Další příběh Dcery, kterou nám přinesla
tříkrálová nadílka, je příběh Michaely Freiové — Myslivcové. Autorka byla trochu
skoupá ve svém vyprávění. Snad proto, že řadí skromnost mezi ctnostmi do první
řady. Tak jsem využila jiných zdrojů a rozšířila životopis o další již uveřejněné
údaje. Věřím, že ne na škodu věci.
Můj táta, dr. Josef Myslivec (právník, byzantolog a katolický aktivista) byl zatčen v dubnu 1952 a v září 1953 byl odsouzen na deset let za velezradu. Odpracoval si osm let a přišel domů na velkou amnestii v květnu 1960.
Rubal uran na Jáchymovsku, na Příbramsku a poslední dva roky vyráběl Bijoux de Bohème ve Valdicích.
Pro mne to byla obrovská ztráta, protože jsem ho velmi obdivovala a pořád mi chyběl. To, co pro nás následovalo, bylo obvyklé: vyhození z bytu, zákaz studia atd.
Následky nesu dodnes. Vyrůstat ve formativních dívčích letech bez otce je velký handicap pro duševní vývoj. Vystudovat jsem mohla až po převratu, když už jsem měla dospělé děti. Také jsem jako matka trpěla úzkostí, aby se naše rodina nemusela rozdělit. Občas jsem si v noci sedla, poslouchala jsem, jak všichni spí a velice jsem to prožívala.
Když se otec vrátil, musel jako člověk s dvojnásobným vysokoškolským vzděláním pracovat jako pomocný dělník. Přesto se dokázal znovu zorientovat ve svém oboru, publikovat a dělat řadu úžasných věcí. Nepřežil ale první zmanipulované volby po roce 1968, které byly v roce 1971. Z toho napětí a debat, protože my s manželem jsme odmítali k volbám jít, a nikdy jsme už k nim nešli, dostal infarkt a zemřel. Zážitky z těch osmi let bez táty si s sebou nesu celý život, ale i v dobrém, protože jsem se naučila neustupovat, nepřetvařovat se a jít tvrdě vlastní cestou. Stálo mě to ale mnoho a jsem ráda, že alespoň moje vnoučata rostou ve svobodě.
Nesměla jsem studovat. V šestnácti letech jsem nastoupila
do práce a prošla celou řadou pracovišť. Pracovala jsem ve zdravotnictví, poznala jsem spoustu lidí
a vystřídala velmi různá prostředí. Stále jsem se snažila něco studovat alespoň na koleně,
dělala jsem jazyky. V ekumenickém semináři v Jirchářích jsem se seznámila
se svým budoucím mužem. Díky otci jsem měla možnost setkat se s věřícím
prostředím, s celou řadou lidí a problémů. Vždy jsem měla oporu v jistotě, že naše
orientace je správná, i když to naše rodina těžce odnesla.
Vychovala jsem tři syny. S dětmi jsem byla doma jedenáct let. Vzhledem k dnešním teoriím o seberealizaci ženy bych řekla, že to byla doba pro mě velice plodná. Role matky pomáhá plně rozvíjet osobnost, a to i po stránce intelektuální. Učí ženu manažerským schopnostem. Nikdy bych nezvládla tolik úkolů po převratu, kdybych neměla praxi z péče o tři děti a rozvrhování jejich času do různých kroužků a činností. To jsou věci, které jsou značně namáhavé, ale na druhou stranu hodně rozvíjejí osobnost. Využívala jsem pro sebe různých mezičasů k tomu, abych si přečetla a nastudovala věci, které mě zajímaly. Značná část mých knih je například zapatlána od písku — čas četby, když mé děti plácaly bábovičky.
Po roce 1989 jsem konečně vystudovala vysokou školu. Promovala jse
m
v okamžiku, kdy již naši synové měli vysokoškolské studium za sebou. Vrhla jsem se zároveň
do politiky. Nejdříve jsem působila jako zmocněnec pro uprchlíky při federální vládě
a byla jsem zvolená do federálního parlamentu. Pak jsem se stala členkou Občanského institutu,
kde jsem působila až do svého odchodu do důchodu v roce 2005. Zde jsem rozvinula program „Rodinné
hodnoty“, který se zabývá postavením rodiny ve společnosti. A v posledních
letech jsme s manželem dostali úkol, který je pro nás velmi inspirativní, a sice práci
na serveru Res Claritatis. Nyní vychází již také jeho tištěná verze RC Monitor.
Byl pro mne krásný zážitek, když jsem svému — tehdy šestiletému — vnukovi vysvětlovala 17. listopadu něco o tom, že jsme se zbavili komunistů, on se na mne nevinně podíval a řekl: „A babičko, co to byli ti komunisti? Co to slovo vůbec znamená?“
Michaela Freiová