jedním z jeho přátel byl i generál Fajtl. Z Olomouce se pak dostal k 1. Masarykovu leteckému pluku v Praze ve Kbelích a létal jako vojenský kurýr do zemí Malé Dohody, po válce do roku 1949 byl velitelem vojenského letiště nejprve v Chrudimi a pak v Pardubicích. Přesně v den mých prvních narozenin byl ze své funkce odvolán.
K odvolání došlo bezprostředně po úniku dvou letounů řízených letci, kteří se vrátili z Anglie a služebně působili na letišti v Pardubicích. Podle plánu měla letka odletět na střelby na pozemní cíle do Malacek. Nabrali přímý směr na západ za všeobecného jásotu pozemního personálu: „Berou draka, berou draka.“ To neuniklo letištnímu politrukovi a okamžitě nastoupil na tátu, že je třeba oznámit tuto událost. Táta zdržoval informaci co nejdéle. Kdo nakonec oznámil, že utíkají, nevím.
Následně byla naše pětičlenná rodina vyhozena ze služebního bytu v Pardubicích. Žádný náhradní byt. Nábytek rodiče složili do stodoly u jednoho známého sedláka ve Svítkově a vyzvedli jsme si ho až v roce 1967. Tatínkova sestra nám zapůjčila chatu u Hradce Králové. Odtamtud byl táta odvlečen estébáky neznámo kam. Jedním z estébáků, byl podle vyprávění maminky, která pocházela ze Mříčné u Jilemnice, její spolužák ze sousedního Peřimova. Při akci dělal, že ji nezná.
Na chatě byla závadná pitná voda a celý zbytek rodiny, maminka, můj tehdy tři a půlletý bratr, babička — maminčina maminka, a já jsme dostali úplavici. Nastaly asi nejtěžší chvíle pro moji maminku. Byla bez prostředků, sama nemocná a měla na starost včetně sebe uživit čtyři osoby. Bez podpory širší rodiny — nevlastní sestry a jejího manžela, bychom nepřežili. Když jsme se dostali z nejhoršího, začala maminka hledat jiné bydlení a práci, kterou by nás všechny uživila. Všichni se nás báli. Odvahu měla jen rodina kominíka. Ubytovali nás. Bydleli jsme na Pernštýnském náměstí v Pardubicích. Maminka sehnala práci v Přelouči, v národním podniku Těžba štěrkopísku. Poměrně dlouhou dobu, snad půl roku, maminka nevěděla, kde táta je, a jestli vůbec žije. Přes různé známé se dozvěděla, že byl umístěn do tábora nucených prací v Mírově.
Dle dokladů byli důstojníci z první republiky odvlečeni na Mírov bez soudu a podle tátova vyprávění byli určeni k tiché likvidaci. Pracovali na poli, hlídáni bachaři s ostře nabitými pistolemi a jakýkoliv pokus o útěk znamenal smrt. Cituji jeho slova ke kamarádům a kolegům: „Pánové, nebojovali jste proto za republiku, abyste se tady na poli nechali zastřelit jako zajíci. To musí rupnout.“ Jako praktický instruktor při výcviku seděl s mnohými z nich v jednom letadle a učil je létat. Říkal, že přesně věděl, kdo se k létání hodí a kdo ne. Některým adeptům patrně zachránil život, když je od létání odradil.
Když se táta vrátil z vězení, bylo příslušnými orgány v Pardubicích zabodnuto kružítko do mapy a v okruhu dvaceti kilometrů jsme neměli co pohledávat. Vojenská správa nám přidělila deputátní domek na venkově u Přelouče. Do domku bez příslušenství a studny, se dvěma místnostmi o patnácti metrech čtverečních a dvěma místnostmi s výměrou osm metrů čtverečních se nastěhovala čtyřčlenná rodina s babičkou. Tatínek nastoupil do lomu v nedaleké obci Brloh a posléze k Těžbě štěrkopísku do Mělic, kde jeho pracovním náčiním byla lopata. Poslední štací do roku 1967 byla chemička v Pardubicích. Později, v roce 1989 jsme s bratrem, tatínkem a našimi dětmi navštívili mělický písník. Svoji zdejší pracovní karieru táta uzavřel slovy: „Tomuhle písníku vděčím za své pevné zdraví,“ skočil šipku do vody a písník přeplaval.
