Narodila jsem se v lednu 1938, tedy ještě před druhou světovou válkou. Z mého předškolního dětství mám mezi jiným tyto vzpomínky, píše nám všem paní Nadja Stolz.
„Volá Londýn“, když můj otec poslouchal Němci zakázané vysílání z Londýna. Rodiče mně nic nemuseli říkat, pochopila jsem intuicí dítěte, že se o tom nikde nesmí mluvit. Toto poznání mě pak provázelo až do roku 1970, kdy jsem se z bývalého Československa odstěhovala do Švédska. Tam jsem se vdala a dodnes tam žiji.
Pamatuji na den, kdy do Hořic přijela Rudá armáda. Byl květen 1945. Lidé jásali, shromažďovali se na hořickém náměstí, všichni pociťovali radost z toho, že válka skončila. Děkovali vojákům a byli na chvíli šťastni. Rudá armáda byla vítána. Do naší rodiny chodil na návštěvu ruský důstojník, tatínek mu dal hodinky a on tatínkovi na oplátku a na památku harmoniku. Máme ji dodnes na půdě.
Můj tatínek byl instalatér a ještě za války si založil vlastní firmu. Měl dva
učedníky a dva dělníky. Nejvíc však pracoval sám. Firma šla dobře až do roku 1948, kdy se situace
osudově změnila.
Po únoru 1948 jsem opět viděla, jak davy lidí míří na hořické náměstí. Můj otec tehdy zůstal doma. Viděl, kdo tam šel podpořit komunistický puč. Byli to především ti, kterým se nechtělo pracovat, a byli v našem malém městě známí jako povaleči. Nepamatuji se na všechny detaily následujících několika let. Vím však, že se začalo znárodňovat. Nejdřív velké podniky, pak přišel čas i na malé podnikatele. To už můj otec nezaměstnával ani učedníky, ani dělníky. Pracoval sám. Pak za ním přišli soudruzi z místního sekretariátu komunistické strany a nabízeli mu členství. Vím, že mu leccos slibovali, protože potřebovali nalákat slušné občany s dobrým jménem. Můj otec odmítl. Účelem jejich příští návštěvy bylo vylákání podpisu na sdělení, že se otec dobrovolně vzdává své firmy. Tatínkův argument, že pracuje sám, nic neplatil. Řekl jim tedy, ať firmu znárodní, ale bez jeho podpisu. Tím podnikání skončilo a můj otec pak pracoval na stavebním oddělení jako zaměstnanec a dělník.
V tu dobu jsem už chodila do základní devítileté školy.
Vzpomínám na to, že mně můj táta zakázal vstoupit do komunistické organizace dětí
zvané tenkrát Pionýr. Trochu mě mrzelo, že jsem nemohla nosit pionýrskou uniformu, modrou sukni a bílou blůzku s červeným šátečkem. Byly jsme na škole tři žačky, které nebyly členkami —
pionýrkami. Čas od času hlásili naše jména školním rozhlasem, aby to všichni věděli a my abychom se styděly. Tak už ve věku třinácti, čtrnácti let jsme dostaly punc nepřátel státu. To už se ve mně
formoval odpor proti těmto lidem. A bylo mi úplně lhostejné, že mě četli ve školním rozhlase. Dokonce jsem
se cítila trochu výjimečná. V patnácti jsem zakončila devítiletku se samými jedničkami.
Pak nastoupila věčná otázka — kam se mnou? Žádosti do škol mně byly zatrženy hořickou komunistickou
stranou, protože můj otec byl reakcionář, a jak jsme se později dozvěděli — jeho dcera Naďa byla stejná jako on.
To bylo napsáno ve spisu, který se nacházel na hořickém sekretariátu komunistické strany.
Navrhovali mně jít se učit soustružnicí do jedné hořické továrny. Můj táta tehdy rozhodl,
že tam nenastoupím, že zůstanu doma.
Bylo září, viděla jsem ostatní děti s taškami na zádech chodit do školy. Přestože jsem prázdniny milovala, doma se mně za těchto okolností vůbec nelíbilo. Chtěla jsem do školy. V té době navázal můj otec kontakt se svým spolužákem z Hořic. Ten pracoval na ministerstvu školství a my jsme se tam k mému případu odvolali. Koncem září jsem dostala povolení na čtyřletou Dopravní školu v Hořicích. Byla tu jedna podmínka. Budu bydlet v internátě, abych se dostala z vlivu rodičů. Tak nastala nová etapa mého mládí.
Byla jsem šťastná, že nedobrovolné prázdniny skončily. Zdálo se mi, ale absurdní, že domů mohu chodit jen v neděli odpoledne a jen jednou za čtrnáct dnů mohu přespat ze soboty na neděli doma. V pět hodin odpoledne jsem už musela být zpět a hlásit se soudružce vychovatelce na internátě. Na pokoji nás bylo dvanáct děvčat a spaly jsme na dvojitých postelích. Každé ráno v šest nás budilo rádio budovatelskými písněmi, které opěvovaly Sovětský svaz. Ještě dodnes si ta slova pamatuji.
