Otevřela jsem si webové stránky www.miroslavabockova.estranky.cz a odtud jsem vybrala silný
příběh otce mukla a jeho dcery, tedy Dcery, která pracuje na tom, aby se na utrpení let
padesátých, ale i šedesátých nezapomínalo. Jeden příběh na našich
stránkách je limitován, proto se podívejte na výše uvedené stránky. Naleznete
tam i více fotografií.
Je zajímavé, že jsem vždy poměrně lehce psala o jiných lidech, jejich skutcích, jejich příhodách a osudech, ale teď psát o sobě samé a svém otci je pro mě poněkud těžší. Přesto mne cosi nutí to udělat.
Jak to vlastně bylo
Můj otec František Mezuliáník za účast v pochodu vysokoškoláků na Pražský hrad v únoru 1948 byl vyloučen z vysoké školy, nato v dubnu téhož roku byl „vyakčněn“ jako politicky nespolehlivý z ministerstva dopravy.
Zakládá ilegální skupinu, která na Českobrodsku rozšiřovala jím zkomponované letáky s názvy:Mrtvý Masaryk se ptá, Žádáme svobodné volby, Zemědělci, Vážení a milí, Českoslovenští katolíci, Vojáci, dělníci, rolníci, živnostníci, Pravda o T. G. M. Těchto letáků vyrobila tato skupina kolem 5000 kusů a rozšiřovala je v okolí Českého Brodu, vylepovala a rozesílala pomocí zaměstnanců ČSD jak v osobních tak i nákladních vlacích. Žádný z těchto letáků se nedochoval, ani v archivu ve spise MV. V tomto spise chybí i řada stránek, pravděpodobně s údaji o svědcích, se kterými se dostal v obci do konfliktu a kteří posléze správně volenými metodami dosáhli jeho odhalení a zatčení.
Byl zatčen v červenci 1949 a jeho činnost byla kvalifikována jako velezrada dle § 231.
Byl
odsouzen k deseti letům těžkého žaláře. Jelikož se tento rozsudek státnímu prokurátorovi
zdál mírný, tak se odvolal a následoval rozsudek Nejvyššího soudu v Praze, který
mu vynesl patnáct roků těžkého žaláře zostřeného půlročně tvrdým ložem (spaní
na betonové podlaze atd.) a konfiskací jedné poloviny jmění. Byl vězněn na Pankráci,
na Borech, v Jáchymově a Ostrově, ve Valdicích, v Leopoldově. Po písemné
stížnosti na poměry ve věznici v Leopoldově je znovu odsouzen za pobuřování Okresním
soudem v Tmavě k dalším dvěma letům vězení. Odseděl je v Iľavě.
Žádná z amnestií té doby mu nepřinesla kýženou svobodu. Jeho „převýchova“ nedosáhla požadované úrovně, a tak se na svobodu dostává až 13. 12. 1963, kdy je z Iľavy propuštěn na základě zhoršeného zdravotního stavu. Zanedlouho po propuštění je postižen srdečním infarktem, posléze mozkovou mrtvicí a v roce 1968 umírá ve svých dvaašedesáti letech na selhání ledvin a celkovou devastaci organizmu jako následku mnohaletého věznění. Krajský soud v Praze dne 31.10.1990 podle zákona č. 119/1990 Sb. při rehabilitačním řízení obvinění zrušil.
Já jsem si nic nevybrala, bylo mi to vnuceno
Svého otce bych dnes po všech událostech a znalostech jeho života charakterizovala jako přesvědčeného stoupence myšlenek Masarykových a první republiky. Za tato svá přesvědčení byl ochotný udělat vše, co považoval za nutné, i když ne vždy možné a jednoduché. O čemž ostatně svědčí jeho další život…
Jako zaměstnanec Ministerstva dopravy poskytoval za války informace o spojích vlaků, rozumí se těch „strategických“ a další informace pro odboj, byl vězněn, ale nenašel se tehdy udavač, tak byl po půl roce propuštěn. Štěstí nebo náhoda?
Únor 1948 byl pro něho nepřijatelný — viz nahoře. Mamince bylo 28 let, mně čtyři, sestře Evě dva roky. To, co tehdy zažila moje matka, jen krátce shrnu: nátlak od „mocných“, aby se rozvedla a nás dala do dětských domovů. Výčitky od manželek otcových spolubojovníků, které si na ní hojily strach a zlost, většina z nich se ovšem se svými muži okamžitě rozvedla. Maminka rozvod velmi rezolutně odmítla a ani nás od sebe nedala.
Otec byl v celkem rychlém procesu odsouzen k 15 letům těžkého žaláře ztíženého měsíčně tvrdým ložem, propadnutím veškerého majetku. Mamince bylo umožněno, aby část jeho ošacení odkoupila. To bylo také jediné, co jsme po něm měli. Jaké blaho mi tehdy působilo zavřít se do skříně s jeho kabáty, obleky, čichat pach cigaret. Kolem nás byla sice několikagenerační rodina, prarodiče, tety a strýcové, ale ne všichni samozřejmě byli z nastalé situace nadšeni a tak maminka čelila i tvrdým výčitkám některých z nich. Žily jsme na středočeské vesnici, tedy pod velkým drobnohledem poměrně nepřátelského prostředí, neboť i udavači byli z něho. Věděli jsme to, všichni z rodiny, ale na nic jsme se nezmohli. Snažili jsme se žít tiše s rodiči maminky, kde dědeček u nás suploval otce, staral se a pracoval pro nás až do svých sedmdesáti pěti let. Strach jsme měli celou tu dobu.