Tatínkovým velikým koníčkem bylo malování. Měl veliké malířské nadání a to ho drželo celý život nad všemi životními peripetiemi. Byl prvním dítětem z druhého manželství mého dědečka Jindřicha Formánka, pilníkáře v Kostelci nad Orlicí. Babička se přivdala ke třem dětem. Když tyto tři děti odrostly, narodil se můj tatínek (1907) a jeho sestra Františka (1910). Zřejmě se v dětství velmi čile stýkaly obě děti s maminkou paní Allbrightové. Teta Fany ještě žila, když bylo uveřejněno, že má paní Madeleine Albrightová vztah ke Kostelci nad Orlicí. Při jedné z mých návštěv v Kostelci mi teta řekla: „Nedávno jsem měla v rukou naši společnou fotografii s maminkou Madeleine v sokolském kroji. Zrovna jsem si říkala, copak asi ta Andulka dělá.“
Můj příběh nebyl tak krutý jako bratrovy životní peripetie. Narodil v roce 1945. Měl zakázané středoškolské vzdělání. Navíc byl alergik a astmatik s těžkým exémem na obou rukou. Ortel byl — jít do učení. Střední škola — automobilová průmyslovka v Čáslavi — mu byla zakázána. Tam si nesměl podat ani přihlášku. Souhlas museli dát komunisté ze vsi. Rozhodli, že studovat nebude. V Přelouči z jeho ročníku bylo třem žákům zakázáno studovat — mému bratrovi, synovi sedláka od nás ze vsi, kterého nezlomili ke vstupu do JZD, a synovi evangelického faráře z Přelouče. Bratr se vyučil automechanikem a večerní strojní průmyslovku v Pardubicích ukončil v červnu roku 1969. Na vysokou školu se dostal automaticky díky výbornému prospěchu, ale zvolil jinou cestu. Z červnového zájezdu do Vídně se nevrátil. Nechtěl riskovat, že po příchodu ruské armády mu bude podruhé zakázáno studium, tentokrát na vysoké škole. Po roce v Rakousku se usadil v Norsku, kde vystudoval v Trondheimu techniku a celý život se věnuje lodním motorům.
Vystěhování na ves bylo ve svém důsledku velmi tragické pro maminku. Dojížděla do zaměstnání do Pardubic a při cestě domů ze zaměstnání havarovala a nepřežila. Bylo jí čtyřicet osm let. Stalo se to na podzim v roce 1967. Vzpomínám na dobu těsně před její smrti, kdy se začala politická situace uvolňovat, jako na velmi šťastné období naší rodiny. Po její smrti odešel tatínek do Kostelce nad Orlicí do společného domu ke své sestře, která již byla rovněž vdovou. Když v roce 1969 můj bratr emigroval, zůstala jsem v domě na vsi sama.
Mně se podařilo odmaturovat v roce 1966 na střední škole v Přelouči a dostala jsem se na ČVUT, fakultu stavební, kterou jsem v roce 1971 ukončila. Bylo velké štěstí pro mne, že jsem měla vzdělání a následně kvalifikovanou práci. To nebylo mnohým z Vás Dcer osudem dopřáno. Nemohly jste využít svých schopností. Nevratné škody napáchané komunisty dodnes cítím i za všechny, kterým nebylo umožněno studovat, jako velkou nenapravitelnou nespravedlnost a uvědomuji si, že vězněním a předčasnou smrtí našich nejlepších lidí v padesátých letech byl nevratně a nenahraditelně zničen obrovský duchovní kapitál.
Ve škole jsem věděla, že patřím jinam a měla jsem od rodičů informace o tom, co se dělo, navíc jsme se stýkali s lidmi a rodinami stejně postiženými — politicky pronásledovanými. Od učitelů jsem cítila tichou podporu, kterou mi nedávali nijak najevo, ale snažili se mě hodně naučit a byli na mě s pochopením přísní. Nemohu však říci, že by byli ke mně nespravedliví. Tatínek se tři roky před tím, než jsem šla na střední školu ostře zastal bratra, když ho nepustili kvůli jeho minulosti do školy a suše jim oznámil, ať se připraví, že za tři roky tam bude znovu kvůli mně. Držel v ruce lopatu a tu mu už nikdo nemohl sebrat. V roce 1963 začínala být jiná doba a v roce 1966 jsme dělali normální zkoušky na ČVUT z matematiky, fyziky a deskriptivy. O protekčních dětech na technice nevím, nebo jsem je nepostřehla. Začínalo nás na oboru pozemní stavby sto dvacet a končila polovina. Měli jsme báječné profesory. Technické obory jsou apolitické. Uvolnění v roce 1968 mezi námi studenty vytvořilo jiné vztahy. Řada z nich se však při normalizaci kolem roku 1971 přizpůsobila.
Jsem velmi vděčná za to, že se mohu účastnit setkávání Dcer a budu ráda mapovat osudy druhých ve svém okolí, byť oni sami nechtějí být v tomto směru aktivní. Každé setkání s Dcerami je pro mě impulsem otevírat oči — sobě a přátelům.
Srdečně Vás všechny zdravím
Jiřina Hájíčková
Přidávám ještě něco zajímavostí z roku 1990. Jeli jsme s mými
dětmi, dvojčaty vlakem na chalupu. Byl Velký pátek, rychlík byl nacpaný, skoro nikde nebylo
místo, jen v jednom kupé byla tři místa volná. Usadili jsme se, u okénka seděl pán
v prvorepublikové letecké uniformě. Potichu jsem upozornila synka: „Tuhle uniformu nosil tvůj
dědeček.“Pán zbystřil: „Dědeček? A jak se jmenoval?“ „Václav Formánek, “ odvětila
jsem. „Venca Formánků! S tím já jsem seděl na Mírově,“ ozvalo se nahlas na celé
kupé. Byl to bývalý letec, účastník bojů o Velkou Britanii pan Konopický.
Mírováci poslali tatínkovi pohled, chystal se s nimi na setkání v červnu. Setkání mělo být první úterý v červnu v restauraci v Holešovicích, kde se takto scházeli. V den odjezdu našla teta Fany tatínka ležícího v pokoji. Tatínka ranila mrtvice a po krátkém pobytu v nemocnici 10. 6. 1990 zemřel.