Naše škola byla bývalá obchodní škola s dobrým jménem. I když jsme měli jiné školní osnovy, bývalý učitelský sbor zůstal. Byli to báječní lidé. Pan ředitel — inženýr Kučera, paní profesorka Tichá, pan profesor Jilemnický, pan inženýr Vymětal a další. Nikdo z nich nebyl komunista, dělali vše pro to, aby nám v rámci možností dali dobré vzdělání a rozhled. Paní profesorka Tichá, češtinářka nám vyprávěla knihy cizích klasiků tak poutavě, že jsme po nich začali pátrat, abychom je mohli přečíst. Dosažitelná byla však jen současná literatura a literatura ostatních „lidově demokratických zemí“.
První rok školy byl za mnou a začaly prázdniny roku 1953. Přišel druhý srpen. V šest hodin ráno začal někdo bouchat na dveře. Maminka šla otevřít. Později jsem se dozvěděla, že rodiče už věděli, oč jde. V tu dobu probíhala v Hořicích vlna zatýkání. A nejen tady. Do pokoje, když jsem byla ještě v posteli, přišel estébák, poručil, abych vstala a oblékla se. Pak už mám jen chaotické vzpomínky na to, jak prohrabali skříně, prádelník a tak dál. Zkrátka domovní prohlídka jak se patří. Když nic nenašli, pokračovali na zahradě. Zřejmě věděli, co hledají. Též to našli. Pár zakopaných zbraní po Němcích. Pak tátu odvedli a my ho mohli navštívit až po delší době v hradeckém kriminálu. Rozsudek zněl šest let za velezradu. Odseděl si tři roky v pracovním táboře ve Rtyni v Podkrkonoší, kde pracoval v uhelných dolech. Jednou za čas jsme měly s maminkou povolenu návštěvu. Z železniční stanice ve Rtyni proudily zástupy lidí lesní cestou do tábora. Všichni za stejným účelem. Nerada na tyto návštěvy vzpomínám. Prostředí bylo deprimující, sotva táta něco řekl potichu, tak bachaři vyhrožovali, že návštěva bude přerušena. Nabádali moji matku, aby mu domluvila, aby táta podepsal socialistický závazek. Pracoval dobře, ale k pokoření jim to nestačilo. Chtěli to mít písemně. Zase nepodepsal.
Čas plynul, do internátu jsem se už druhý rok nevrátila. Můj otec byl zavřený, tak se o mě přestali zajímat. Ale nebylo to zcela tak. Po maturitě mně řekl pan ředitel Kučera, kolik je to stálo námahy, abych na škole moha zůstat. Byla jsem dobrá žákyně. Zároveň mi sdělil, že bohužel nemám nejmenší naději, abych se dostala na vysokou školu.
V tehdejší době existovaly tak zvané umístěnky. Pro mne to bylo do ČSAD v Příbrami. Věděla jsem, že u Příbrami jsou pracovní tábory jako Bytíz a že vězni pracují v uranových dolech. Dnes je Příbram nádherné město, tenkrát to byl divoký západ. Do města se sjížděli důlní dělníci z celé republiky, nebylo tam bezpečno. Když jsem v neděli večer přijížděla autobusem z Hořic a Prahy, bála jsem se jít sama domů. Jednou jsem dokonce požádala dva členy bezpečnosti, aby mě doprovodili. Měla jsem pocit, že mě nějaký muž sleduje.
Na pracovišti jsem si užívala znovu politické diskriminace. Pan ředitel a paní sekretářka byli členy komunistické strany. Odmítala jsem veškeré jejich návrhy, jak intimní od pana ředitele, bylo mi necelých dvacet let, tak pro vstup do partaje od paní sekretářky. Tady jsem strávila jedenáct let. Bylo nás několik s podobným osudem. Vytvořili jsme si takovou neformální skupinu. Fungovali jsme do té doby, než nás zase rozhodili na jiná pracovní místa.
V roce 1957 se můj otec vrátil z kriminálu domů. O tom, jak
s vězni zacházeli, se mnou nikdy nemluvil. Po návratu do Hořic začal pracovat jako dělník ve stavebním podniku. Jednou za týden se u mých rodičů scházeli jeho přátelé a diskutovali
o politice. Můj táta se vždycky rozčílil, protože měl k režimu trvalý odpor. Dožil se roku
1968 a ruské invaze. Bohužel už se nedožil roku 1989, kdy konečně komunistický režim padl.
Já jsem vystudovala vysokou školu až ve Švédsku. Ještě musím dodat, že při návštěvě rodičů v Hořicích jsem se musela vždy hlásit na jičínské bezpečnosti. Brala jsem s sebou své děti, cítila jsem se bezpečnější. Jednou se mě totiž vyptával pan náčelník na Švédsko a nepřímo požádal o informace. Když jsem se ho zeptala, co tím myslí, odpověděl, že je zajímá všechno. Odmítla jsem odpovídat na navrženou spolupráci, a proto jsem nechtěla být u policajtů nikdy sama.
Stalo se občas, že moji kolegové v práci nebo moji známí ve Švédsku se zajímali o to, jaké to bylo v Československu za komunistů. Nevím, jestli jsem je přesvědčila o tom, že to tak, jak píšu, bylo.
Tak to je můj příběh.
Nadja Stoltz