Hanička Truncová patří mezi neúnavné lektorky historie minulého století se zaměřením především na padesátá léta. Navštěvuje školy ve svém širokém dalekém okolí. Občas zajede i tam, kam se nedá zajet za hodinku či za dvě. Bohu díky za takovou ošetřovatelku paměti. Tady je její vyprávění:
Portrét Haničky Truncové v Senátu ČR
HERÁLEC u Svratky — VYSOČINA
Po třetí — či po čtvrté — jsem přijela na besedu na základní školu do HERÁLCE, tentokráte do hluboce zasněžené krajiny, kluzkých neposypaných silnic, vyjela jsem širokou silnicí do kopce k pěkné, rozložené stavbě školy. Asi čtyři metry před zatáčkou na parkoviště zůstal vůz viset v kopci, kola se protáčela — rozhodla jsem se, nechat auto na místě a dojít už pěšky.
Tu přiskočil ANDĚL STRÁŽNÝ I., v krátkých rukávech, gentleman, jestli mi může s autem pomoci… důvěra za důvěru — vše jsem tam nechala, předala klíče a čekala nahoře na kopci. Znovu sjel dolů, pak přijel plným plynem, s úsměvem, dal mi klíče a já zaparkovala. Taková samozřejmá služba, ale snad jenom v HERÁLCI.
Tentokráte
jsem pochopila mnohé, lidé i děti zde jsou jiné, u ničeho se zřejmě nedává
předložka NEJ…, samozřejmé události mají samozřejmý průběh. Moje besedy jsou hodinou
normálního vyučování… a TO se přece netleská. Dívám se do očí žáků když vyprávím, jejich upřímný pohled je jako v jiných krajích
kam jezdívám na besedy — ALE… kdepak by si vzali kluci ČAS čekat na mne před školou, aby mne
ještě jednou hlasitě pozdravili, přidali klukovský úsměv, to je možné jedině v HERÁLCI.
ANDĚL STRÁŽNÝ II. mne opatroval na dlouhé zpáteční cestě přes Hlinsko, Trhovou Kamenici, Slatiňany, Chrudim až do Hořic v Podkrkonoší, kde zimní podmínky nebyly o nic lepší ani horší než v samotném Herálci.
Vzpomínka na besedu ze dne 12.listopadu 2007 — Hana Truncová