Jaký byl Váš nejpříjemnější zážitek v dětství?
V raném dětství až do doby, kdy tátu zavřeli, jich bylo hodně. Nejpříjemnější zážitek byl, když se vrátil. Ty Vánoce, který jsme potom strávili poprvé s tátou.
Co myslíte, že byl nejhorší zážitek?
Nejhorší zážitek (dlouhá pouza), když tatínka zavřeli, tak mně bylo čtyři
a půl a oni mi to neřekli. Ale, než jsem šla do školy, tak maminka rozhodla, že mi to musí
řict, abych se to nedověděla od někoho jinýho. A já jsem tehdy strašně plakala, byla jsem
z toho hrozně nešťastná. Ale to vím jenom zprostředkovaně, to si sama nepamatuju. Ale vím,
že moje představa, a to si pamatuju, a o tom jsem taky s nikým nemluvila nikdy, tak prostě
vězení v představě dítěte byla Daliborka. 
Když jsme potom, to mně bylo asi šest a půl, měly poprvé jet za otcem
na návštěvu do Leopoldova, tak ta návštěva moji představu v podstatě potvrdila. A ten
zážitek je opravdu hrůznej. Protože ty vlaky přijížděly hrozně brzy ráno, tak nás tam nechali
čekat před tou pevností několik hodin v mrazu nebo jindy zase na prudkým slunci. Když nás konečně
pustili dovnitř, tak z mýho pohledu, tam byly příšerně tlustý mříže. Každej měl u sebe
svýho bachaře. Stalo se, že mezitím přijížděl třeba doktor věznice, tak všechny vězně zahnali někam
pryč, on projel, oni je zavřeli a pak nás tam nahnali zase zpátky. Tenhle zážitek je jeden z těch
nejhorších.
Pamatujete si na nějaké poznámky od dětí nebo od učitelů? Kdo měl na Vás vliv?
Nikdo s námi neudržoval žádný přátelský vztahy. Samozřejmě ta učitelka měla velkej vliv. Z příbuzných, můj strýc. Určitě babička, protože ta s náma byla možná víc času přes den než maminka. Strýc byl takovej veselej člověk a já jsem strašně záviděla Nadě, že ji táta hází do vzduchu a že já nemám tátu, který by mě házel do vzduchu. Nikdy mě nenapdalo, že by to můj otec asi nedělal. Vrátil se domů s těžkejma problémama. My jsme si to ani neuvědomovali.
Negativní zážitky? Tenkrát. A byly tak negativní, jak to vidíte dneska?
Pamatuju. Negativní bylo vlastně chování některejch lidí. Například, když jsme jezdili do Leopoldova. V Leopoldově specielně bylo dost lidí, který byli odsouzeni za svoji aktivní činnost ve Slovenském štátu, prostě všelijaký Hlinkovci, Tiszovci. A když jsme čekali na návštěvy, tak tam byly zároveň manželky i těhletěch Hlinkovců a k těm se teda chovali — ty nikdy dlouho nečekaly. Nás nechali prostě třeba šest hodin čekat, než jsme přišly na řadu. Dokonce můj velmi negativní zážitek — to bylo na konci první třídy, to znamená někdy v červnu 1954, jsme tam přijely, strašně pražilo slunce, ten vlak přijel v šest ráno, takže jsme tam zastihly psy, který skutečně na nás skoro útočili. Já se do dneška bojím vlčáků. A potom začlo pražit slunce a my jsme tam čekaly, opravdu asi do dvanacti hodin. Všechny tyhlety šly před náma, a mně začlo být strašně špatně. Ještě navíc jsme nesměly stát přímo u pevnosti, kde bylo trošku stínu. Musely jsme stát v patřičný vzdálenosti od pevnosti. Matka prosila, abych aspoň já jako dítě, kterýmu není dobře, tam mohla stát. To nám nedovolili. Ale naopak nás nechali ještě o to dýl čekat. Když jsme pak absolvovaly návštěvu a nastoupily do vlaku zpět, tak máma zjistila, že mám horečku a vyrážku. Když jsme dojely do Prahy — to jsme celou noc jely — ráno v Praze, protože jsem byla hlášena v Jičíně, tak zase problém, kam můžu jít k lékaři. Takže jsme tři hodiny jezdily vod jednoho střediska k druhýmu. Potom řekli, že mám spálu, že musím do nemocnice, ale že do nemocnice pro mě musí přijet sanitka. Takže ať teď jedu tramvají někam k známým, kde jsme přespávali, a tam, že pro mě přijede sanitka. Do nemocnice nemůžu tramvají, musím sanitkou. Spálu jsem roznášela — já nevím kolik hodin — a trvalo asi osmačtyřicet hodin, než jsem dostala antibiotika. Tak jsem si tu spálu velice odnesla, vlastně rok jsem se léčila.
Pamatujete se na nějaké negativní poznámky?
