Vážené Dcery,
o víkendu jsem si přečetla o Vás článek v Reflexu a nedalo mi, abych Vám nenapsala. Přimělo mě k tomu hlavně to, že některé z Vás pochybují (alespoň tak jsem tomu rozuměla), jestli má smysl o té době ještě hovořit a jestli by nebylo lepší udělat tlustou čáru za minulostí tak, jak se vyjádřil syn jedné z Vás.
Ujišťuji Vás, že to má obrovský smysl a vězte, že k tomuto předsvědčení mě dovedla dlouhá cesta poznání.
Dovolte mi, abych se Vám trošku představila. Je mi 45 let, narodila jsem se v roce 1962 do rodiny, která byla silně ovlivněna mou babičkou, matkou mé maminky, která byla velice zapálenou komunistkou. I když můj otec pocházel z „kulacké“ rodiny, veškerý život v naší rodině byl v režii babičky, a tím pádem jsme byli vychováváni k lásce ke komunismu. Prožila jsem nádherné dětství. Ve škole jsem se výborně učila, dostala jsem se na prestižní školu a do své dospělosti jsem neměla tušení, že se v této naší zemi dělo nebo děje něco nenormálního. Byla jsem hrdá na to, že zastávám v té době velmi prestižní funkce nejprve v Pionýru, potom v SSM, všude jsem měla dveře otevřené a ačkoliv jsem nedostudovala, získala jsem i velmi dobré zaměstnání.
Zlom nastal v roce 1981, kdy jsem potkala svého budoucího manžela a tem mě přivedl do jeho rodiny. Když se na to dívám dnes, připadá mi to velmi humorné a občas vyprávím našim dcerám, jakým způsobem jsem se uvedla Dorotiny jejich tatínka. Ještě mezi dveřmi místo pozdravu se mě zeptal můj budoucí tchán:“Je tvůj táta u komunistů?“ Táta byl jediný z naší rodiny, kdo u nich nebyl, a tak jsem po pravdě řekla, že není. A on na to: „Tak pojď dál!“ Vůbec jsem to nechápala. Přiznám se Vám, že mi trvalo několik let, než jsem pochopila, jak strašně jsem se mýlila. Cítila jsem se hrozně rozpolceně mněla z toho obrovské trauma. A to mi manžel při každé vhodné příležitosti vyprávěl o tom, jak jeho babička s dědou nikdy nevstoupili do družstva, jak se v podstatě udřeli, jak nakupovali vejce, brambory a obilí, aby mohli splnit státní dodávky, když se neurodilo a mnoho dalšího. Měli jsme přátele mezi lidmi, kteří podepsali Chartu a Několik slov a přesto mi skutečně trvalo velmi dlouho, než jsem všemu uvěřila.
Můj otec už, bohužel, zemřel, ale moje maminka i moje sestra stále volí komunisty a tvrdí, že za nich nebylo vše tak špatné, jak se dnes říká. Nikdy se mi nepodařilo je přesvědčit o tom, že celý systém byl natolik zrůdný, že mnohdy ani inteligentní lidi ho nedokázali prokouknout.
Z tohoto důvodu Vás prosím, abyste ve své snaze nepolevovaly, nemáte se za co stydět. Stydět by se měli mnozí jiní, jenže tise bohužel nestydí.
Přeji Vám všem mnoho zdraví a spoustu hezkých společných zážitků.
S přátelským pozdravem
Milena Šimůnková
18. 9. 2007