Léto bylo přímo jahodové: chodila jsem s maminkou a babičkou do lesa a pořád sbírala jahody. Nádherně voněly. Dodnes cítím jejich omamnou vůni.
Dostala jsem nápad: nebudu je teď jíst, ale nasbírám je pro babičku na jahodové knedlíky. To bude, panečku, zítra dobrý oběd!
Babička si s maminkou sedly na pařezy, já běhala kolem a sbírala. Sem tam jsem slyšela, jak si spolu povídají o věcech, kterým jsem nerozuměla. Moc se nesmály, a tak jsem každou chvilku popadla tu největší jahodu a přiběhla s ní k oběma.
Ani si mě nevšimly. Měly vážné obličeje.
„Už jsem hotová, mám oba kyblíčky plné“, hrdě jsem za chvíli hlásila.
Zvedly se tedy z pařezů a šly jsme zpátky do chaty.
Před ní stálo černé auto, takové tady nikdy nebylo.
Nějaká návštěva? Ale kdo?
Takhle detektivně začíná příběh, který mi pro naše stránky zprostředkoval Honza Šimeček. Milovník lidí, pejsků a vyprávění o nich, tedy o lidech i pejscích. Klikněte, prosím, na název a čtěte dál.
Když jsme vstoupily do zahrady, od zdi chaty se najednou odlepila nějaká postava. Babička mě chytla za ruku a rychle mě táhla k chatě.
Neznámý muž nebyl sám. Odněkud se objevil ještě jeden. Přistoupil ke mně, vzal mi z rukou oba kyblíčky a mrkl na mě: „Hezky zralé. Odkud je máš?“ Ukázala jsem směrem na les. „Schválně. Jak rychle je zase sesbíráš?“ A jediným otočením kyblíků byly jahody na zemi. Sehnula jsem se a začala je znovu sbírat.
Mezi tím klaply dveře auta a já uslyšela výkřik babičky. „Ne! To nemůžete udělat!“ Moje maminka odjela v autě někam pryč.
Od tohoto momentu skončily moje prázdniny i moje dětství.
Maminku totiž odvezli k výslechu, prvnímu z mnoha.
Na podzim k nám do pražského bytu začali chodit zvláštní neznámí lidé. Pokaždé, když přišli, musela jsem odejít do svého dětského pokoje. Sice jsem nevěděla, o čem si s tatínkem a maminkou povídají, zato když odešli, tak moje maminka zatelefonovala babičce a vyprávěla jí nějaké tajemné věci. Vždy končila slovy: „To přece nemohou udělat, vždyť to nejsou nacisti. Koncentráky už máme snad za sebou.“
Nastala zima a my se chystali na hory. Když se moje maminka loučila s tatínkem na nástupišti u vlaku, dobře jsem slyšela, jak tatínek řekl: „Neboj se a klidně jeď. V úterý a ve čtvrtek budu čekat na tvůj telefon. No a kdybych ho nebral, tak víš, kde jsem.“
Tatínek v úterý telefon nebral. Maminka běhala celý večer k telefonu — a nic. Ráno zase nic. Tak jsme se sebraly a jely zpátky domů. Doma tatínek nebyl. Nebyl ani v práci. Maminka ho hledala celý den. Večer se vrátila a měla už jistotu. Stalo se to, co rodiče očekávali od léta, od „jahodové“ příhody: můj tatínek byl zavřený.
Od té doby jsem už nikdy nejela s rodiči na hory, ani v létě na chatu.
Nastaly domovní prohlídky. Pamatuji se, že jednou v noci přišli tři muži a vrhli se na skříně v mém dětském pokoji. Vytahali všechny moje hračky, každou prohmatali, panenkám kroutili nohama a mého starého medvěda tak promačkávali, až mu udělali na bříšku díru.
Maminku každou chvilku odváželi k výslechům, a když se vracela, celá se třásla a kouřila jednu cigaretu za druhou.
Pak nastal soud a tatínek dostal pět let za rozvracení republiky. Maminka nedostala dlouho práci. Nikdo nechtěl zaměstnat manželku nepřítele republiky. Neměly jsme peníze. Topily jsme jen v jedné místnosti, a uhlí, které ještě zbylo ve sklepě z lepších časů, maminka vláčela do pátého patra bez výtahu.
Na pračce a ždímačce po domácku vyrobené, i na ledničce, se najednou objevily speciální lístky. Totéž se objevilo na některých větších skříních v pokoji. Bylo to označení — že už nám tyto věci nepatří. Pokud jsme je chtěli zase znovu vlastnit, musela je maminka znovu zaplatit. Soud vyměřil jejich finanční hodnotu.
Když jsem šla do školy — šla se mnou první den maminka a babička. Po krátkém čase se mi děti začaly vysmívat, že mám tátu zloděje, protože je v kriminále.
Pak se ještě od někoho dozvěděly, že jsem Židovka. Nikdo se mnou nechtěl kamarádit. Byla jsem hodně sama. Ze školy jsem utíkala rychle domů. Maminka už sehnala práci v jedné továrně, a tak jsem čas trávila s babičkou. Brávala mě často na židovský hřbitov, protože jen tam jsme se cítily aspoň trochu v bezpečí.
Po nějaké době jsme dostaly první povolení tatínka navštívit ve věznici. Nakreslila jsem mu obrázek. Při kontrole ve věznici mi jej zabavili. A tak jsem mu o něm jenom vyprávěla. Asi mě ale neslyšel, protože seděl ode mě daleko a s ním i se mnou bachaři.
Když už byl ve vězení tři nebo čtyři roky, dostala maminka tajnou zprávu, že každé první pondělí v měsíci, kolem páté odpoledne, myje jedno vězeňské okno a že by snad byla naděje, že nás uvidí. Nachystaly jsme si bílé kapesníky a vyrazily jsme tam. Postavily jsme se k jednomu domu na náměstí. Měla jsem přísně zakázáno na maminku mluvit, pouze se na ni dívat a napodobovat její pohyby.
V určitý moment maminka vytáhla kapesník z kapsy kabátu a jakoby s ním zamávala před nosem. Udělala jsem totéž. Snad nás tam kdesi v dálce tatínek uviděl.
Byl prosinec, mrzlo, padal sníh. Na dveře našeho bytu někdo zazvonil.Maminka šla otevřít. Venku stál menší muž, úplně bělovlasý, jen tak v lehkém sáčku oděný. Ten starý muž byl můj otec.
Nepoznala jsem ho.
Teprve po letech jsem se dozvěděla, že byl devatenáct měsíců vězněn v samovazbě, kde kromě něj, postele a záchodové mísy nebylo vůbec nic.
Teprve po mnoha letech jsem se dozvěděla, že na vlastní oči viděl, jak dva jeho spoluvězni spáchali sebevraždu.
Teprve po mnoha letech jsem se dozvěděla, že byl bachaři mnohokrát bit.
Teprve po mnoha letech jsem se dozvěděla, že mu vyšetřovatelé vyhrožovali smrtí mé maminky i mojí.
V roce 1968 byl můj tatínek, ing. Miloslav Schneider, plně rehabilitován. Dožil se pouhých devětapadesáti let.
PhDr. Zuzana Peterová