Nevím, jestli se pamatuju na poznámky, ale na pohledy. Třeba těch lidí v Leopoldově. Když jsme přicházeli, tak na nás koukali, jako kdybysme někoho zavraždili. To odsouzení a takové to jako, že se honem musej uhnout, abysme se k nim ani nepřiblížily, jako kdybysme roznášely nemoci. To si pamatuji velmi dobře přesto, že jsem byla malá.
Co jste viděla positivního za komunismu?
Za komunismu, možná je to taky tím, že byl člověk mladší, pro mě bylo positivní slyšet v divadle mezi řádky, co jsme si všichni mysleli, ale bylo zakázáno říkat. Že bylo takové spříznění duší, který tohle spojovalo. Jako positivum vidím, že některý lidi díky tomu si byli blíž. Tyhlety vztahy v týdle podobě už dnes neexistujou.
Co se týče toho půl židovského, půl nežidovského pozadí, jakou to hrálo roli ve Vašem životě? Jak se cítíte nebo necítíte?
S tátou jsme si povídali, prostě si hrál náma, ale větší podíl na výchově měla maminka a taky maminka určovala chod v domácnosti. Takže určitě jsme doma dodržovali katolický zvyky. Já židovský zvyky žádný neznám. Babička byla věřící katolička až do smrti, takže nás brala občas do kostela, chodili jsme na mši. Jako dospívající, na střední škole, jsem slyšela ňáký antisemitský poznámky a ty mě vedly k tomu, že jsem se cítila povinna se hlásit k Židům. Ne proto, že bych se cítila být Židovka, ale protože Židé jsou v menšině a je třeba je bránit.
Co vidíte pro Vás osobně positivního teď ve Vašem věku po roce 1989?
To, že můžu učit, je určitě pro mě positivní. Samozřejmě vidím štěstí, že děti nejsou manipulovány, že nemusejí vstoupit do pionýra a že máme skutečně svobodný volby, který jsou manipulovaný jen trošku, jenom mediálně. Vždycky, když byly volby za komunistů, tak jsem bojovala s tím, že nechci jít volit. Nakonec, když mě už po třetí volali, tak jsem pochopila, že by se to objevilo třeba u mejch dětí, který by nesměly na gymnásium nebo něco takovýho, tak jsem tam většinou šla, až úplně když to končilo. Vždycky jsem se hrozně styděla, že jsem tam šla. To, že můžu volit a nestydím se, to jsem taky moc ráda.
Kdybyste se podívala na svůj život, co považujete za nejlepší období?
Za nejšťastnější roky považuju, když jsem byla na vysoký škole. Navíc ta doba byla spojená s takovým tím uvolněním. Já jsem přišla na vysokou školu v roce 1965. Měla bych říci, že to bylo období, kdy jsem měla malé děti. V určitém smyslu ano, v určitém smyslu ne. Protože sedmdesáté roky jsou spojeny pro mě se strašlivě neperspektivním obdobím. Já jsem sice vždycky měla nějakou práci anebo jsem se starala o děti, ale jako představa, co bude za dva roky nebo z čeho budeme žít příští měsíc — to tam nebyly žádný perspektivy. A díky tomu jsem strašně těžce prožívala, když mi bylo třicet, že mám za sebou mládí a před sebou nic. A to přesto, že jsem měla jedno dítě pětiletý a druhý dvouletý, a měla jsem bejt tou nejšťastnější matkou. Když měla jít ta starší dcera do školy, tak jsem skutečně prožívala strašný problémy, že jsem si představila, jak ta škola manipuluje dětma, jak se z nich snaží udělat ze všech naprosto stejné průměrné občany. Když byly děti malý, na to každá matka ráda vzpomíná, to je moc krásný odbobí. Na druhou stranu, já na sedmdesátý léta nemám hezký vzpomínky.
Myslíte, že to, co se stalo Vašemu tatínkovi, ovlivnilo Váš život?
Ovlivnilo to můj život. Nejen to, že byl zavřenej, ale všechno. Všechny děti, který byly v kategorii dětí nepřátel státu byly vychovávány v duchu, že musejí mít samé jedničky. Takže na nás byly kladeny větší nároky. My jsme musely být ty vzorný děti.
Jak jste se dívala na proces s Vaším otcem?
Četla jsem ten proces a měla jsem pocit, že to nebyl můj otec.
Vaši rodiče už tady nejsou. Kdybyste se jich mohla něco zeptat, co by to bylo?
Proč nevěřili těm signálům, o co jde. Bylo jim třicet devět let.
Tady ten posun doprava, tady jednou komunista, vždycky komunista. Oni vždycky mysleli levicově, mnohem víc než já a moje sestra. My jsme taky vysvětlovaly, že komunisti z roku 1936 jsou něco jinýho než komunisti z roku 1950 a úplně něco jinýho než komunisti z roku 1975. To jsou čistě jen kariéristi a nemají žádnej morální základ.
Helena Vavrova, roz. Goldstuckerova
Rozhovor s Janou Svehlovou