Chodila jsem do vesnické školy, kde naše složení bylo asi
takové: já, dítě nepřítele státu, děti vystěhovaných kulaků, holčička Němka,
jejíž rodina nestihla odsun, nemanželský syn německého vojáka s Češkou, děti padlých
v povstání kolem vysilače Liblice, židovská holčička, která přežila Terezín a pan
řídící odsunutý k nám na vesnici za útěk syna do Austrálie.
To bylo osudů!
Náš byl ale otec. Psaní dopisů, když je měl povoleny, posílání balíčku jednou za rok k Vánocům, který se přesně vážil. Jen co jsem se naučila psát, opisovala jsem žádosti pro pány soudruhy prezidenty Gottwalda, Zápotockého, Novotného na udělení milosti pro mého tatínka. Každé výročí, které „oni“ oslavovali, jsme poslouchali rozhlas a doufali v amnestii pro otce. Bohužel, nikdy se na něj nevztahovala a odpovědi z prezidentských kanceláří zněly téměř unifikovaně, že postoj jeho k jejich socialistickému zřízení je záporný a že ještě nebyl převychován.
Každý rok o prázdninách jsme měly povolenou návštěvu, která netrvala ani celou hodinu a kvůli které jsme jezdily do věznic, kde právě byl: Bory , Jáchymov, Valdice, Leopoldov, Iľava. Na otce se nevztahovala ani amnestie v roce 1960 a dokonce v tomto roce mu byl zvýšen trest o další dva roky za veřejné (ve věznici) prohlášení obdivu k USA a pobuřování.V roce 1962 jsem omylem zakoupila jízdenky a místenky na návštěvu za otcem na den návštěvy, ale zapomněla jsem, že musíme jet vlakem již na noc o den dříve. Tehdy jsem požádala mladého muže, který dojížděl k nám z Prahy, zda by mi tyto jízdenky nevyměnil, udělal to a ještě nám je koupil do spacího vozu, rozdíl doplatit nechtěl. Pochopila jsem, že se asi dozvěděl, kam jedeme. Začali jsme spolu chodit a o Vánocích 2007 jsme oslavili třiačtyřicáté výročí našeho manželství.
Dědeček byl rovný a pevný chlap, který dokázal
skály přenášet, dokázal najít cesty, aby mne v roce 1959 dostal na gymnázium
a potom alespoň na nástavbu. Vysokou školu jsem měla od soudruhů písemně zakázanou. Když otce
v roce 1963 propustili, bylo to pro něj i pro nás docela kruté období, těžce
se vyrovnával se změnami, které za oněch 15 let nastaly. Ať to byly vztahy v rodině,
chyběli přátelé, nemohl sehnat zaměstnání, zdravotní potíže se stupňovaly. Zdá
se, že tolik vytoužená „svoboda“ mu přinášela jenom problémy
a strádání. Bylo zvláštní pozorovat, jak si některé zvyky přenesl
i do „civilu“: ubytoval se v nejmenší místnosti v rodinném domku,
v malé kuchyni. Zde sedával u malého dřevěného stolku, který vyhrabal někde v kůlně,
jedl zásadně lžící, pil z malého plecháčku. A psal — žádosti, supliky, dopisy
kamarádům z „basy“, drobné vzpomínky, většinou velmi smutné. Byly to tehdy
zvláštní Vánoce v tom roce 1963. Byl v šoku z toho, co viděl kolem: „rozkvět
socialistické vesnice“, v každém domě televize, někde i auto. Toužil alespoň po vlastním
rádiu. Dostal 230 Kč invalidního důchodu, mozkovou mrtvici a následovalo dlouhé
umírání. Zemřel v březnu 1968.
V roce 1968 maminka vstoupila do K 231 a požádala o rehabilitaci otce. V roce 1970 nám bylo doporučeno, abychom tuto žádost v našem zájmu vzali zpět. Maminka tehdy říkala, „ještě že je táta mrtvý, ten by nemlčel a začalo by to znovu“. Tehdy jsem ji však zklamala já, taky jsem nemlčela a vypadla z místa.
V roce 1990 byl otec plně rehabilitován, byla jsem ráda, že se toho maminka dožila.
Když jsem se v roce 1990 vrátila zpět do zaměstnání a dvěma náklaďáky vyvezla tu srpokladiváckou veteš, ty sádrový Leniny, Gottwaldy… vrátila nakradený nábytek původním majitelům, ze soudního vězení udělala galerii Šatlava, založila Spolek, kde jsme mimo jiné vyčistili a otevřeli historické podzemí, opravili dům a já si říkala, že teď bude pohoda. Ale to bohužel není, ale to se již píše nová historie…
Miroslava Bočková — Mezuliáníková
