V době, kdy padla poslední bomba na Londýn, narodila
se v Hammersmithské nemocnici rodičům Františkovi a čtyřicetileté Collette jejich první
dcera.
Čeští přátelé jí dali jméno „Jahůdka“ a po britských známých — dostala jméno Vivienne a intelektuální kmotrovství jedné z prvních žen graduovaných v Cambridge.
V letních měsících roku 1945, kdy tatínek František byl již zase zpět v milované Praze, maminka Collette už zase pracovala ve svobodné Francii u pana Charles de Gaulla, byla Jahůdka odeslána v krabici od banánů přes Paříž do Ženevy, kde o ní starostlivě pečovala teta (Ma)Thilda.
V roce 1948 znovu a znovu Collette doufala, že se František nabaží Prahy, po které se mu v emigraci tolik stýskalo, a že si vybudují společný domov v Británii. V roce 1949 Collette pochopila, že jediná možnost společného domova je už jen v Československu. Návrat do Prahy ještě odkládala do půli roku — a pak se s dcerou vrátila do domu rodiny milovaného manžela na Královských Vinohradech.
Takto se rozmachuje paní doktorka Soyková ke svému příběhu. Patří mezi Dcery, které nám přinesla tříkrálová koleda léta Páně 2008. Nechme tedy povídání plynout, vychutnávejme si humor, který pomáhal se přenést přes leckterá příkoří. Chvíli v ich-, chvíli v er-formě.
Collette ještě netušila, co ji čeká. Ji, krásnou a společenskou ženu, energickou, sportovkyni s notnou dávkou francouzského temperamentu, komunikující v osmi jazycích, a její dceru, která byla prvním živým dítětem matčina čtvrtého těhotenství.
Následky února a října 1948 byly umocněny další rodinnou ránou. Na první dovolené v Bechyni v srpnu 1949 onemocněla dcera dětskou obrnou. Maminka Collette nepolevovala ve cvičení, trénovala stoj, později chůzi. V té době zcela nenápadně vtiskla dceři životní heslo: „Vivi sama“ aneb pomocná ruka je na konci tvého ramene, snaž se neukázat svůj handicap, jinak s tebou budou děti a dospělí jednat jako s invalidou.
Na podzim 1949 byl otec vzat poprvé do vyšetřovací vazby. Ta se střídala s propuštěním. Z každého napětí jsou zas děti, jak pějí klasici Voskovec a Werich, narodila se druhá dcera — Monika o šest let později než první. Tatínek František byl vzat konečně do čtrnáct měsíců trvající vyšetřovací vazby. Prokurátorem v tatínkově kauze byl nechvalně známý Urválek. Propustili ho den před prvním májem roku 1954. Přišel domů vyhublý, neoholený, rozpačitý. Mladší dcera Monika, která ho neznala, se ho bála ještě mnoho měsíců a myslím, že tímto faktem byl poznamenán jejich vztah i dlouho potom. Tatínek měl „zapečetěné“ všechny skříně páskami, na kterých byl uveden Finanční úřad Prahy XII.
Tatínek byl v roce 1965 plně rehabilitován. Zaplatili mu nazpět „i ten nejdráž zaplacený hotel“ vazeb i samovazeb na Pankráci, Ruzyni a v podzemí Bartolomějské. Předválečný bankovní úředník u Petscheků, se znalostí čtyř světových jazyků, milovník mateřštiny, latiny a řečtiny, velmi dobrý amatérský houslista, znalec krásného umění i přírody, to byl tatínek. Chodil do konce života vždy vzorně oholený a upravený, v obleku, s bílým kapesníčkem v kapsičce u levé klopy, klobouk a rukavice byly jeho samozřejmou součástí. V obleku chodil do práce i jako dělník. Pracoval až do konce svého života nejprve jako pomocný dělník ve stavebnictví, později se vypracoval na parťáka. Pro zajištění lepšího živobytí pro rodinu se staral o účetnictví pro dvě až tři malé restaurace. Maminka zůstala doma, odmítala pracovat pro komunistický režim.
V roce 1990, šestnáct let po tatínkově smrti jsem zažádala o jeho morální rehabilitaci. Dostalo se mi namnožené odpovědi, kde ve vytečkovaném prostoru mi bylo sděleno, že „již byl rehabilitován, a proto žádost je bezpředmětná“. Úředníci asi nerozuměli nebo si jen nevšimli u rehabilitace adjektiva morální.
Tatínek nás vždy nabádal, že to, co jsme dostali od přírody navíc, máme dál rozdávat, dělit se s druhými a pomáhat jim. Vše jsem ráda naplňovala a naplňuji. Bojovala jsem se strachem. Tehdy a ještě dlouho poté. Nyní pociťuji, že se jeho intenzita snížila, a ujišťuji sama sebe, že jednoho dne při večerní „inventuře“ už žádný nebudu registrovat. Pak pocítím asi tu pravou svobodu i uvnitř mého Já.
