Můj táta se jmenoval Karel Waldmann a měl firmu — mezinárodní
zasílatelství. Dnes by se řeklo autodoprava-stěhování. Jezdil hodně do ciziny, převážně na západ od našich hranic. Firma fungovala od roku 1935.
Tříkrálová koleda byla bohatá. Pan Šimeček nás obdařil už dvěma příspěvky. Historka o kloboucích a skotských teriérech byla ta první. Ta druhá nás čeká teď. Jan Šimeček, zeť paní Chrtkové — Waldmannové, je všestranný a empatický člověk, fotograf, milovník zvířat, psavec a posluchač příběhů. O mamince své ženy píše v samých superlativech a používá jen výrazu maminka mé ženy. Hezké, že?! Pojďme se začíst.
Táta měl „möbláky“ — velká auta, ve kterých se dal stěhovat i nábytek. Pravděpodobně stěhoval i za protektorátu majetek těch nemnoha lidí,
kterým se podařilo včas se vystěhovat. Byli mezi nimi zřejmě i Židé. Přímo v našem domě bydlel pan
Vantoch, který vyráběl vyhlášenou „Vantochovu griotku“. Pan Vantoch byl Žid a podařilo se mu později
emigrovat. Myslím, že táta mu pomáhal. Rodiče se s nimi velice přátelili. Pamatuji se, že v našem bytě byly potom nějaké jejich věci v úschově. Táta měl také ve Vršovicích
garáž, která sloužila jako jakási další úschovna. Maminka mi tam vždycky říkala „na
nic nesahej — to není naše…“. Pamatuji se, že tam byly krásné věci. Bylo mi tehdy pět šest
let… Zda tehdy někoho táta provezl přes hranice, to jsme se jako děti nedozvěděli. To byly tajnosti mezi mámou a tátou…
Po roce 1948 byl táta obviněn ze členství ve skupině, která měla převážet lidi přes hranice do svobodného světa. Dodnes nevím, zda táta skutečně byl členem takové skupiny. Komunistům se samozřejmě jeho živnost nelíbila. Táta tušil, že bude zle. Volali mu přátelé ze Švýcarska, že pro celou jeho rodinu je připravena vila a že by se měl rychle přestěhovat. Maminka ale tehdy do zahraničí nechtěla. Obávala se tady nechat svoji maminku samotnou…Ve Švýcarsku byl pravděpodobně někdo, komu táta na cestě za hranice pomáhal.
Bylo mi šest let a táta najednou nebyl doma. Máma měla veliké starosti. Delší dobu vůbec nevěděla, kde táta je. Sháněla také zoufale advokáta, který by jí pomohl. Táta byl nakonec obviněn z členství ve skupině převaděčů.
Vzpomínám si, jak k nám přišla STB. Pánové v dlouhých kabátech neustále hledali nějaké dokumenty, které by mohli proti tátovi použít. Spousta vzácných knih a bibliofilií létala vzduchem z knihovny na hromadu. Prohrabali i moji školní aktovku prvňáčka….Na radu advokáta maminka napsala presidentu Gottwaldovi žádost o milost. Ta byla vrácena k řešení ministerstvu spravedlnosti.
Nakonec tátovi nic nedokázali, ale dali mu paragraf přezdívaný „věděl-nepověděl“…a odseděl rok. Tátovi zabavili všechna auta. Firmu musel táta zrušit. Malou část cenných věcí a knih maminka po nocích roznášela po známých. Některé věci musela ukrýt u našeho známého, pana Synka, ve Vršovicích.
Maminka na tom byla tehdy velice špatně, najednou zůstala bez prostředků s dvěma dcerkami. Maminka mi také stále připomínala, abych nikde, zvláště ve škole, neříkala, že je tatínek zavřený. Zda byla maminka za tátou ve vězení, si již nepamatuji. Jako děti jsme za ním nebyly, jen jsme tátovi malovaly obrázky a poslaly své fotografie.
Táta se z vězení vrátil v zoufalém stavu. Myslím, že ho pustili domů umřít. Ve vězení prodělal žloutenku, které se tehdy říkalo „černá“. Máma dělala všecko možné i nemožné a táta nějakým zázrakem přežil. Skončil ale v invalidním důchodu s poškozenými játry a zničenou páteří.
Když vidím ostatní případy z té doby, tak jsme vlastně měli štěstí. Jako děti jsme neskončily v „děcáku“, nezavřeli nám mámu. Moje o sedm let starší sestra byla velice nadaná. Dobře hrála na klavír a chtěla na konzervatoř. Samozřejmě ji nevzali….také nám na Vinohradech rozdělili byt, do kterého nastěhovali další rodinu. Museli jsme se zbavit části nábytku….
Daniela Chrtková roz.Waldmannová