Milé Dcery, mám obsedantní potřebu se Vám o zázračném Adventu vyznat. Usedám denně k počítači a snažím se posbírat slova, ta složit ve věty a z nich potom dát dohromady příběhy. Někdy se však stane, že příběh je k mání, ale nedostávají se jednoduše správná slova a věty. Tvrdě pracuji na jejich vyhledávání, někdy by se to úsilí dalo přirovnat ke zlatokopově snaze, který kvůli zlatince na dně své pánve spotřebuje mnohem větší energii, než dostane zpátky ve zlatě, tedy u nás v uveřejněném příspěvku. A co fotografie? Ty jsou zakopané mnohdy ještě v hlubší sluji. Přitom příběhy samy jsou bez nich nedokonalé, fotografie je bezkonkurenčně doplňují.
Milé Dcery, prosím, obracejte se na mě se svými zážitky nadále. A nemusejí to být jen smutné vzpomínky. Podívejte, co udělal obyčejný obrázek dvou holčiček v „kroji“. A já Vám slibuji, že se budu snažit co nejusilovněji Vaše náměty zpracovat a na našich stránkách uveřejňovat.
Píšete mi o Vašich zážitcích na setkáních s dětmi nebo staršími studenty ve školách. Mám radost, když si takovou zprávu mohu přečíst. Moc ráda bych každé z Vás složila poklonu. Mnohdy to činí za mě učitelé a žáci. Těším se, že si zase na jarním setkání uděláme čas a povíme si, co je nejakceptovatelnější téma, jak se rozmluvit, jak upoutat, čím podtrhnout vyprávění a jak využívat různých technik. Nechci jmenovat jednotlivé Dcery, protože by se mi mohlo stát, že na některou zapomenu a pak se budu do konce roku 2008 omlouvat. Snad mi tuhle umíněnost ve výčtu odpustíte.
Ráda bych taky poděkovala za velikánskou pomoc Michalovi Kuchtovi a v neposlední řadě Ondřejovi Musilovi, který software uvedl v život a který v současné době na Novém Zélandě ukazuje pracovitost českých lidí.
Přeji Vám všem zdraví,
štěstí a pohodu. Prosím, rozšiřte tento můj pastýřský list i mezi neinternetové Dcery.
Nakonec bych chtěla vyslovit toto přání: Nechť se nám daří předávat naše vzpomínky,
ale i naše etické postoje generacím po nás. Trochu si ohřeju polívčičku. Potkaly jsme
se onehdy s Věruškou Pytlíčkovou u Anděla a obě jsme měly s sebou vnoučátko. Ona
Honzíka. Já Majdu. Honzík je pětiletý a Magdalénka tříletá. Uznejte,
že se snažíme. Věruška v hanáčtině a já jí to kazím pražským
přízvukem. Obě však chceme říci, že je třeba vyprávět. Vracet se do historie
v příbězích, ve kterých figurujeme my Dcery. Tak nám naši blízcí budou rozumět
a věřit, doufám, že nejen oni.
Zuzana