Nevím, jak se nakonec stalo, že jsme se nemuseli vystěhovat z Prahy. Možná bude něco na šprochu paní Š. :“…štěstí pro ně (rozuměj ty, kteří byli souzeni a žili jako nepřátelé lidově demokratického zřízení) bylo, že měli manželky cizinky — přeci jen režim měl obavy, aby něco neproniklo na Západ.
Pamatuji si také, že na všechny složenky, kterými jsem platila
na poště nájemné, psával tatínek svým krásným písmem
„s výhradou“, bydleli jsme totiž v činžovním domě, který si koupili jeho rodiče
a nastěhovali se do něj po skončení první světové války. Můj tatínek se narodil
jako prvý syn z pěti dětí, Hermíně a Quidovi v Liblicích u Mělníka. Dostal
jméno František, protože rodinný lékař na dotaz rodičky: „Jak vypadá náš
chlapeček?“ — pravil: „Milostivá, kouká jak Franta z boudy“.
Bylo ještě několik věcí, které „dobudovávaly“ mé Já. Hudba, literatura, divadlo, všechno krásné umění a nezbytný humor, ten do nich patří samo sebou. Také některé příhody mě ovlivnily.
Tatínek „se vrátil“ a rodiče si přáli to oslavit v Klášterní vinárně na Národní třídě. Maminka mne odložila v šatně, abych se učila česky, tatínek přišel později a šel rovnou ke stolu. Po večeři odešli spolu a já jsem zůstala v šatně až do uzavření vinárny. A tak jsem se dostala na pracoviště SNB do Bartolomějské ulice. Česky jsem uměla málo, ale telefonní číslo domů jsem si pamatovala.To jsem později vytočila na černohnědém bakelitovém přístroji, stejném jako jsme měli doma, a po mém veselém štěbetání příslušníci SNB řekli tatínkovi adresu, kde se nacházím. Tatínek si pro svou princeznu přijel a jeli jsme domů jako flamendři. Na tuhle příhodu jsme mnohokrát vzpomínali. Ano, nemýlím se. Do Bartolomějské zase směřovaly kroky mého tatínka.
Když mi bylo necelých osm let, zemřel Stalin. V přízemí školy v Kladské byl vystaven jeho portrét a já jsem se prý nedostatečně poklonila. O pár dní později přijeli před školu pánové s krásným tatraplánem. Odjela jsem s nimi do jeslí v Americké ulici, kde jsme vyzvedli mou sestru. Odvezli nás do zbraslavského dětského domova. Nepobyly jsem tam asi moc dlouho. Přestala jsem jíst, vzdorovala jsem a nakonec jsem si zorganizovala odvoz do nemocnice Na Bulovce, kde mě předtím po obrně léčil pan profesor Epstein. Maminka si nás odvezla domů. Tam si mně posadila do svého velkého fotelu, sama si sedla na bobek přede mne a velmi mne chválila. Zdůrazňovala mi, že takový tichý odpor je ten nejsprávnější.
Další příhodou byla lapálie kolem získání
občanského průkazu. Tatínek obdržel dopis, který přikazoval, abych v 10. třídě
jedenáctiletky, to mi bylo šestnáct, opustila Československo. Nejsem jeho občankou a tatínek
zaplatí celé mé vzdělávání, absolvované až do té doby. Všechno
to dobře dopadlo, díky opakující se skutečnosti, že si lidé uměli pomáhat
a opravdu si pomáhali. Ať to byla sestra Žaludová z vinohradského sboru českobratrské
církve evangelické, která mě učila českému jazyku, a mnoho jiných laskavých žen,
které mi ukazovaly od dětství jak vařit a jak vést domácnost. Moje maminka to neuměla,
vyrůstala ve školách se vším zaopatřením a později „na to měla lidi“. Bylo by
nezdvořilé, nevzpomenout finanční pomoci, na kterou se skládali pracovníci Pražského
průmyslu masného, kterým tatínek šéfoval před vyšetřovací vazbou.
A pak nesmím zapomenout na řadu báječných učitelů, na které jsem opravdu měla velké štěstí, byli to ženy i muži — báječné osobnosti.
Byla bych ráda, kdyby těch pár vzpomínek bylo vnímáno jen a jen s humorem a hlavně s tím, že opravdu úplně vše — i to nedobré — je vždy pro něco — a mnohdy pro mnohé — jen a jen dobré — to mi, prosím, věřte.
Praha, leden už 2008
Vivienne Soyková