Paní doktorka Šimanská se mezi námi objevila jednou na setkání v Sovových mlýnech. Špatně se pohybuje. Jen o berlích. Dovezl ji její nejmladší syn Pavel. Vyprávěla svůj příběh, moc smutný. Jenže na webové stránky se pořád nedostával. Když jsem se telefonicky s paní doktorkou spojila, slíbila poslat jedno své vyprávění, které jí otiskli v novinách. A dneska mi ho elektronické vlny přinesly naskenovaný. Přepsala jsem ho pro nás všechny. S takovou bestialitou, hrůzou a nehumánností na jedné straně a láskou a úctou na druhé se denně nesetkáváme.
Dne 12. dubna 1959 zemřel v Leopoldově ve vězení můj tatínek Josef Nevtípil z Kozlovic ve věku jedenasedmdesáti let. Zprávu o jeho smrti nám přišli vyřídit příslušníci VB. Marně jsme usilovali o převoz. Prosili jsme na StB Přerov, ministerstvo vnitra Praha, prosili jsme na MNV Kozlovice, a VB Nitra, ale zbytečně. I když jsme věřící, prosili jsme alespoň o zpopelnění (i když tehdy to ještě nebylo katolíkům povoleno), opět marně. Převoz z bezpečnostních důvodů nebyl povolen. Podařilo se mi zjistit den pohřbu. Za to upřímně děkuji neznámému dozorci, který měl noční službu ve chvíli, kdy jsem do Leopoldova telefonovala.
Jeli jsme tam dvěma auty. Vezli nás pan Vaniš, taxikář z Přerova a Vladimír Martínek z Kozlovic. Jejich jména uvádím proto, aby mohli potvrdit pravdivost mých
slov. Vedoucí věznice nás v Leopoldově přijal. Zpočátku byl slušný, ale pak na nás křičel a stále opakoval, že máme právo vědět pouze to, že tatínek zemřel. Nesmíme
vědět, kdy bude pohřben a kde bude pochován. Naléhal na nás, abychom mu prozradili, jak jsme zjistili datum pohřbu.
Mlčeli jsme a plakali — ženy i muži. Po delším hořekování se nad námi ustrnul a řekl, že když
jedeme z takové dálky a je nás tolik, ať přijdeme na vězeňský hřbitov ve 13 hodin.
Musíme být nenápadní, chovat se tiše, lidé nás nesmějí vidět. Ve stanovenou dobu
jsme byli na louce, kde pochovávali vězně.
S očima upřenýma na obrovskou pevnost jsme čekali, až vyjelo z boční
brány nákladní auto. Mířilo k nám. Z něho vystoupili tři dozorci se samopaly.
Oznámili nám, že spoluvězni uloží tatínka do hrobu. Teprve potom povstali na autě čtyři
„muklové“ a přinesli rakev ke hrobu. Položili ji na zem. Dozorci na naše naléhání dovolili,
abychom se s tatínkem rozloučili. Byla to ubohá rakev, opatřená malým okénkem. Naposled jsme
viděli ustaranou a utrápenou tvář našeho tatínka, jehož šedivá hlava spočívala, věřte mi nebo
ne, na bílém krepovém papíře. Modlili jsme se a plakali a nad námi stojící
ozbrojení dozorci nás napomínali, abychom ceremonie neprotahovali a chovali se tiše. Mlčky, beze slov, uložili
spoluvězni tatínka do hluboké jámy a začali rakev přikrývat hlínou. Prosili jsme dozorce, zda si
nemůžeme zasypat tatínka sami — bylo nám to povoleno.
Hřbitov jsme museli co nejdříve opustit a teprve potom odjeli ozbrojení dozorci a spoluvězni. Na autě nebylo nikoho vidět — všichni museli ležet.
Na
vězeňský hřbitov jsme jezdili vždy na dušičky. Žádali jsme několikrát o převoz, až v roce
1973 jsme dostali konečně povolení k exhumaci. Povolení dalo MNV Leopoldov, Hygienická stanice Nitra
i Přerov. Ale představte si, dojeli jsme na přesnou domluvu a šli nejprve na hřbitov. Ale tady jsme už nenašli
žádný hrob, žádný kříž, žádný suchý květ. Hřbitov byl čerstvě zrušen.
Bylo to otřesné, nedá se to popsat. Jako zběsilí jsme hledali znamení, podle něhož bychom určili
přesné místo, kde tatínek ležel. Bohužel, marně. Na smetišti jsme našli plechovou cedulku s jeho
jménem a číslem 4174. Jako svátost jsme ji vzali a doma uschovali. Když zemřela maminka, vložili jsme ji do její rakve.
S pocitem nové křivdy, nového ublížení, další rány, s bolestí a pláčem jsme se vraceli domů. Od té doby jsme v Leopoldově nebyli.
Kdo tatínka odsoudil k takovému konci, k takovému skonu, že nemohl být ani jako mrtvý uložen do hrobu svých předků v Přerově?
Tatínek byl v dubnu 1955 zatčen pro organizovaný výstup z JZD. Dne 27. května 1955 byl amnestován (zastavilo se trestní stíhání proti pachatelům starším šedesáti let). Tatínek měl být souzen pro trestný čin sdružování proti republice. Jelikož došlo k výměně soudců i prokurátora, byl znovu zatčen 3. srpna 1955 a již 27. srpna 1955 veřejným soudem v Přerově odsouzen podle paragrafu 85 — sabotáž — ke dvanácti letům vězení, ke ztrátě veškerého majetku, občanských práv. Byl mu zakázán na dobu deseti let i pobyt v Kozlovicích.
Ke stejnému trestu stejným soudem byl odsouzen i můj bratr Josef Nevtípil. Byl osm let v Jáchymově a další čtyři roky na vojně. Vojna mu trvala skutečně čtyři roky, protože po dvou letech MNV v Kozlovicích napsalo, že je zde nežádoucí. Celou dobu pracoval v dolech — byl u PTP. Ještě k vyššímu trestu byl odsouzen můj švagr Alois Jemelka. Tresty byly proto tak vysoké, aby se staly odstrašující pro ostatní družstva. Mou maminku, sestru a mladšího bratra z JZD vyloučili. Hospodařili samostatně, odváděli mléko, řepu, obilí, ale z peněz nedostali ani haléř, protože šly nakonto. Byli úplně bez prostředků. Ze statku je potom vystěhovali. Také mladší bratr skončil u PTP.
Přišli jsme o všechno, všechno nám sebrali, lány polí, dobytek, ovocnou zahradu. Tedy vše hmotné, ale hlavně sebrali nám živého tatínka a to byla, je a bude ztráta největší.
Kdo byl vlastně staříček Nevtípil? Vzpomeňte si,
vy, starší občané Kozlovic! Komu z vás ublížil? Komu nepomohl? Jakým byl vlastně starostou
za války? Kolik lidí zachránil před zatčením, za kolik lidí se zaručil svou ctí
i svými penězi?
Byl to dobrý hospodář, nejlepší ve vsi a někdo ho nazval kulakem a tak se k němu choval. Byl čestný, poctivý, pracovitý a spravedlivý, byl to vzácný člověk, opravdu vzácný. A to nejen v mých očích.
MUDr. Božena Šimanská